ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.767.2006.1
sp. zn. 29 Odo 767/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci navrhovatelky M. P., zastoupené advokátem, proti odpůrkyni P. h., a. s., zastoupené advokátem, o uzavření smlouvy o převodu cenných papírů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 255/2002, o dovolání odpůrkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 5 Cmo 193/2004 – 56, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 5 Cmo 193/2004 - 56 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2004, č. j. 26 Cm 255/2002 – 21, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2004, č. j. 26 Cm 255/2002 – 30, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2004, č. j. 26 Cm 255/2002 – 21, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2004, č. j. 26 Cm 255/2002 – 30, kterým tento soud uložil P. h., a. s. (dále jen „společnost“) uzavřít s navrhovatelkou smlouvu o úplatném převodu cenných papírů ve znění uvedeném ve výroku.
Odvolací soud přitakal skutkovým závěrům soudu prvního stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při posouzení věci je třeba vycházet z §35i odst. 2 a 3 zákona č. 248/1992 Sb. o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění zákona č. 151/1996 Sb. (dále jen „zákon“).
Z ustanovení §35i odst. 2 a 3 zákona podle odvolacího soudu plyne, že akcionář, který nesouhlasí s rozhodnutím valné hromady o přeměně na jiný podnikatelský subjekt, má právo, aby od něho dosavadní investiční fond odkoupil jeho akcie za částku odpovídající výši čistého obchodního jmění investičního fondu připadajícího na odkoupené akcie. Toto právo musí akcionář uplatnit do šesti měsíců ode dne konání valné hromady. Do jednoho měsíce po uplynutí lhůty podle odstavce 2 musí investiční fond prodat akcie odkoupené podle odst. 2 nebo snížit své základní jmění o částku odpovídající jmenovité hodnotě těchto akcií a neprodleně podat návrh na zápis do obchodního rejstříku.
Odvolací soud má za to, že §35i odst. 2 zákona upravuje právo akcionáře, kterému odpovídá povinnost společnosti akcie odkoupit. Aby společnosti tato povinnost vznikla, musí akcionář své právo na odkup akcií uplatnit ve lhůtě šesti měsíců ode dne konání valné hromady, která o přeměně investičního fondu rozhodla u dosavadního investičního fondu. Stanovená šestiměsíční lhůta je lhůtou prekluzivní.
Protože bylo prokázáno, že navrhovatelka své právo na odkoupení akcií řádně uplatnila a společnost akcie neodkoupila, právo akcionářky podle odvolacího soudu nezaniklo, uplatněný nárok trvá a byl u soudu uplatněn v obecné čtyřleté promlčecí lhůtě podle ustanovení §397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka především konstatuje, že v průběhu nalézacího řízení bylo prokázáno, že na základě výzvy navrhovatelky jí zaslala návrh smlouvy o převodu cenných papírů s výzvou k uzavření této smlouvy. Odvolací soud (ač v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že přejímá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně) se vůbec nezabýval námitkou dovolatelky, že zasláním návrhu smlouvy o úplatném převodu cenných papírů svoji „kontraktační povinnost splnila“.
Dále pak dovolatelka uvádí, že při posuzování právní úpravy nelze oddělit úpravu §35i odst. 2 a odst. 3 zákona. Podle dovolatelky je mimo jakoukoli pochybnost, že zde stanovené lhůty na sebe časově navazují, přičemž uplynutí šestiměsíční lhůty dle §35i odst. 3 nutně završuje možnost procesu odkoupení akcií.
Dovolatelka tvrdí, že v ustanovení §35i odst. 2 se ve vztahu k oprávněnému akcionáři předpokládají dva úkony, jednak řádné uplatnění práva na odkoupení akcií (ke kterému dle žalobních tvrzení a provedených důkazů nedošlo), jednak realizace tohoto odkoupení. Jestliže je v §35i odst. 3 přeměňující se společnosti uložena povinnost buď prodat odkoupené akcie, nebo snížit základní jmění o částku jmenovité hodnoty těchto akcií, to vše v jednoměsíční lhůtě po uplynutí šesti měsíců ode dne konání valné hromady, pak splnění povinnosti je možné pouze tenkrát, když k odkoupení nabídnutých akcií platně a účinně dojde v rámci šestiměsíční lhůty dle §35i odst. 2.
Dovolatelka rovněž dovozuje, že aby došlo k odkoupení akcií, je nutné uzavřít mezi účastníky kupní smlouvu. Uzavření kupní smlouvy je však dvoustranný právní akt, který je podmíněn právními kroky z obou stran. Vzhledem k tomu, že v citovaném ustanovení není uvedeno, kdo z účastníků je povinen učinit návrh na uzavření kupní smlouvy, je třeba vycházet z obecných ustanovení o uzavírání smluv a z jazykového výkladu citovaného předpisu. Jestliže akcionáři svědčí právo uzavřít určitou kupní smlouvu a toto právo je podmíněno jeho uplatněním u společnosti ve stanovené lhůtě, je ponecháno čistě na vůli akcionáře, zda tohoto práva využije, či nikoli. Pokud společnost řádně předložený návrh nepřijme, může se akcionář domáhat ochrany svého práva u soudu žalobou na nahrazení projevu vůle, a to v obecné čtyřleté promlčecí lhůtě. Dovolatelka tvrdí, že ze žalobních tvrzení nevyplývá, že by ji navrhovatelka v prekluzivní šestiměsíční lhůtě předložil relevantní návrh na uzavření kupní smlouvy, z čehož je zřejmé, že nebyla povinna a dle svého názoru ani schopna, uzavřít předmětnou kupní smlouvu. Přitom sama odpůrkyně předložila navrhovatelce návrh smlouvy na odkoupení akcií, kterou navrhovatelka ve lhůtě podle §43b odst. 1 písm. a) ani ve lhůtě podle §43b odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) neakceptovala, čímž zaniklo její právo na odkoupení akcií. Z toho podle jejího názoru plyne, že odvolací soud vyřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
V rozhodnutí ze dne 27. června 2006, sp. zn. 29 Odo 53/2006, 29 Odo 56/2006, 29 Odo 57/2006, 29 Odo 67/2006 od kterého nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci, Nejvyšší soud uzavřel, že nemá-li zákon zvláštní úpravu uzavírání smlouvy o odkoupení cenných papírů podle ustanovení §35i odst. 2 zákona, vztahuje se na její uzavírání obecná úprava uzavírání smluv v občanském zákoníku.
Podle ustanovení §43b obč. zák. zaniká návrh smlouvy mj. i uplynutím lhůty, která v něm byla určena pro přijetí nebo uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro zaslání návrhu. Z uvedeného plyne, že nepřijal-li akcionář návrh smlouvy na koupi akcií učiněný podle ustanovení §35i odst. 2 zákona ve lhůtě v něm stanovené, popřípadě ve lhůtě přiměřené povaze návrhu, návrh smlouvy zanikl. Tím zaniklo i právo akcionáře na odkoupení akcií společnosti. Tento závěr dovodil Nejvyšší soud logickým a teleologickým výkladem ustanovení §35i odst. 2 a 3 zákona, ustanovení §161 a násl. obch. zák. a za použití zásad, kterými se řídí právní úprava obchodních společností.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, je neúplné a tedy i nesprávné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozhodnutí soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že již posouzení právní otázky, na němž založil odvolací soud své rozhodnutí, vede ke zrušení napadeného rozhodnutí, nezabýval se již dovolací soud dalšími námitkami dovolatelky.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich společníky, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu