ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.523.2006.1
sp. zn. 29 Odo 523/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce M. P., proti žalovanému Ing. J. V., jako správci konkursní podstaty úpadkyně E. D. B., s. r. o., zastoupenému advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 39 Cm 44/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 1. prosince 2005, č.j. 15 Cmo 192/2005-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.778,25 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 29. června 2005, č.j. 39 Cm 44/2004-81, uložil žalovanému vyloučit z konkursní podstaty úpadkyně E. D. B., s. r. o. (dále též jen „úpadkyně“) nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“).
Odkazuje na ustanovení §6, §14 odst. 1 písm. a) a h) a §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neprokázal „existenci účinného zástavního práva“ (rozuměj zástavního práva ke sporným nemovitostem ve vlastnictví žalobce, zajišťujícího pohledávku G.E. C. B. a. s. - dále též jen „banka“ za úpadkyní). Přitom vyšel z nesporné skutečnosti, že zástavní právo vzniklé podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 27. srpna 1997 není v katastru nemovitostí zapsáno.
Vrchní soud v P. k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 1. prosince 2005, č.j. 15 Cmo 192/2005-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, odkazuje na soudem prvního stupně správně zjištěný skutkový stav, zdůraznil, že „žalobce zastavil sporné nemovitosti k zajištění úvěrového dluhu úpadkyně“ a že „za úpadkyni plnil dluh z úvěru přímo úvěrovému věřiteli až po prohlášení konkursu z pověření úpadkyně“. Na základě tohoto plnění banka vystavila potvrzení o zániku zástavního práva, které žalobce předložil katastrálnímu úřadu, jenž zástavní právo na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí vymazal.
Podle odvolacího soudu přitom neobstojí právní závěr soudu prvního stupně, že není-li zástavní právo v době rozhodování soudu zapsáno v katastru nemovitostí, pak neexistuje. Výmazem zástavního práva z katastru nemovitostí totiž soud není vázán a takový výmaz má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem. V daném případě bylo v řízení prokázáno, že úpadkyně měla ke dni prohlášení konkursu vůči bance dluh z úvěru, na který „mělo být“ plněno úpadkyní po prohlášení konkursu, a to přímo úvěrovému věřiteli. Takové plnění dlužníkem po prohlášení konkursu na jeho majetek však zánik pohledávky věřitele nezpůsobuje, když po prohlášení konkursu může být pohledávka banky za úpadkyní uspokojena pouze v režimu zákona o konkursu a vyrovnání, tj. nemůže být uspokojena úpadkyní mimo konkurs podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Je tomu tak proto, že ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. a) ZKV oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce konkursní podstaty. Plněním na pohledávku banky po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně proto nedošlo k zániku pohledávky ze smlouvy o úvěru a tudíž nemohlo zaniknout ani zástavní právo váznoucí na sporných nemovitostech ve vlastnictví úpadkyně podle ustanovení §170 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Úkony úpadkyně, jimiž po prohlášení konkursu v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 písm. a) ZKV hradila své závazky, jsou ze zákona neúčinné a správce má povinnost „je“ ve smyslu ustanovení §28 odst. 4 ZKV vymáhat.
I kdyby žalobce plnil za úpadkyni po prohlášení konkursu jako zástavní dlužník (což ovšem při odvolacím jednání výslovně popřel), ani takové plnění by nezpůsobilo zánik pohledávky z úvěru (a zástavního práva zajišťujícího tuto pohledávku), když zástavní dlužníci zajišťující pohledávky vůči úpadci (osobnímu dlužníku) se za trvání konkursu na majetek osobního dlužníka nemohou zprostit povinnosti plnit zástavnímu věřiteli jinak, než poskytnutím plnění do konkursní podstaty, a to tím, že správci konkursní podstaty umožní zpeněžení zástavy nebo uhradí zajištěnou pohledávku nebo složí cenu zástavy.
V situaci, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalovaný před tím, než sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, žalobci doručil řádnou výzvu podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV, na jejímž základě žalobce nezaplatil zajištěnou pohledávku, ani nesložil cenu zástavy, postupoval v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání, když sporné nemovitosti zahrnul do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel poukazuje na tvrzení žalovaného ve sporu vedeném u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 49 Cm 43/2003, podle něhož žalobce plnil „na základě biancosměnky z titulu avala“, s tím, že dle tohoto tvrzení „zanikla zajištěná pohledávka ve smyslu §170 odst. 1 písm. a) obč. zák.“ i zástavní právo ke sporným nemovitostem. Současně setrval na tom, že „plnil na základě zástavní smlouvy za úpadkyni“ a potud za zásadní a podstatné považoval potvrzení banky ze dne 21. ledna 2002 o zániku zástavního práva. Konečně vyslovil názor, podle kterého „i kdyby dle zástavní smlouvy neplnil“, měl odvolací soud potvrzení banky o zániku zástavního práva vykládat ve smyslu ustanovení §170 odst. 1 písm. c) obč. zák., tj. jako projev vůle zástavního věřitele o vzdání se zástavního práva.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Je tomu tak již proto, že závěry odvolacího soudu, podle kterých úpadce po prohlášení konkursu nemůže dobrovolně uspokojit pohledávky třetích osob a zástavní dlužník, zajišťující pohledávky vůči úpadci (osobnímu dlužníku), se po dobu trvání konkursu nemůže zprostit povinnosti plnit zástavním věřitelům jinak, než poskytnutím plnění do konkursní podstaty, plně odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 1089/2003).
Totéž platí o právním závěru odvolacího soudu co do existence a trvání zástavního práva ke sporným nemovitostem, když právní názor, podle kterého pouhé odstranění zápisu zástavního práva z katastru nemovitostí nemůže mít samo o sobě za následek zánik zástavního práva, byl formulován již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1549/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2000, pod číslem 60.
Argumentace dovolatele, že - dle tvrzení žalovaného v jiném sporu - měl žalobce plnit na základě „biancosměnky z titulu avala“, je pro posouzení věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nevýznamná, když žalobce sám tvrdil, že plnil „na základě zástavního práva“, resp. „na základě zástavní smlouvy“ za úpadkyni (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně dne 29. června 2005, jakož i dovolání), resp. „na základě zástavního práva a to úpadkyní jako osobním dlužníkem“ (viz protokol o jednáním před odvolacím soudem ze dne 1. prosince 2005). Přitom nelze přehlédnout, že „k plnění“ neoprávněně použil peněžní prostředky náležející do konkursní podstaty úpadkyně (k tomu srov. rozsudek Okresního soudu P. ze dne 10. listopadu 2003, sp. zn. 2 T 76/2003, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle ustanovení §126 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let).
Totéž platí o výhradě dovolatele, podle níž měl odvolací soud vyhodnotit potvrzení banky o zániku zástavního práva podle ustanovení §170 odst. 1 písm. c) obč. zák., když z výsledků provedeného dokazování není pochyb o tom, že tímto úkonem banka neprojevila vůli vzdát se zástavního práva, nýbrž měla za to, že „plněním“ zajištěná pohledávka zanikla.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému vzniklo vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §8 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 3.100,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění; s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí celkem 3.778,25 Kč.
Proti tomto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. září 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu