ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1008.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1008/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2007 o dovolání JUDr. J. F., a J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 7/2007 ze dne 22. 3. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 13/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání JUDr. J. F. a J. H. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 13/2005 ze dne 27. 10. 2006 byl JUDr. J. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), spáchaného formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ukončeného ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a J. H. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ukončeným ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl JUDr. J. F. uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen dle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem a J. H. trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice stejného typu.
O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podali oba dovolatelé a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 4 To 7/2007 ze dne 22. 3. 2007, a to tak, že je dle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali JUDr. J. F. i J. H. jako osoby oprávněné dovolání, a to včas (v případě J. H. platí ohledně doručení citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze tzv. fikce doručení dle §64 odst. 2 tr. ř., jelikož se jedná o usnesení a obviněnému bylo doručováno na adresu, kterou pro účely doručování označil a na níž se zdržuje – viz též dopis jeho obhájce na č. l. 867), prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod oba označili ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku JUDr. J. F. uvedl, že soudy obou stupňů v řízení dospěly k závěru, že on se trestného jednání posouzeného jako pomoc k trestnému činu podvodu dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250 odst. 1, odst 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák. měl dopustit s vědomím, že minimální hodnota dědictví činí 3.228.000,- Kč, neboť koresponduje s hodnotou společnosti M. – S. m. a d.,, s. r. o. (dále jen M.) tak, jak byla zjištěna znaleckým posudkem. Dle jeho názoru je naprosto nerozhodné, jaká byla skutečná hodnota obchodní společnosti M., ale rozhodující je jeho subjektivní představa o její hodnotě, resp. o hodnotě obchodního podílu do dědictví spadajícího. Jelikož psal koncept smlouvy obsahem odpovídající naznačenému právnímu vztahu tichého společenství, má za to, že ze subjektivního hlediska nemohl o vkladu tichého společníka (obv. H.) pochybovat. Soudy ovšem dle jeho názoru nevzaly v úvahu znění §680 a §681 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), dle kterých je třeba na vklad tichého společníka pohlížet jako na pohledávku vůči společnosti, která hodnotu společnosti snižuje, přesněji řečeno, snižuje hodnotu čistého obchodního jmění společnosti. Soudy obou stupňů a zejména soud odvolací pak nerozlišují mezi pojmy obchodní jmění a majetek podnikatele (společnosti). Nesouhlasí v souvislosti s jeho povědomím o hodnotě dědictví ani s argumentací soudu odvolacího, že se měl stát správcem dědictví, když tento soud v ní pomíjí tu skutečnost, že uvedený návrh se datuje podstatně později než k inkriminovanému jednání došlo, když v době, kdy k němu došlo, on o této funkci neuvažoval. Závěr Vrchního soudu v Praze, že jeho povědomí o majetku, který do dědictví spadal, se nemohlo příliš lišit od povědomí spoluobviněného H., tak nemá žádný reálný podklad, a neprojevuje se ostatně ani jinak ve skutkových zjištěních a z hlediska právního posouzení skutku je pouze matoucí. Nesprávné posouzení hmotně právní otázky týkající se hodnoty obchodního podílu, který byl předmětem dědictví, je zcela zásadní pro stanovení správné právní kvalifikace jeho jednání, a to zejména pokud jde o použití vyšší trestní sazby. Lze mu totiž klást za vinu pouze takovou výši vzniku zamýšlené škody, kterou mohl v rámci svých vědomostí a informací předpokládat. Ani jedno rozhodnutí se navíc nezabývá použitím vyšší trestní sazby z hlediska ust. §88 tr. zák. V té souvislosti mělo být hodnoceno zejména to, jaké mohl mít informace o původu jemu známého majetku zemřelého, zda bylo prokázáno, že by měl či mohl mít z trestného jednání prospěch a v jaké výši. V této rovině je pak hmotně právní posouzení jeho jednání zcela nepřezkoumatelné, a tudíž nesprávné. Na závěr svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Zároveň učinil návrh, že pokud jeho dovolání bude vyhověno, lze očekávat, že i v případě, že bude uznán vinným, nebude třeba ukládat mu nepodmíněný trest odnětí svobody. Proto navrhl, aby dle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, tj. výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
J. H. ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že již ve svém prvém rozhodnutí odvolací soud polemizoval s prvým rozhodnutím soudu nalézacího a došel k názoru, že skutková věta nekoresponduje s právní kvalifikací jednání jednotlivých obžalovaných, kdy v odůvodnění svého druhého usnesení odvolací soud sice na tento nedostatek rovněž odkázal, ale zásadním způsobem svůj názor na naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu změnil. Podotkl, že již ve svém odvolání namítal absenci objektivní stránky trestného činu podvodu, což chtěl důkazně podpořit i informací z archivu Ministerstva vnitra ČR o profesní činnosti JUDr. N., tomuto názoru však soud nevyhověl. Tato informace měla totiž objasnit, zda jmenovaný v minulosti pracoval pro veřejnou či státní bezpečnost a na jaké funkci byl zařazen, čímž, pokud by se potvrdilo a podařilo se prokázat i spojení na privatizaci společnosti E. a B., a. s., by se ozřejmilo, že on se nemohl aktivně ani pasivně jednání, jež je mu kladeno za vinu, zúčastnit. Snažil se soudům vysvětlit, že náhodná smrt Ing. H. mohla ohrozit investice do čerpacích stanic a mezinárodní obchod velkého rozsahu a že tak bylo pravděpodobné, že zúčastněné osoby hledaly řešení, které vyústilo v padělání závěti a dotklo se významným způsobem i jeho osoby. To, že v ní byl označen za závětního dědice, nemohl nijak ovlivnit, pouze byl s tímto faktem následně seznámen. Jeho právní zástupce jej navíc informoval o tom, že notářský zápis, jímž byla existence poslední vůle osvědčena, je v pořádku. Má tak za to, že na něj byla nastražena past, kdy skuteční pachatelé trestného činu z něj učinili prostředníka k získání finančních prostředků po zemřelém a majetkových hodnot společností E. a B., a. s., s tím, že využili jeho dobré známosti se zemřelým, takže logicky přicházel jako závětní dědic v úvahu. Má tak za to, že dané osoby věděly, že by s nabytým dědictvím nedisponoval pouze ve svém zájmu, ale že by si nechal vysvětlit, že byl pouze „bílým koněm ve hře velkých peněz a velkých pánů a takto v pravou chvíli obětován a využit k prospěchu mocných“. Bez znalosti potřebného množství informací ohledně zainteresovaných osob nebylo však podle něho možné správně posoudit zažalovaný skutek ani ze stránky subjektivní, a proto bylo jeho pravomocné odsouzení nesprávné. Proto požádal, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Praze spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Zároveň učinil návrh, aby dle §265o tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí nástupu trestu odnětí svobody až do rozhodnutí o podaném dovolání.
K takto podaným dovoláním se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření k dovolání JUDr. J. F. uvedl, že tento ve svém rozboru týkajícím se povahy vkladu tichého společníka do společnosti M. pomíjí zejména §674 odst. 3 obch. zák., podle něhož, nestanoví-li smlouva jinak, se podnikatel převzetím věci stává jejím vlastníkem a dokud nenastanou podmínky uvedené v §679 či 679a obch. zák., nelze vklad tichého společníka považovat za závazek společnosti, která jej přijala, a není tedy položkou snižující čisté obchodní jmění společnosti. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že došlo k úmrtí (jediného) společníka společnosti M., neboť toto neznamená zánik společnosti a nijak bezprostředně se nedotýká ani existence právních vztahů, v nichž tato společnost figuruje. Proto si dovolatel musel být přinejmenším vědom hodnoty dědictví v podobě čistého obchodního jmění společnosti M., včetně vkladu tichého společníka v uvedené výši. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pokud jde o návrh na odklad výkonu rozhodnutí, jelikož k dovolání nebylo přiloženo žádné stanovisko předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. a vzhledem k jeho stanovisku k důvodnosti jeho dovolání, nejsou k tomuto postupu dány žádné důvody.
K dovolání podanému J. H. státní zástupce nejprve uvedl, že jelikož se dle sdělení předsedy senátu Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2007 do té doby nepodařilo obviněnému doručit rozhodnutí odvolacího soudu, domnívá se, že mu dosud nezačala běžet lhůta k podání dovolání ve smyslu §265e odst. 1 tr. ř., neboť její počátek je vyznačen doručením rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. K námitkám obsaženým v podaném dovolání pak uvedl, že pokud jde o nerespektování důkazního návrhu dovolatele ve vztahu k profesní minulosti zemřelého JUDr. N., jde o výhradu neopodstatněnou, protože tento důkaz je z hlediska dokazování očividně nadbytečný a vedl by pouze ke zbytečnému rozšiřování a zamlžování důkazní báze, což platí i o výtce spočívající v nedostatečném objasnění průběhu privatizace B., a. s., když toto nemá k předmětné věci žádný přímý vztah. Proto se jedná o námitku irelevantní, neboť svou podstatou směřuje proti zjištění skutečného stavu věci, nikoli proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení. I kdyby se pak ukázalo tvrzení dovolatele, že v celé věci vystupoval jako „bílý kůň“ pravdivé, neměnilo by to nic na trestní odpovědnosti obviněného, který by v takovém případě na sebe dobrovolně bral riziko, že při odhalení protiprávnosti jeho jednání ponese místo těch osob, které jej nastrčily, sankční následky. Jestliže věděl, že je nastrčenou figurou (a jestliže ze skutkových okolností se takovéto jeho vědomí jeví jako nezbytné), pak měl možnost se trestnímu postihu vyhnout či jej alespoň moderovat tím, že by orgánům činným v trestním řízení označil ty osoby, které jej k protiprávnímu jednání navedly či jinak přiměly. Nic takového ovšem neučinil a po právu tak nese za své jednání důsledky. Pokud pak dovolatel namítl nedostatek objektivní a subjektivní stránky trestného činu, poukázal na vysvětlení těchto znaků v rozhodnutí soudu druhého stupně. Obviněný nebyl zdaleka tak blízkým přítelem zemřelého D. H., aby mohl mít za reálnou a pravou závěť psanou rukou, jíž byl (s výjimkou jednoho milionu Kč) ustanoven univerzálním dědicem mnohamiliónového majetku, přičemž nikdo z osob zemřelému daleko bližších nebyl v závěti vzpomenut. Jestliže obviněný současně znal informace o zapojení zemřelého do pochybných privatizačních projektů kolem podniku B., a. s., a podobně lukrativních subjektů, musel předpokládat i to, že působí jako nastrčená figura, jejímž posláním je získat podstatnou část majetku zemřelého pro osoby, s nimiž se Ing. H. podílel na zmíněných pochybných obchodních aktivitách. Rovněž ohledně tohoto dovolání tedy státní zástupce navrhl jeho odmítnutí dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro oba případy souhlasil s projednáním a rozhodnutím o dovoláních v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a), příp. písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případě dovolatele JUDr. J. F. zpochybňují právní posouzení skutku, když tento namítá, že soudy při posuzování jeho subjektivního povědomí o hodnotě společnosti M. nevzaly v úvahu příslušná ustanovení obchodního zákoníku upravující smlouvu o tichém společenství, dle nichž by měl být vklad tichého společníka posuzován jako pohledávka vůči společnosti, která snižuje hodnotu jejího obchodního jmění. Tomuto ovšem nelze přisvědčit. Především nutno upozornit na to, že dle §674 odst. 3 obch. zák. se podnikatel převzetím věci stává jejím vlastníkem. Předmětem vkladu přitom dle §674 odst. 1 obch. zák. může být peněžní částka. Jestliže tedy spoluobviněný H. vložil do společnosti M. jako tichý společník vklad ve výši 5.166.700,- Kč, stal se zemřelý Ing. H. vlastníkem této částky, resp. tato částka se stala součástí obchodního majetku společnosti M. (§6 odst. 1 obch. zák.) a nejednalo se tak o částku, o kterou by se hodnota jejího majetku naopak měla snížit. Vklad jako takový tedy není závazkem společnosti vůči tichému společníku, neboť o podíl tichého společníka na ztrátě (§677 odst. 1 obch. zák.) se zmenšuje (zkracuje) a pokud je v dalším roce vykázán zisk, o jeho podíl na zisku se zase doplní. Pokud by pak byl celý vklad ztrátami spotřebován, nemá sice tichý společník povinnost vklad doplňovat, nebo se podílet dále na ztrátách, avšak dle §679 odst. 1 písm. d) obch. zák. tím zanikne ze zákona jeho účast na tichém společenství (viz O tichém společenství [PRa. 1993, 2:16]). Dle Rc 11297 rozhodnutí NS z 19. 12. 1931 Rv II 870/30 (Vážný - Páleníček 31, XIIIb: 1579) platí, že \"tichý společník není oprávněn žádat na komplementáři při zrušení společnosti beze všeho vrácení vkladu, nýbrž může na něm žádat kromě podílu na zisku jen to, co při skončení tiché společnosti zbude a co není vyčerpáno jeho povinným podílem na ztrátě.“ Vzhledem k uvedenému se proto dovolací soud shoduje se závěry soudů obou stupňů, tedy s tím, že JUDr. J. F. musel být již při sepisování falešné závěti zemřelého Ing. D. H. (jediného společníka a jednatele společnosti M.) srozuměn s hodnotou společnosti tak, jak byla stanovena soudy v rámci dokazování, a to i s ohledem na to, že sám připravoval příslušnou smlouvu o tichém společenství, v jejímž rámci byla výše vkladu tichého společníka H. do společnosti M. vyčíslena. Nemůže proto obstát ani jeho argument, že o hodnotě dědictví nemohl vědět ani z důvodu toho, že jej spoluobviněný H. navrhl na výkon správce dědictví. Tento fakt totiž vyplývá ze skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly, a to, že takový návrh byl učiněn později, než došlo k trestnému jednání, je irelevantní, neboť jeho povědomí o jeho hodnotě (a o hodnotě společnosti M.) vyplývá právě již z jeho dřívějšího působení. Na výkon funkce správce dědictví byl pak spoluobviněným H. navržen právě proto, že měl o majetku zůstavitele přehled (viz str. 15 usnesení odvolacího soudu). Dovolací soud tak odkazuje na vyčerpávající a přiléhavá odůvodnění obou citovaných soudních rozhodnutí, která se rovněž podrobně věnovala úvahám z hlediska uložení trestu dovolateli, v nichž sice přímo nebylo poukazováno na ust. §88 tr. zák., nicméně je zřejmé, že byly splněny i podmínky stanovené v tomto ustanovení, přičemž v této souvislosti nutno upozornit rovněž i na to, že dovolateli byl trest uložen při dolní hranici trestní sazby stanovené v trestním zákoně (viz str. 23-24 rozsudku Městského soudu v Praze a str. 18 usnesení Vrchního soudu v Praze). Na základě řečeného tedy dovolací soud posoudil námitky dovolatele jako zjevně neopodstatněné.
Co se týče dovolání J. H., také námitky uplatněné v tomto podání lze zčásti hodnotit jako právně relevantní z hlediska zvoleného dovolacího důvodu, nicméně rovněž jako neopodstatněné. K namítané absenci objektivní stránky trestného činu podvodu a s tím souvisejícímu nedostatečnému popisu skutkového děje ve skutkové větě a tomuto následně neodpovídající právní kvalifikaci skutku v rozsudku soudu prvního stupně dovolací soud konstatuje, že této námitce není možné přisvědčit. Nejvyšší soud tak po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že jednání obviněných bylo ve skutkové větě popsáno přehledně a následně bylo také zákonu odpovídajícím způsobem právně posouzeno (kvalifikováno). Pokud pak dovolatel tvrdí, že v celém případě byl on pouze „bílým koněm“, prostředníkem pro ostatní osoby k tomu, aby se domohly svého pravděpodobně nelegálně získaného majetku, který předtím převedly na zemřelého Ing. H., nutno odmítnout takovou obhajobu jako nepřípustnou. To s tím, že pokud by toto měla být pravda, zůstává, mimo jiné, otázkou, proč při vědomí těchto skutečností dovolatel v dědickém řízení uplatňoval a za pravou vydával závěť, v níž byl ustanoven právě on dědicem tak rozsáhlých majetkových hodnot, místo toho, aby toto své podezření učinil předmětem trestního oznámení u orgánů činných v trestním řízení. Z jeho jednání tak nutno dovodit zcela zjevně vědomí toho, že jeho postavení jako dědice stanoveného majetku nebylo oprávněné, když navíc tato jeho obhajoba je vyvrácena ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, expertíza ručního písma, a výpovědí otce a bratra zemřelého Ing. H. Z uvedených skutečností se potom jeho tvrzení týkající se zemřelého JUDr. J. N. (dle něhož měla snad tato osoba v minulosti být činná v rámci státní či veřejné bezpečnosti a být z tohoto titulu zapojena i do privatizace společností E. a B., a. s.), jako nevěrohodná a účelová.
Uvedené námitky navíc v řešeném případě nemohou z hlediska zvoleného dovolacího důvodu z valné části obstát. Jedná se totiž o námitky směřující výhradně proti způsobu obstarávání, provádění a hodnocení důkazů soudy, a v důsledku tak vytýkající nesprávnou aplikaci ust. §2 odst. 5 a odst. 6 tr ř. Provedení a hodnocení důkazů soudy obou stupňů lze však hodnotit jako provedené v souladu s citovanými ustanoveními trestního řádu a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. Je třeba konstatovat, že z odůvodnění přijatých rozhodnutí vyplývá, že soudy měly k dispozici celou řadu důkazů, na základě nichž bylo možno dojít k závěrům o skutkovém stavu tak, jak je ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně popsán, když oba také přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a proč neuvěřily obhajobě dovolatelů, nýbrž ostatním, ve věci provedeným důkazům. Na tomto místě je proto nutné dodat, že uvedené výhrady vznesené dovolatelem J. H. jsou pouze takové, které směřují proti skutkovým zjištěním, která soudům co do jejich rozsahu i obsahu umožnila přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do právní kvalifikace jednání dovolatele přiléhavá. Takto vznesené námitky nelze proto pod zvolený dovolací důvod podřadit.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a obě dovolání z důvodů shora označených odmítnout, jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek vymezených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedené potom již o návrzích obou dovolatelů na odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle §265o tr. ř. nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka