ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1004.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1004/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2007 o dovolání podaném obviněným Ing. J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 4 To 104/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 113/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 12 T 113/2005, byl obviněný J. G. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterého se podle výroku rozsudku dopustil tím, že „dne 12. 6. 2004 ve společném rodinném domku v B., napadl svoji manželku M. G., při hádce tak, že ji držel oběma rukama za krk, poté ji udeřil dlaní do ucha tak, že došlo k perforaci ušního bubínku pravého ucha a poškozená musela vyhledal lékařské ošetření a po dobu od 14. 6. 2004 do 21. 7. 2004 jí byla zavedena ušní protézka, poškozená následně po dobu 2 týdnů trpěla zhoršením sluchu, bolestmi hlavy a pocitem zvonění a šumění v uchu.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §221 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
O odvoláních podaných proti předmětnému rozsudku obviněným a v jeho neprospěch též státním zástupcem, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 4 To 104/2007, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. k odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že se obviněný uznává vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že obviněný „v době od června 2004 do 8. 3. 2005 v rodinném domě v B., svoji manželku M. G., fyzicky napadal a psychicky týral, a to: 1) dne 12. 6. 2004 ji napadl při hádce tak, že ji držel oběma rukama za krk, poté ji udeřil dlaní do ucha, přičemž došlo k perforaci ušního bubínku pravého ucha a poškozená musela vyhledat lékařské ošetření. Po dobu od 14. 6. 2004 do 21. 7. 2004 jí byla zavedena ušní protéza, přičemž poškozená následně po dobu dvou týdnů trpěla zhoršením sluchu, bolestmi hlavy, pocitem zvonění a šumění v uchu; 2) v létě 2004, blíže nezjištěno, ji bouchal krabicovým mlékem do hlavy až spadla na zem do mléka, držel ji za ramena a hlavou jí bouchal do skříňky kuchyňské linky; 3) od léta 2004 do 8. 3. 2005 ji týral psychicky, neboť ji sprostě urážel a nadával, říkal jí, že má táhnout odkud přišla a vykazoval ji z bytu; 4) v prosinci 2004 ji chytil za krk a posléze jí na hlavu hodil plech se studeným omastkem, který se jí vylil na záda.“ Za oba tyto trestné činy byl obviněnému podle §215a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 6.284,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. G., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 15. 5. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým jej napadl ve výroku o vině. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl naplněn tím, že výrok rozsudku je neúplný v tzv. skutkové větě, neboť do ní nebyly zahrnuty polehčující okolnosti, že čin spáchal v silném rozrušení vyvolaném urážkami a hrubými chováním poškozené (§33 písm. a/ tr. zák.), a že čin spáchal za situace, kdy odvracel útok, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze. V souvislosti s tím pak dovolatel poukázal na aktivní roli poškozené v inkriminovaných konfliktech, kdy spouštěcím mechanismem byly právě provokace z její strany, zpočátku ve verbální a posléze i ve fyzické formě. Ačkoliv se dovolatel na podporu svých tvrzení domáhal doplnění dokazování vyžádáním psychologického znaleckého posudku, jímž podobně jako u poškozené měla být zjišťována i důvěryhodnost jeho osoby, soud tento posudek neshledal potřebným. Předmětný posudek přitom podle dovolatele mohl potvrdit jeho vlastní verzi případu a mohl současně přispět k uplatnění polehčujících okolností v rámci soudní individualizace trestu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že se bránil útoku poškozené, která sama připustila, že jej „sekla rukou“ a „liskla“. Teprve poté ji měl dovolatel udeřit. Dovolatel zdůraznil, že v kritickou dobu jednal v reflexivní obraně a rozhodně neměl v úmyslu uhodit poškozenou do hlavy, jak je mu přičítáno k tíži. Kromě subjektivní verze poškozené nebyl podle dovolatele žádným z provedených důkazů prokázán opak, přičemž soud své závěry založil toliko na objektivní skutečnosti – lékařské zprávě. Dovolatel zdůraznil, že ve skutečnosti nebyl nezpochybnitelně prokázán nejen samotný skutek, ale ani to, že úmyslně jednal; tím méně pak s úmyslem způsobit následek spočívající v ublížení na zdraví. Podle názoru dovolatele přitom jeho jednání ani v podobě, jak bylo zjištěno soudy obou stupňů, nepostačuje k závěru, že šlo o úmyslné ublížení na zdraví, neboť úmysl pachatele se musí vždy vztahovat ke způsobení v zákoně uvedeného následku. V tomto směru pak dovolatel odkázal rovněž na právní nauku a příslušnou judikaturu (R 22/1968-I, 2 19/1963 SbRt.).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem v závěru dovolání navrhl, „aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně sám ve věci rozhodl rozsudkem dle §265m odst. 1 tr. ř.“
V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil předseda senátu soudu prvního stupně opis dovolání obviněného dne 29. 8. 2007 Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Nejvyšší soud České republiky neobdržel k dnešnímu dni písemné podání, zda nejvyšší státní zástupkyně využívá práva se k dovolání obviněného vyjádřit, popř. práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Obviněný Ing. J. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je takový výrok, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona jej soud měl do výrokové části pojmout. Neúplným je výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
V posuzovaném případě dovolatel uplatnil druhou alternativu shora uvedeného dovolacího důvodu námitkou, že výrok o vině v napadeném rozsudku je neúplný s ohledem na to, že v tzv. skutkové větě výroku nejsou obsaženy skutečnosti, které mu ve smyslu ustanovení §33 písm. a), f) tr. zák. měly polehčovat.
Náležitosti výroku rozsudku upravuje zákon v ustanovení §120 tr. ř. Podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen jeho zákonným pojmenováním, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Z výše uvedeného pak vyplývá, že skutečnosti mající povahu polehčujících okolností podle §33 tr. zák. či naopak okolností přitěžujících podle §34 tr. zák., ke kterým soud přihlíží při výměře trestu, není třeba pojmout do výroku o vině. Jestliže podle tvrzení dovolatele takové skutečnosti existovaly, ale v tzv. skutkové větě výroku vyjádřeny nejsou, nečiní to výrok napadeného rozsudku neúplným ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud proto nepovažoval tuto část dovolacích námitek za opodstatněnou.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na shora rozvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky, v jejichž rámci dovolatel sám hodnotí úplnost či výsledky provedeného dokazování, přičemž skutkový stav věci pak interpretuje se závěrem, že se skutek odehrál za okolností majících podstatně příznivější dopad na posouzení dovolatelovy viny. Dovolatel v uvedeném směru totiž ve skutečnosti neuplatnil žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhal revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých soudy ve svých rozhodnutích vycházely (viz zejména str. 8 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4, 5 rozsudku odvolacího soudu).
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde namítl, že odvolací soud - ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. - vadně posoudil otázku jeho úmyslného zavinění (§4 tr. zák.), ačkoliv závěr o jeho úmyslu způsobit poškozené újmu na zdraví nelze podle dovolatele dovodit ani na podkladě skutkového stavu, ze kterého soudy obou stupňů vycházely.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je především je zapotřebí uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví. Za ublížení na zdraví se považuje porucha zdraví (onemocnění, poranění), která porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje postiženému výkon obvyklé činnosti, nebo má vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření. Taková porucha přitom musí trvat déle než jen po krátkou zcela přechodnou dobu (srov. R 2/1966, R II/ 1965 SbRt.). V soudní praxi se (za splnění všech uvedených hledisek) vychází z toho, že znesnadnění obvyklého života postiženého, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní. Protože trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.) je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy, nestačí aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, ale je třeba, aby bylo zjištěno, že jeho úmysl zároveň směřoval k následku (účinku) spočívajícímu v újmě na zdraví (zde srov. např. rozhodnutí R 22/1968/I a R 19/1963 SbRt., na která poukazuje i sám dovolatel).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, nelze odvolacímu soudu vytknout, že by jeho rozhodnutí trpělo dovolatelem vytýkanými vadami. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že mezi dovolatelem a poškozenou došlo dne 12. 6. 2004 ke konfliktu, v jehož průběhu si obviněný vůči poškozené počínal tak, že ji držel oběma rukama za krk a posléze ji „udeřil prudce dlaní do ucha“ (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). V důsledku toho došlo k perforaci ušního bubínku pravého ucha, poškozená musela vyhledat lékařské ošetření a byla jí zavedena ušní protézka. Následně po dobu dvou týdnů trpěla zhoršením sluchu a dalšími souvisejícími obtížemi. Z hlediska zavinění dovolatele je pak podstatné to, že násilí vůči poškozené směřovalo v kritické fázi proti její hlavě, přičemž úder otevřenou dlaní vedl značnou silou do oblasti ucha, tedy do míst, kde se nacházejí důležité (citlivé) orgány. Těchto rozhodných skutečností si musel být dovolatel vědom. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud zároveň za nezbytné připomenout, že úmyslné zavinění vždy předpokládá, že si pachatel je alespoň v obecných rysech vědom existence skutečností spadajících pod zákonné znaky určitého úmyslného trestného činu, a že toto vědomí nevybočuje z rámce daného těmito znaky. Jednal tedy za okolností, jež umožňovaly dovodit nejen to, že poškozenou úmyslně udeřil, ale že si zároveň počínal způsobem svědčícím o jeho srozumění (§4 písm. b/ tr. zák.) s eventuálním způsobením následku (účinku) v podobě ublížení na zdraví.
Naproti tomu tvrzení dovolatele o jakémsi náhodném reflexivním obranném pohybu a s ním souvisejícím nechtěném zasažení poškozené, nenasvědčuje především již sama intenzita inkriminovaného úderu, která byla soudy objektivně zjištěna na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Nenasvědčují tomu ani další skutkové okolnosti, na kterých soudy založily svá rozhodnutí, jestliže vzaly za prokázáno, že obviněný (dovolatel) nejednal za podmínek nutné obrany či krajní nouze a sám poškozenou výše popsaným způsobem napadl.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud nepochybil, pokud ve svém rozsudku kvalifikoval jednání obviněného (dovolatele) též jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí je založeno na jím vytýkaných vadách, tj. na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích je pak třeba napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za věcně správné. Nejvyšší soud proto podané dovolání (ani v jeho relevantně uplatněné části) neshledal jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného Ing. J. G. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler