ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1512.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1512/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce S. B., d., zastoupeného advokátem, proti žalované S., k. s., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 827.233,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 369/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2005, č.j. 1 Cmo 126/2005-193, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem, jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 522/2004, změnil rozsudek ze dne 11. dubna 2001, č.j. 34 Cm 369/96-68, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu na zaplacení částky 827.233,50 Kč s příslušenstvím, tak, že žalobě vyhověl.
Odvolací soud, zabývaje se existencí právního důvodu převodu žalované částky z účtu žalobce na účet žalované (její právní předchůdkyně) a možností takového převodu ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), dovodil, že usnesení představenstva žalobce č. 293/32 ze dne 26. března 1992 o schválení převedení sporné platby (dále jen „usnesení představenstva“) jednak není právním důvodem pro poskytnutí plnění žalované (její právní předchůdkyni), jednak odporuje ustanovení §30 odst. 1 písm. b) transformačního zákona, když nešlo o plnění při obvyklém hospodaření v rámci vymezeného předmětu činnosti družstva.
Výhradu žalované, podle níž „sporná platba nebyla majetkem žalobce, nýbrž majetkem družstevníků“, jakož i námitku nedostatku pasivní legitimace, založenou na tvrzení, že sporná platba byla ve skutečnosti převedena „jeho členům“, shledal nedůvodnými a opožděnými. V této souvislosti akcentoval, že platba byla realizována z účtu žalobce na účet žalované (její právní předchůdkyně) a současně neshledal žádný důvod pro přijetí závěru, podle něhož převodem sporné částky nedošlo ke snížení majetku žalobce.
Uzavíraje, že k převodu žalované částky z účtu žalobce na účet žalované (její právní předchůdkyně) došlo bez právního důvodu, respektive v rozporu s ustanovením §30 odst. 1 písm. b) transformačního zákona, odvolací soud vyhodnotil žalobu jako důvodnou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že jsou naplněny dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vyslovuje přesvědčení, podle něhož Nejvyšší soud měl zrušit v souladu s ustanovením §243b odst. 3 o. s. ř. i rozhodnutí soudu prvního stupně. Neučinil-li tak, byli tím účastníci zkráceni na svých právech, neboť správnost názoru odvolacího soudu nemohla být přezkoumána řádnými opravnými prostředky, v důsledku čehož došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Další vadu řízení pak dovolatelka spatřuje v tom, že „nepřipustí-li správně a v souladu s občanským soudním řádem odvolací ani dovolací soud žádný z nově navržených důkazů, neměl připustit ani námitku žalobce týkající se porušení §30 transformačního zákona“.
Dále dovolatelka polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož „není jednání představenstva žalobce právním úkonem“, tvrdíc, že šlo „o projev vůle žalobce směřující ke vzniku a změně práv a povinností v právních vztazích založených mezi oběma účastníky“, který má veškeré náležitosti. Současně snáší argumenty na podporu svého tvrzení, že v daném případě nešlo o plnění bez právního důvodu. Jelikož nešlo ani o jiný případ bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přičemž - podle názoru dovolatelky - se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji svým jednáním způsobil (v daném případě žalobce), považuje závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce nesprávným.
Konečně „upozorňuje“, že „napadený rozsudek se příčí dobrým mravům“, neboť „díky výši úroků z prodlení a nečinnosti soudu v letech 1994 - 2000, je dlužná částka trojnásobkem žalované částky“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil, byť pro účely založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž nemá důvodu na nich nic měnit ani v projednávané věci.
Odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí - shledal žalobou uplatněný nárok po právu, uzavíraje, že k úhradě částky 827.233,50 Kč došlo bez právního důvodu a že šlo o plnění učiněné v rozporu u stanovením §30 odst. 1 písm. b) transformačního zákona. Přitom druhý z uvedených důvodů, na němž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, nebyl dovoláním zpochybněn. Výhrada dovolatelky, podle níž se „nemůže neplatnosti dovolávat ten, kdo svým jednáním neplatnost způsobil“, je nevýznamná již proto, že v projednávané věci nejde o relativní neplatnost právního úkonu podle ustanovení §40a obč. zák. Další argumentace ohledně existence právního důvodu pro plnění žalobce je tak pro posouzení věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu bez právního významu, když není způsobilá ničeho změnit na závěru o tom, že šlo o plnění realizované v rozporu s ustanovením §30 odst. 1 písm. b) transformačního zákona.
Výtky dovolatelky co do řešení otázky aktivní a pasivní věcné legitimace pak Nejvyšší soud neshledává důvodnými, když žalovaná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nezpochybňovala, že sporná částka byla převedena z účtu žalobce na účet její právní předchůdkyně, tj. že v rozsahu poskytnutého plnění se majetek žalobce (jeho pohledávka vůči bance, u které byl veden účet) zmenšil a naopak majetek žalované (její právní předchůdkyně) zvýšil.
Jako právně nevýznamnou z pohledu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud hodnotí rovněž výhradu žalované, podle které z důvodů „nečinnosti soudu“ se dlužná částka zvýšila o úroky z prodlení. I v případě, že by v řízení došlo k neodůvodněným průtahům, nemělo by takové pochybení vliv ani na existenci práva žalobce na úroky z prodlení, ani jejich výši.
Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledává ani námitky žalované, jejichž prostřednictvím uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Porušení zásady dvojinstančnosti řízení totiž dovolatelka spatřuje v tom, že z pohledu případného rozporu realizovaného plnění s ustanovením §30 odst. 1 písm. b) transformačního zákona věc posuzoval pouze odvolací soud a nikoli soud prvního stupně. Za stavu, kdy právní závěr odvolacího soudu, podle něhož převod žalované částky odporoval transformačnímu zákonu, dovolatelka nezpochybnila, je totiž uvedená výhrada bezvýznamná, nehledě na to, že - jak ostatně Nejvyšší soud uvedl v předchozím rozhodnutí - skutkové okolnosti potřebné k takovému posouzení vyplývaly již z důkazů provedených soudem prvního stupně a z obsahu spisu. Zcela nepřípadnou pak Nejvyšší soud shledává argumentaci dovolatelky, podle které nepřipustil-li - v souladu s občanským soudním řádem - odvolací soud žádný z nově navrhovaných důkazů, neměl připustit ani výtku žalobce ohledně porušení ustanovení §30 odst. 1 písm. b) transformačního zákona, když v tomto směru dovolatelka (nesprávně) ztotožňuje otázku možného doplnění skutkových zjištění s možností zabývat se správností právních závěrů z pohledu rozporu s hmotným právem.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu