ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1600.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1600/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci navrhovatelů a) D. s. r. o., b) I. P., c) K. H., d) T. H., e) T. H., f) Ing. K. R., g) J. J., h) M. S., a i) RNDr. M. S., všech zastoupených advokátem za účasti 1) T. C. a. s., a 2) Ing. P. T., o návrhu na odvolání a jmenování znalce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. Nc 5047/2005, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. srpna 2005, č. j. 5 Cmo 203/2005 – 30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2005, č. j. Nc 5047/2005 - 18, kterým tento soud zamítl návrh, aby odvolal znalecký ústav T. C. a. s., (dále jen „znalecký ústav“) jako znalce ustanoveného usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2004, č. j. Nc 5111/2004 – 21, které nabylo právní moci dne 22. června 2004, za účelem přezkoumání zprávy o vztazích mezi ovládanou osobou a propojenými osobami za rok 2003, kterou zpracovalo představenstvo společnosti O. S. C. R., a. s., (dále též jen „společnost“) – dále jen „zpráva“ (I. výrok), dále zamítl návrh, aby jmenoval za účelem přezkoumání zprávy znalce Ing. P. T., (II. výrok) a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).
V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně na věc správně aplikoval ustanovení §66a odst. 12 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), který výslovně odkazuje na ustanovení §59 odst. 3 obch. zák., přičemž z tohoto ustanovení vyplývá, že navrhovatelé (minoritní akcionáři společnosti) jsou aktivně legitimováni k podání návrhu, kterým požadují odvolání znaleckého ústavu, který byl soudem na základě jejich návrhu ustanoven za účelem přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami.
Dále se odvolací soud zabýval tím, zda znalecký ústav poté, co byl za účelem přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami jmenován znalcem, postupoval tak, aby své povinnosti znalecký posudek vypracovat splnil. Odvolací soud konstatoval, že jakmile rozhodnutí o ustanovení znalcem nabylo právní moci (dne 22. června 2004), znalecký ústav vyzval společnost, aby předložila listiny, kterých je nezbytně třeba za účelem přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami. Jak se však podává ze spisu, společnost dopisem ze dne 17. září 2004 sdělila, že její představenstvo rozhodlo, že výše uvedené dokumenty nebudou za účelem přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami poskytnuty, neboť obsahují informace tvořící obchodní tajemství společnosti. Znalecký ústav poté tuto informaci sdělil navrhovatelům prostřednictvím jejich zástupce s tím, že zpráva bude vypracována pouze na základě dostupných informací, které jsou k dispozici z doposud poskytnutých podkladů, případně z jiných dostupných zdrojů. Právní zástupce navrhovatelů však s tímto postupem nesouhlasil, požadoval, aby i znalecký ústav získal požadované listiny od společnosti soudní cestou, žalobou podle ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Znalecký ústav poté, po dohodě se soudem prvního stupně, oznámil navrhovatelům, že společnost o vydání potřebných dokumentů žalovat nebude.
Odvolací soud dospěl k závěru, že znalecký ústav postupoval při vypracování posudku s náležitou péčí a bez průtahů, kdy po svém jmenování vstoupil jak do vztahu s navrhovateli, tak i se společností a vyžadoval patřičné doklady pro vypracování znaleckého posudku. To, že společnost nepředložila znaleckému ústavu všechny pro tyto účely potřebné listiny, nelze přičítat k tíži znaleckého ústavu a nelze mít ani za to, že pokud nevymáhal vydání potřebných listin soudně, porušil závažným způsobem své povinnosti vypracovat znalecký posudek.
Odvolací soud uzavřel, že znalec, který byl ustanoven pro přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami podle ustanovení §66a odst. 12 za použití ustanovení §59 odst. 3 obch. zák. nemá povinnost zajistit si podklady nutné k vypracování znaleckého posudku soudní cestou. Dále pak odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně může dodatečně uložit společnosti povinnost předložit znalci potřebné listiny podle ustanovení §127 odst. 3. o. s. ř.
Jelikož nebyly splněny podmínky pro odvolání znalce, neboť ten neporušil závažným způsobem své povinnosti, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdí zásadní právní významnost napadeného rozhodnutí.
Dovolatelé považují závěr odvolacího soudu o tom, že znalec neporušil žádnou povinnost, když nevymáhal vydání potřebných podkladů pro zpracování zprávy soudní cestou, za nesprávný. Odvolacímu soudu též vytýkají „nesprávný postup“ spočívající v tom, že i když zaujal ohledně možnosti soudu uložit společnosti předložení potřebných listin podle ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř. jiný právní názor, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž odňal dovolatelům možnost „procesní reakce na tento nový argument.“
Jako zásadně právně významné dovolatelé výslovně označili otázky, zda v případě, kdy akciová společnost odmítá znalci vydat nezbytné podklady, má znalec povinnost zajistit si takové podklady soudní cestou a zda je důvod odvolat znalce, pokud se rozhodl, že se podkladů nutných k přezkoumání zprávy o vztazích soudní cestou domáhat nebude.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a s spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledává, neboť právní otázku, zda je povinností znalce domáhat se vydání potřebných podkladů soudní cestou, již vyřešil v usnesení ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 371/2005.
V tomto usnesení Nejvyšší soud uzavřel, že z ustanovení §182 odst. 3 obch. zák. lze ve vazbě na ustanovení §66a odst. 12 a odst. 8, 9 a 14 obch. zák. dovodit, že úkolem znalce, který byl pověřen přezkoumáním zprávy o vztazích mezi propojenými osobami, je ověřit, zda zpráva splňuje podmínky určené v ustanovení §66a odst. 9 obch. zák., tj. ověřit její správnost, pravdivost a úplnost, neboť pouze na základě takto zpracované zprávy mohou akcionáři posoudit, zda společnosti vznikla v důsledku zásahů ovládající osoby škoda a případně se domáhat její úhrady podle ustanovení §66a odst. 14 obch. zák.
Aby mohlo být tohoto účelu dosaženo, musí mít znalec k dispozici stejné podklady, jaké mělo k dispozici představenstvo při zpracování zprávy o vztazích mezi propojenými osobami – bez takových podkladů by totiž nebyl schopen správnost, pravdivost a úplnost zprávy posoudit.
Neposkytne-li však společnost bez zbytečného odkladu znalci podklady potřebné pro přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami, může se osoba, která se domohla jmenování znalce pro přezkoumání této zprávy, domáhat jejich poskytnutí návrhem na výkon rozhodnutí postupem podle §351 o. s. ř.
Svědčí-li, jak v citovaném rozhodnutí uzavřel dovolací soud, právo domáhat se poskytnutí potřebných podkladů osobám, na základě jejichž návrhu byl znalec jmenován, neporušil znalec povinnost, nedomáhal-li se vydání takových podkladů sám. Jinou věcí pak je, zda znalec neporuší svou povinnost tím, že zpracuje zprávu, aniž měl k dispozici všechny potřebné podklady – tuto otázku však dovolatelé předmětem dovolacího přezkumu neučinili.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl. Tvrzením navrhovatelů, že jim odvolací soud odňal možnost procesní reakce na nový argument týkající se možnosti použití ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř. v řízení o jmenování znalce pro přezkoumání zprávy, se dovolací soud za situace, kdy dovolání není přípustné, zabývat nemůže.
Pro úplnost je třeba uvést, že jelikož usnesení soudu prvního stupně bylo jeho prvním rozhodnutím v projednávané věci, a dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu mohlo být přípustné jen za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bylo jak uzavřel Nejvyšší soud v usnesení uveřejněném pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, povinností odvolacího soudu v písemném vyhotovení rozhodnutí účastníky poučit o tom, že „proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“ Nesprávné poučení odvolacího soudu v této věci pak mělo za následek, že dovolatelům uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (§240 odst. 3 o. s. ř.), tedy 9. ledna 2006.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že Nejvyšší soud dovolání odmítl a ostatním účastníkům náklady řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. dubna 2007
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu