ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1087.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1087/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2007 o dovolání, které podal obviněný G. R. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 440/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 80/2006, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 440/2006, zrušuje ve výroku, jímž byl obviněnému uložen trest vyhoštění. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 3 T 80/2006, byl obviněný G. R. R. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „dne 19. února 2006 kolem 5.00 hodin v P., v 5. podlaží OD K., v restauraci c. T., v prostoru před výtahem, nejprve otevřenou dlaní ruky udeřil do tváře svoji bývalou přítelkyni P. M. takovou silou, až spadla na zem a následně ji, klečící na zemi, nejméně dvakrát kopl velkou silou obutou nohou do levé strany hrudníku, poté ji tahem za vlasy postavil na nohy a ještě jednou ji udeřil otevřenou dlaní ruky do tváře, přičemž kopáním do hrudníku jí způsobil středně těžký úraz, a to pohmoždění levé strany hrudníku s poruchou dechových funkcí, úrazový pneumothorax v levé hrudní dutině, kdy mohlo v důsledku kopů dojít rovněž k poranění srdce, tzv. otřesu srdce, což může být i úrazem smrtelným a obžalovaný vzhledem ke svým profesionálním zkušenostem boxera a svým fyzickým dispozicím – váze 96 kg a výšce 186 cm, si přinejmenším musel být možnosti vzniku takového závažného následku vědom a se vznikem takového následku být srozuměn.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle §222 odst. 1 tr. zák. s použitím §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená P. M., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 440/2006, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté sám znovu ve věci rozhodl tak, že se obviněnému při nezměněném výroku o vině ukládá podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon se podle §39a odst. 2 písnm. c) tr. zák. zařazuje do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen i trest vyhoštění, a to ve výměře 10 let. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 2. 11. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým jej napadl ve výroku o uložení trestu vyhoštění. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že trest vyhoštění podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. lze považovat za obecně přípustný, nicméně v každém jednotlivém případě je třeba zkoumat a posuzovat, zda byly splněny podmínky pro jeho uložení. V této souvislosti dovolatel poukázal na ustanovení §57 odst. 3 písm. d) tr. zák., na jehož základě dovodil, že v jeho případě hrozí nebezpečí, že bude ve státě, do kterého má být vyhoštěn, pronásledován pro svoje politické smýšlení, případně že bude vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení a trestu. Dovolatel zdůraznil, že v České republice pobývá od roku 1986 a později se (svévolně) rozhodl nevrátit zpět na Kubu. Navíc se v České republice stýkal s občany Kubánské republiky, kteří se odmítli vrátit do vlasti. V tomto smyslu se považuje za disidenta. Dovolatel zároveň připomněl napjaté vztahy mezi Českou republikou a Kubou, když Česká republika navíc opakovaně na půdě OSN a EU brojí proti oficiální kubánské politice a porušování lidských práv na Kubě. Lze tedy dovodit, že jeho pozice je obdobná jako pozice kubánských emigrantů v USA. Podle názoru dovolatele proto soud prvního stupně správně trest vyhoštění neuložil. Odvolacímu soudu pak vytkl, že z hlediska ustanovení §57 odst. 3 písm. d) tr. zák. nezkoumal, jaké by bylo jeho postavení na Kubě v případě vyhoštění do této země, zejména zda by nebyl vystaven nebezpečí perzekucí ze strany oficiálních institucí a pronásledování. Místo toho se odvolací soud spokojil se zjištěním, že byl dovolateli vydán v roce 2005 platný cestovní doklad Kubánské republiky (pas). Tato skutečnost však podle dovolatele ještě není zárukou řádného nakládání v rodné zemi. Bylo totiž zároveň nutno vzít v úvahu, že Kubánská republika nesplňuje měřítka uvedená v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v nyní v platném znění, a v tomto smyslu ji za bezpečnou zemi nelze považovat. Z těchto hledisek se však odvolací soud věcí nijak blíže nezabýval. To mělo podle dovolatele za následek, že rozhodl o uložení trestu vyhoštění podle §57 tr. zák. za situace, kdy neměl k dispozici dostatečná zjištění pro posouzení otázky přípustnosti tohoto trestu vzhledem k případným zákonným překážkám, přestože dovolatel v průběhu řízení uváděl okolnosti, které byly vzhledem k uložení (resp. neuložení) trestu vyhoštění významné.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 440/2006, v celém výroku o trestu, a zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby věc byla podle §265l tr. ř. přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novém projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který shledal dovolání plně důvodným. Podle názoru státního zástupce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o uložení trestu vyhoštění za situace, kdy neměl k dispozici dostatečná zjištění pro posouzení otázky přípustnosti tohoto trestu vzhledem k ustanovení §57 odst. 3 písm. d) tr. zák. Státní zástupce konstatoval, že nelze vycházet jako z tzv. notoriety, že by každému kubánskému občanovi, který se po určitou dobu z jakýchkoli, např. ryze ekonomických důvodů, zdržoval v některém evropském demokratickém státě, hrozilo po návratu do vlasti politické pronásledování. Samotné tvrzení dovolatele, že se považuje za disidenta, aniž uvedl nějaké konkrétní údaje o jakýchkoliv svých aktivitách směřujících ke změně politických poměrů na Kubě, by podle státního zástupce bez dalšího uložení trestu vyhoštění nevylučovalo. Na druhé straně je však nutno vzít v úvahu, že některé tzv. totalitní režimy kriminalizovaly svoje občany nejenom za nedovolené opuštění území státu, ale i za nedovolené setrvání v cizině. Nelze tedy bez dalšího vyloučit, že dovolatel by po nuceném návratu na Kubu mohl být v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská práva vyjádřená v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách pronásledován z hlediska vnitrostátního kubánského práva. Touto otázkou se podle státního zástupce měl odvolací soud podrobněji zabývat a neomezit se pouze na zjištění, že obviněnému byl dne 28. 6. 2005 vystaven kubánský cestovní pas, a na tomto podkladě dovodit, že z Kubánské republiky vycestoval legálně. Tato skutečnost podle státního zástupce není samozřejmě bez významu, neboť vzbuzuje pochybnosti o tom, že by kubánské úřady považovaly dovolatele za „nepřátelskou osobu“, přičemž za těchto okolností nelze ani vyloučit, že vystavením uvedeného dokladu byl pobyt obviněného v České republice z hlediska kubánského práva dodatečně legalizován. Přesto mělo podle státního zástupce být minimálně zjišťováno, zda a jak je vystavování cestovních dokladů kubánským právem regulováno, neboť samotná okolnost vystavení cestovního pasu k závěru o absenci překážky pro uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 písm. d) tr. zák. nedostačuje. Z uvedených důvodů dospěl státní zástupce k závěru, že Městský soud v Praze rozhodl o uložení trestu vyhoštění za situace, kdy neměl k dispozici dostatečně zjištěný skutkový stav věci pro posouzení otázky přípustnosti tohoto trestu z hlediska ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. Především nezjistil, zda by dovolatel po nuceném návratu na Kubu mohl být v rozporu s principy demokratické společnosti pronásledován na základě kubánského vnitrostátního práva pro nedovolené setrvání v cizině. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil ve výroku o trestu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný G. R. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a, h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí vyhodnotit základní otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí případy, kdy byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá. Jestliže obviněný G. R. R. v dovolání namítl, že trest vyhoštění podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu nemohl být uložen vzhledem k ustanovení §57 odst. 3 písm. d) tr. zák., pak dovolání uplatnil právně relevantně.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání relevantně podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině nutno připomenout, že podle §57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle §57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. V ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. je zároveň taxativně vymezen okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění, ať již časově omezeného nebo na dobu neurčitou. Uvedené okolnosti mají povahu negativních podmínek, jejichž existence vylučuje, aby soud mohl trest vyhoštění uložit. Ohledně jejich zjišťování v trestním řízení platí zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 4, 5, 6 tr. ř., tzn. že jsou předmětem dokazování v rámci zjišťování okolností podstatných k posouzení osobních poměrů obviněného (srov. §89 odst. 1 písm. d/ tr. ř.).
Podle §57 odst. 3 písm. d) tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že trest vyhoštění obviněnému neuložil právě s odkazem na ustanovení §57 odst. 3 písm. d) tr. zák. Tuto část svého rozhodnutí zároveň nijak blíže neodůvodnil (viz str. 7 rozsudku). Odvolací soud se z podnětu odvolání státního zástupce otázkou uložení trestu vyhoštění zabýval a zjistil, že obviněný přišel na území České republiky se souhlasem svého domovského státu, byť ještě v době před politickými změnami v roce 1989. Dále zjistil, že obviněný, který se v České republice zdržuje nelegálně, má platný cestovní doklad (pas) občana Kubánské republiky, vydaný „do dne 28. 6. 2005“ v P. (str. 11 rozsudku). Posledně uvedená skutečnost podle odvolacího soudu nesvědčí o tom, že by obviněnému hrozilo nebezpečí, které soud prvního stupně dovodil s odkazem na ustanovení §57 odst. 3 písm. d) tr. zák. Podle zjištění odvolacího soudu obviněný není občanem České republiky, nebylo mu přiznáno postavení uprchlíka, nemá zde rodinné ani sociální vazby. Za těchto okolností pak odvolací soud dospěl k závěru, že uložení trestu vyhoštění nebrání žádná překážka předpokládaná v ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. Podmínky pro jeho uložení ve smyslu ustanovení §57 odst. 1 tr. zák. pak podle názoru odvolacího soudu v případě obviněného jednoznačně splněny byly (str. 11/12 rozsudku).
Ačkoliv odvolací soud zkoumal tzv. negativní podmínky, za jejichž existence nelze trest vyhoštění uložit, lze podle Nejvyššího soudu mít v posuzovaném případě pochybnosti, zda skutková zjištění, o která právní názor o absenci podmínky uvedené v ustanovení §57 odst. 3 písm. d) tr. zák. opřel, takový závěr dovolovala. Ze skutečnosti, že obviněný má platný cestovní pas Kubánské republiky, lze sice (přibližně) dovodit, že vydáním platného cestovního dokladu se vztahy mezi obviněným a Kubánskou republikou legalizovaly; bez dalšího ale není možno učinit spolehlivý závěr o tom, zda v domovském státě by nemohl v rozporu se zásadami demokratické společnosti být pronásledován či dokonce trestně postižen pro neoprávněný pobyt v cizině. Odvolací soud měl proto blíže objasnit, zda v podmínkách Kubánské republiky, považované v České republice i v řadě dalších zemí za tzv. totalitní stát, existují právní normy (především trestně právní) umožňující postih kubánských občanů zdržujících se v cizí zemi bez povolení příslušných orgánů, jinými slovy, zda v této zemi platí obdobná nedemokratická ustanovení jako např. již zrušené ustanovení o trestném činu opuštění republiky podle §109 v našem trestním zákoně ve znění platném do 31. 1. 1990. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o okolnost významnou pro závěr o tom, že obviněný bude ve státě, kam by měl být vyhoštěn, vystaven trestu pro svůj pobyt na území České republiky. Jestliže se obviněný - bývalý sportovec - sám považuje a označuje za „disidenta“ (viz např. výpověď obviněného v hlavním líčení na č. l. 189 spisu), mělo být při zkoumání podmínek §57 odst. 3 písm. d) tr. zák. objasněno rovněž to, jaké své konkrétní aktivity proti kubánskému režimu měl obviněný vlastně na mysli a proč se obává, že by pro ně mohl být na Kubě pronásledován. Za situace, kdy odvolací soud rozhodoval o uložení trestu vyhoštění, měla být v rámci výslechu obviněného v odvolacím řízení zjišťována i posledně uvedená okolnost. Soud zde měl postupovat z úřední povinnosti (tzv. zásada oficiality).
K výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné současně poznamenat, že samotné styky obviněného s kubánskými emigranty či Kubánci žijícími nelegálně na území České republiky, by samy o sobě stěží svědčily o postojích obviněného proti kubánskému režimu, vyhraněných do té míry, aby se ve smyslu §57 odst. 3 písm. d) tr. zák. jednalo o politické smýšlení, pro které by na Kubě mohl být pronásledován.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání důvodně, neboť výrok o trestu vyhoštění je v posuzovaném případě zatížen vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 9 To 440/2006, ve výroku, jímž byl obviněnému G. R. R. uložen trest vyhoštění ve výměře 10 let. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zrušení napadeného rozsudku toliko v oddělitelném výroku o trestu vyhoštění, když ostatní dovoláním nenapadené výroky byly ponechány beze změny, přitom neodporuje rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovanému pod R 10/1997 SbRt., neboť citované rozhodnutí bylo učiněno v době před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., která s účinností od 1. 1. 2002 výrazně omezila tzv. revizní princip. Zrušení celého výroku o trestu v dovolacím řízení by ovšem předpokládalo takovou procesní situaci, aby předmětem přezkumu mohl být tento pravomocný výrok (jako celek) a nikoli jen napadený oddělitelný výrok, který jediný mohl Nejvyšší soud na podkladě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přezkoumávat. Vada výroku o uložení trestu vyhoštění přitom neměla žádný dopad na správnost výroku o trestu odnětí svobody a nijak tyto výroky nespojovala (srov. §265i odst. 3 věta druhá tr. ř.). Skutečnost, že výrok o vině a výrok o trestu odnětí svobody již nabyly právní moci, podle názoru Nejvyššího soudu nijak nebrání dokončení odvolacího řízení ohledně té části rozhodnutí (výroku), v níž byla zjištěna vada, pro kterou tato oddělitelná část zároveň nemohla obstát a bylo třeba ji zrušit.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) státního zástupce v části, v níž se domáhal, aby byl obviněnému (dovolateli) uložen trest vyhoštění. V novém řízení o této věci, v němž je vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), bude odvolací soud povinen odstranit vytýkané vady a v tomto rámci posoudit, zda v případě obviněného uložení trestu vyhoštění podle §57 tr. zák přichází v úvahu. K takovému rozhodnutí bude muset mít ovšem k dispozici dostatečně zjištěný skutkový stav věci, aby mohl spolehlivě posoudit dovolatelem namítanou existenci negativních podmínek předpokládaných v ustanovení §57 odst. 3 písm. d) tr. zák., které by jinak uložení trestu vyhoštění bránily. Jak již Nejvyšší soud uvedl, jde především o možnost trestního postihu obviněného (dovolatele) v Kubánské republice za to, že se měl bez povolení a souhlasu příslušných orgánů této země zdržovat na území České republiky. Dokazování pak bude třeba doplnit v tom rozsahu, v jakém Nejvyšší soud vytýká zjištěné vady (viz shora).
O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že v daném případě nelze vady odstranit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler