ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.978.2005.1
sp. zn. 29 Odo 978/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně L. & K. spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně T. a. s., zastoupené advokátem, a vedlejší účastnice na straně žalované Č. r. – M. f., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v R. pod sp. zn. 5 C 790/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 19. ledna 2005, č.j. 20 Co 594/2004-468, ve znění opravného usnesení ze dne 18. března 2005, č.j. 20 Co 594/2004-484, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v R. v pořadí pátým rozsudkem ze dne 6. září 2004, č.j. 5 C 790/95-436, rozhodl v předmětné věci, že žaloba, aby soud určil, že žalovaná je vlastníkem budovy skladové haly a kanceláří stojících na stavebním pozemku parc. č. 3787, budovy skladové haly a kanceláří stojících na stavebním pozemku parc. č. 3789, budovy vrátnice stojící na stavebním pozemku parc. č. 3788 a pozemku parc. č. 1615/4 – ostatní plocha o výměře 0,4832 ha, vše v katastrálním území R., a dále že příslušnost hospodařit s těmito nemovitostmi náleží Ú. p. z. s. v. v. m., se zamítá (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel především ze zjištění, že sporné nemovitosti žalobkyně vydražila jako provozní jednotku v rámci tzv. malé privatizace podle zák. č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž žalovaná, resp. její příslušná organizace, měly k tomuto majetku právo hospodaření. Na část vydražených nemovitostní uplatnily oprávněné osoby restituční nárok podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru soudu je dražba právním úkonem, který není obsahově dělitelný a byla platným úkonem a proto žalobkyně je nadále vlastníkem předmětných nemovitostí.
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na její straně Krajský soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalovaná Č. r. je vlastníkem předmětných nemovitostí, s tím, že příslušnost hospodařit s těmito nemovitostmi náleží Ú. p. z. s. v. v. m. (výrok I.), že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 10.150,- Kč (výrok II.), že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.942,- Kč (výrok III.) a konečně, že ve vztahu mezi žalovanou a vedlejším účastníkem na straně žalobkyně žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Dovodil, že právní důvod absolutní neplatnosti (podle §5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb.) je dán v případě celého pozemku parc. č. 1615/4, který byl předmětem dražby (tj. o původní výměře 8.712 m²), neboť nárok oprávněných osob byl uplatněn k tomuto pozemku a je irelevantní, že pouze jeho reálně oddělená část (o výměře 3.880 m²) byla nakonec vydána oprávněným osobám. Zbývalo tedy posoudit, zda z pohledu ustanovení §41 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) není dána částečná neplatnost právního úkonu (převodu veřejnou dražbou) v té části, kde předmětem převodu byly stavby postavené na pozemcích parc. č. 3787, 3788 a 3789 (tj. pozemcích ve vlastnictví jiného vlastníka, které nebyly předmětem dražby).
Tuto otázku posoudil odvolací soud shodně jako soud prvního stupně, že částečná neplatnost převodu dražbou nepřichází v úvahu, neboť vadou postiženou část právního úkonu nelze obsahově oddělit. Z hlediska obsahové neoddělitelnosti je především podstatné, že všechny nemovitosti byly vydraženy jako celek – provozní jednotka „A. O. b. p. R.“ – za vyvolávací cenu vztahující se k celé provozní jednotce. Jde o situaci obdobnou případu řešenému judikaturou, že není-li v kupní smlouvě, jíž se převádí více nemovitostí, cena jednotlivých nemovitostí specifikována (a to ani odkazem na znalecký posudek) a z povahy převáděných nemovitostí je zřejmé, že nemůže jít o stejné ceny, platí, že je-li smlouva neplatná ohledně převodu jedné z nemovitostí, je neplatná i v části týkající se zbývajících nemovitostí (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, publikované pod číslem 67/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Kromě toho i při posuzování obsahové oddělitelnosti z pohledu vůle účastníků právního úkonu, s přihlédnutím k účelu sledovanému jednající osobou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1248/96) odvolací soud učinil závěr, že neplatnost vztahující se k převodu pozemku nelze obsahově oddělit od zbývající části právního úkonu (tj. části vztahující se ke stavbám na cizím pozemku). Podstatné bylo, zda vůli smluvních stran převést provozní jednotku jako celek, lze vztáhnout i na jejich vůli převést samostatně jednotlivé věci, které byly součástí provozní jednotky. Žalobkyně vydražila provozní jednotku jako celek, což samo o sobě svědčí o tom, že její projev vůle směřoval právě jen k získání celého areálu, tj. komplexu budov a přilehlého pozemku o výměře 8.712 m², za vyvolávací cenu, kterou akceptovala pouze ve vztahu k celému areálu. Skutečnost, že žalobkyně by byla srozuměna i s nabytím vlastnictví jen k některým částem areálu, konkrétně staveb na cizích pozemcích (a za jakou cenu), nebyla doložena.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že část právního úkonu týkající se převodu pozemku, na který se vztahuje důvod absolutní neplatnosti, nelze oddělit a absolutně neplatným je tudíž převod veřejnou dražbou vztahující se k provozní jednotce jako celku. Z těchto důvodů nedošlo k platnému převodu státního vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalobkyni, takže jejich vlastníkem není žalobkyně, zapsaná v katastru nemovitostí, ale Č. r. (stát) a právo hospodaření přísluší Ú. p. z. s. v. v. m. (§9 odst. 1, §10 a §11 odst. 1 a 2 zák. č. 219/2000 Sb.).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil z pohledu §41 obč. zák. částečnou neplatnost právního úkonu. V tomto případě je dána částečná neplatnost převodu dražbou, když dotčenou část právního úkonu lze oddělit od ostatního obsahu a žalobkyně žádnými důkazy neprokázala, že vydání části vydraženého pozemku oprávněným osobám omezilo jejich podnikání a vedlo k ukončení jejich podnikatelských aktivit. Cena jednotlivých dražených nemovitostí byla uvedena v kartě provozní jednotky, která je nedílnou součástí dražebních listin a cenu oddělené části pozemku lze vyčíslit. Soud může stanovit cenu podle §136 o. s. ř. na základě své úvahy. Judikát uváděný odvolacím soudem nelze v tomto případě použít, lze jej úspěšně využít u kupní smlouvy, kde není cena jednotlivých nemovitostí nijak specifikována. Při dražbě provozní jednotky je však cena jednotlivých nemovitostí specifikována v kartě provozní jednotky v bodě 2.0 a cena je u každého jednotlivého majetku uvedena v Kč.
Dovolatelka též spatřuje nesprávnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tom, že je vázán v řízení rozsudkem Krajského soudu v P. ze dne 14. března 1995, č.j. 19 Ca 252/94-33, neboť tento soud rozhodoval jen o potvrzení nebo zamítnutí návrhu prvního odpůrce ve věci obnovení vlastnického práva k pozemku druhému až osmému odpůrci.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odmítá argumenty žalované. Odvolací soud dospěl ke správnému stanovisku o neoddělitelnosti pozemku parc. č. 1615/4, který podléhal restituci, od ostatního obsahu převodu. To je podpořeno judikáty R 3/1981, R 67/2004 a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1248/96. Rozhodující byla celková cena vydražené jednotky.
Žalobkyně rovněž nesouhlasí s názorem žalované, nijak neodůvodněným, že by soud neměl být vázán rozhodnutím Krajského soudu v P. z 14. března 1995, sp. zn. 19 Ca 252/94, jímž bylo rozhodnuto s konečnou platností o nároku oprávněných osob na vydání dotčeného pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. Šlo o rozhodnutí o předběžné otázce podle §135 odst. 2 o. s. ř. Námitkou, že nebylo prokázáno, že vydání části vydraženého pozemku oprávněným osobám omezilo podnikání žalobkyně, se soud správně nezabýval, když šlo o neplatnost absolutní. Nicméně i v tomto směru – oproti tvrzení žalované – bylo prokázáno rozhodnutím P. ú. z 20. března 1995, č.j. OPÚ 687/91-141, jímž bylo žalobkyni předběžnými opatřeními zakázáno s vydraženými nemovitostmi nakládat, že toto předběžné opatření zkomplikovalo žalobkyni zajištění úvěru zástavním právem, popř. získání dalšího úvěru od banky.
Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání žalované a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vedlejší účastník na straně žalované – M. f. Č. r. – ve vyjádření k dovolání se ztotožňuje se stanoviskem žalované a navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání je přípustné (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky ohledně vázanosti soudu v tomto sporu souvisejícím rozhodnutím soudu o restitučním nároku oprávněných osob a dovodil, že tato námitka neobstojí, neboť zejména nejde o právní otázku, na které by bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je řešení této otázky uvedeno jen pro úplnost, přičemž je nutno - jak připomíná dovolací soud - mít na paměti, že překážkou pro privatizaci je již samotné uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou (srov. ustanovení §2 odst. 3 písm. a) zák. č. 427/1990 Sb.), aniž by bylo třeba pravomocného rozhodnutí soudu o přiznání nároku.
Pokud jde o námitku dovolatelky, týkající se částečné či úplné neplatnosti právního úkonu, jehož důsledkem byl převod vlastnictví k předmětným nemovitostem vydražením ve veřejné dražbě, je tato námitka v dané věci právně významná, avšak její posouzení po právní stránce se nikterak neliší od posuzování jiných kupních smluv. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že dražba podle privatizačních předpisů je jen zvláštním způsobem uzavření kupní smlouvy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1998, sp. zn. 2 Odon 77/97). Na kupní smlouvu uzavřenou ve veřejné dražbě podle zák. č. 427/1990 Sb., se tudíž plně vztahují právní závěry, které platí pro uzavírání kupních smluv standardním způsobem (souhlasným projevem vůle obou účastníků ve formě „klasické“ kupní smlouvy).
Na kupní smlouvu uzavřenou ve veřejné dražbě podle citovaného zákona proto dopadají i ustanovení o částečné nebo úplné (absolutní) neplatnosti právních úkonů, včetně judikatury soudů o řešení těchto právních otázek a Nejvyšší soud nevidí důvodu od standardního výkladu a aplikace těchto právních závěrů se odchýlit ani v tomto případě.
Dospěl-li odvolací soud v daném případě k závěru, že smlouvu uzavřenou v dražbě je nutno posuzovat jako jeden celistvý právní úkon, takže od něj nelze obsahově oddělit část převáděných nemovitostí a tudíž dovodit částečnou neplatnost smlouvy, není takový právní závěr v rozporu s právní úpravou i konstantní judikaturou. Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl (ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že neúspěšná dovolatelka (žalovaná) je povinna zaplatit žalobkyni na náklady právního zastoupení částku 5.000,- Kč za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §5 písm. b) a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a jeden paušál hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem tedy 5.075,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho soudního výkonu.
V Brně 29. listopadu 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu
Pro nepřítomnost předsedy senátu
podepsal 5. 12. 2007
člen senátu JUDr. Zdeněk K r č m á ř