ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1304.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1304/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2007 o dovoláních B. Q., Z. I., a K. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 180/2006 ze dne 12. 3. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 5/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 T 5/2006 ze dne 24. 10. 2006 byli B. Q., Z. I. a K. K. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.), v případě prvních dvou jmenovaných tímto trestným činem jako pokračujícím podle §89 odst 3 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl B. Q. za použití §37a tr. zák. uložen společný trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl současně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Z. I. byl za použití §37a tr. zák. uložen společný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. K. K. byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině P. P., a to trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto tak, že se zabírá obsah 10 kusů balíčků zajištěných dne 5. 4. 2003 v 01.05 hod. Celním úřadem B. – dálnice při ohledání motorového vozidla zn. Škoda Octavia, v nichž byl znaleckým zkoumáním zjištěn heroin a v množství 4849,5 g byl posléze uložen v režimovém skladu policie.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku všichni obvinění podali, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 11 To 180/2006 ze dne 12. 3. 2007, a to tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodná zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali B. Q., Z. I. a K. K. jako osoby oprávněné dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označili shodně ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako včasné přitom dovolací soud posoudil i dovolání Z. I., který jej podal ve lhůtě s tím, že jej doplnil (uvedením dovolacího důvodu dle příslušných zákonných ustanovení) podáním učiněným již mimo vymezenou dvouměsíční lhůtu.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku B. Q. uvedl, že soudy obou stupňů použily nezákonné důkazy, a sice záznamy telekomunikačního provozu. U soudu bylo sice prokázáno, že ztotožněný telefonní přístroj a číslo patřily jemu, ale již nebylo jasně prokázáno, v jakých okamžicích tímto telefonem telefonoval dovolatel a kdy někdo jiný. Má dále za to, že protokoly k předmětným záznamům nebyly vyhotoveny v souladu s ust. §88 odst. 4 tr. ř., neboť nesouhlasí údaj o osobě, která záznam učinila, když je zpracovával L. L., který není policejním orgánem. Před soudem navíc nebyly použity všechny záznamy telekomunikačního provozu jako důkaz, protože předtím byly neznámou osobou a neznámým způsobem selektovány. Pro zákonnost celého procesu je nutné znát osobu, která záznamy tlumočila, neboť tato může být podjatá nebo může mít přímý zájem na osobě odsouzeného vzhledem k tomu, že tento byl osobou velmi aktivní a uznávanou v osvobozenecké armádě K., kdy mu vzniklo mnoho nepřátel v S., A. a M. Poukázal dále na výpověď svědka P. P., která byla vzata za jediný přímý důkaz o skutečnosti, že dovolatel byl v době, kdy měl z Č. řídit transport drogy, viděn v P. Přitom z jednotlivých výpovědí uvedeného svědka soudy vyhodnotily, že ten si uvedenou skutečností není jistý. Dovolatel se naopak domnívá, že jeho výpověď je jednoznačná a je přesvědčen, že takto „byla porušena hmotně právní ustanovení o hodnocení důkazů, když soud fakticky nepostupoval podle §2 odst. 6 tr. ř.“. Domnívá se též, že soudy nesprávně rozhodly o trestu vyhoštění, neboť je nadále rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a to jako manžel, když není podstatné, zda se jedná o manžela rozvedeného či nerozvedeného. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadená rozhodnutí dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté dle ust. §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K. K. ve svém podání uvedl, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu ČR, např. nálezů II. ÚS 193/04, I. ÚS 670/05 a IV. ÚS 216/04 lze v rámci dovolání namítat i nesprávnost skutkových zjištění nižších soudů či jejich procesní pochybení, pokud by měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Uvedl, že protokoly o provedených odposleších jsou procesně nepoužitelnými důkazy, neboť nesplňují náležitosti stanovené v §88 tr. ř., když v nich není uvedena osoba, která záznam pořídila. Touto nemůže být Celní ředitelství P., protože dle citovaného ustanovení se má jednat o osobu fyzickou. Právní názor zaujatý Nejvyšším soudem k této problematice není podle jeho názoru správný. Domnívá se dále, že ust. §88a odst. 1 tr. ř. je protiústavní, v rozporu s čl. 10 odst. 2 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), neboť nelze vydat povolení ke zpětnému zveřejnění záznamů telekomunikačního provozu. Soudy v jeho věci dále učinily nesprávný závěr ohledně toho, že dovolatel byl uživatelem účastnické stanice, když toto nemohly dovodit z toho, že tato byla v kontaktu s telefonními čísly obviněného P. a Q. ani z toho, že v době inkriminovaných hovorů byla připojena přes základnovou stanici umístěnou v ul. D., v níž v té době dovolatel užíval bytové prostory. Soudy se ani nevypořádaly s jeho námitkou proti výsledkům domovní prohlídky (čímž argumentovala státní zástupkyně). Jeho vina nemohla být dovozena ani na podkladě výpovědi obviněného P., neboť vzhledem k tomu, že jeho výpovědi v průběhu celého řízení se zcela lišily od té, kterou podal v jeho závěru, je nutno je považovat za nevěrohodné. Obviněný P. se v ní totiž snažil usvědčit dovolatele a naopak svou osobu vyvinit, když v ní uváděl některé údaje, které jsou objektivně nemožné (např. setkání s obviněným Q. v P.). Navíc byla tato výpověď učiněna mimo hlavní líčení, aniž by k tomuto byly dány důvody. Je přesvědčen dále, že jeho jednání mělo být správně kvalifikováno podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jelikož se jednalo o spáchání pouze jediného útoku s tím, který měl spočívat pouze v obstarání kurýra pro dovoz drogy z P. do Č. r. V řízení nebyla ani prokázána existence organizované skupiny působící ve více státech a i pokud by tato existovala, nebylo prokázáno, že by on o ní věděl a vědomě jednal ve spojení s ní. Dovolatel ani nevěděl, že má být heroin dále transportován do Spolkové republiky Německo nebo se na tom měl dokonce podílet. Při ukládání trestu měl soud dle jeho názoru aplikovat §40 odst. 1 tr. zák. a uložit mu trest pod dolní hranicí trestní sazby, kdy dle §40 odst. 4 tr. zák. mu pak měl být uložen trest v trvání tří let. Vzhledem k uvedenému pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté dle ust. §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Z. I. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku (a v jeho doplnění) uvedl, že výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že jednal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, neboť tato v něm není popsána, není zřejmé, jaké má členy, jaká je jejich vzájemná součinnost, v čem spočívala plánovitost jejich jednání, rozdělení a koordinace jejich úloh. Pokud se její existence dovozuje pouze ze skutečnosti, že droga, na jejímž pořízení či distribuci měl být dovolatel účasten, se pohybovala po území několika států, kde ji přepravoval R. N. či P. P., nepostačí to pro závěr, že on se dopustil jednání ve spojení s takovou skupinou, resp. že by o její existenci věděl. I v případě, že by po formální stránce jednání dovolatele naplnilo znaky uvedené v §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., je nutné ve smyslu ust. §88 odst. 1 tr. zák. vzít v úvahu, že jeho účast spočívala pouze v části celkového jednání všech spoluobžalovaných, a to pouze v distribuci v jedné zemi a v tvrzeném opatření prostředku spoluobžalovanému. Popřel tak, že by se podílel na obstarání drogy, na jejím dovozu a na tom, že by tak získal jakýkoliv majetkový prospěch či odměnu, když on nebyl iniciátorem celého jednání a jeho úloha byla naopak pouze okrajová, navíc čin neměl žádné následky, neboť droga byla vždy zadržena a on sám je osobou, která vedla před spácháním činu řádný život a i ve výkonu vazby je kladně hodnocena. Stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu ust. §3 odst. 4 tr. zák. není proto natolik závažný, aby bylo možné použít trestní sazbu uvedenou v ust. §187 odst. 4 tr. zák. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté dle ust. §265l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podaným dovoláním se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření k dovolání podanému B. Q., uvedl, že je sice podáno s odkazem na dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje toliko proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění a dále proti údajným vadám procesního charakteru, které dovoláním napadat nelze. K námitce týkající se trestu vyhoštění uvedl, že tuto by bylo možno uplatnit toliko z důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a jelikož na tento dovolatel neodkázal, nelze se jí zabývat. Bez ohledu na to však konstatoval, že rozvodem manželství došlo k jeho zániku, takže dovolatel rodinným příslušníkem občana Evropské unie není.
K dovolání K. K. státní zástupce uvedl, že znak obsažený ve skutkové podstatě dle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. (působení ve více státech) je naplněn již opatřením heroinu v K. a jeho dovozem do České republiky a je irelevantní, zda dovolatel věděl o jeho zamýšleném vývozu do Spolkové republiky Německo či nikoliv. Tím, že skutek spáchal spolu s dalšími obviněnými jako člen organizované skupiny proto naplnil i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. Pokud se pak dovolatel domáhal uložení trestu za použití §40 odst. 1 tr. zák., pak výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato námitka proto uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá.
K dovolání Z. I. pak uvedl, že lhůta k podání dovolání dovolateli již dávno uplynula, neboť tato činí dle §265e odst. 1 tr. ř. dva měsíce od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, takže k podání ze dne 22. 10. 2007 (jímž dovolatel konkretizoval uplatněný dovolací důvod odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) již v naznačeném směru nelze přihlížet. Navíc je podané dovolání zjevně neopodstatněné, neboť ze skutkových vět sub II. a sub IV. odsuzujícího rozsudku vyplývá, že se na realizaci dovozu heroinu z K. do České republiky podílel, a že se podílel i na jeho další přepravě odběratelům v Spolkové republice Německo. Jeho účast na spáchaném skutku tedy za bezvýznamnou označit nelze a soudem užitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podané B. Q. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., dovolání K. K. aby odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání Z. I. aby odmítl podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., když současně souhlasil s tím, aby taková rozhodnutí přijal za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatelé nabízejí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné ve všech třech podáních z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v daném případě zpochybňují právní posouzení skutku v té části, kdy v nich dovolatelé namítají, že soudy nesprávně právně posoudily jejich jednání dle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., tedy, že čin spáchali ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, když pro toto nesvědčí provedené důkazy, a pokud ano, tak poté není splněna podmínka společenské nebezpečnosti takového činu ve smyslu ust. §3 odst. 4 tr. zák. a §88 odst. 1 tr. zák. Jako právně relevantní pak lze hodnotit rovněž námitku dovolatele B. Q. ohledně nepřípustnosti jemu uloženého trestu vyhoštění a K. K. ohledně aplikace ust. §40 odst. 1 tr. zák., pokud jde o trest odnětí svobody, který mu soud ukládal. Takto uplatněné námitky nutno ovšem hodnotit jako zjevně neopodstatněné.
V daném případě vzhledem ke skutkovým zjištěním, k nimž soudy v řízení dospěly, dovolací soud shledal za jednoznačně správný závěr o naplnění podmínky obsažené v ust. 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., tedy, že jednotlivé skutky (v bodech I. – IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně), byly spáchány ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. I dovolatelé sami ve svých podáních poukázali na příslušné znaky, dle nichž lze dovodit, že tato podmínka splněna byla. Podstatné pro soudy učiněný závěr je, že tento čin byl pachateli spáchán ve spojení s takovou skupinou, kdy tedy není nutné, aby oni přímo byli jejími členy. Její existenci tak soudy správně dovodily z toho, že její členové působili ve třech státech (Srbská provincie Kosovo, Česká republika, Spolková republika Německo), když každý člen (včetně dovolatelů) měl svou přesně vymezenou roli, v jejímž rámci plnil specifické úkoly. Není přitom podstatné, zda se jednání dopustili na území České republiky či v cizině, ani to, v čem přesně úloha každého z nich spočívala. Celá skupina tak prokazovala takovou míru plánovitosti, že tyto okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. R 45/1986). Jak již řečeno, naplnění tohoto znaku skutkové podstaty nevyžaduje, aby jednotlivé osoby jednaly přímo jako členové takové skupiny, ale postačí, když se trestného činu vědomě dopustí ve spojení s ní. Jestliže tak v trestním řízení bylo bezpečně prokázáno, že jednotlivé osoby (včetně dovolatelů) spolu během transportu drog komunikovaly a koordinovaly její dovoz prostřednictvím kurýrů do České republiky, jakož i její další vývoz, je zřejmé, že takto si musely být vědomy toho, že na této činnosti spolupracuje větší množství osob s přesně danými úkoly a je tak správný i právní závěr soudů o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu spáchaného v úmyslu přímém dle ust. §4 písm. a) tr. zák. Vzhledem k množství (několik kg) a druhu dopravované drogy (heroin), jakož i k tomu, že se na činu podílelo větší množství osob z různých států, pak považuje dovolací soud za jednoznačně správný též závěr soudů o tom, že stupeň společenské nebezpečnosti projednávaného trestného činu je vysoký a v této souvislosti má za adekvátní této skutečnosti i druh a výši jednotlivých trestů, tak jak byly dovolatelům uloženy. Proto také nezbylo než odmítnout rovněž námitky dovolatelů K. K. a Z. I. spočívající v tom, že vůči nim měly soudy postupovat dle §40 odst. 1 tr. zák., resp. neaplikovat ust. §88 odst. 1 tr. zák., a že jim tak trest měl být ukládán nikoliv podle zvýšené trestní sazby uvedené v ust. §187 odst. 4 tr. zák., ale (v případě K. K.) pod dolní hranicí příslušné trestní sazby ve smyslu ust. §40 odst. 4 tr. zák.
K trestu vyhoštění uloženému dovolateli B. Q. dovolací soud jen na okraj považuje za nutné uvést, že uvedenou námitku bylo namístě uplatnit spíše v rámci dovolacího důvodu dle ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. zák., nicméně, jelikož se jedná o aplikaci hmotně právních ustanovení trestního zákona, lze jej akceptovat i v rámci zvoleného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně je ovšem nutno upozornit na to, že podmínky pro uložení trestu vyhoštění v dané situaci zcela nepochybně splněny byly, když je nutné odmítnout argument, že i po rozvodu je dovolatel rodinným příslušníkem občana Evropské unie, když jeho manželství s českou občankou bylo pravomocně rozvedeno a jejím manželem tak přestal být.
K ostatním námitkám obsaženým ve všech třech dovoláních nutno uvést, že dovolatelé jimi brojí výhradně proti provedení a hodnocení důkazů před soudem, zejména pokud nesouhlasí s provedením a následným vyhodnocením záznamů telekomunikačního provozu a se zjišťováním údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu ve smyslu ust. §88 tr. ř. a §88a tr. ř., jakož i s hodnocením výpovědi svědka P. V této souvislosti dovolací soud však poukazuje na rozsáhlé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které se shodnými námitkami taktéž zabývaly. Z nich především plyne, že provádění telefonních odposlechů vyhovělo všem zákonným požadavkům obsaženým v ust. §88 tr. ř. a §88a tr. ř. Nelze tak přisvědčit námitkám ohledně nesplnění formálních požadavků na protokoly o záznamech telekomunikačního provozu, zejména nesplnění požadavků dle ust. §88 odst. 4 tr. ř., pokud jde o uvedení místa, času, způsobu jejich provádění, jakož i osoby, která záznamy pořizovala. Na základě studia spisu totiž dovolací soud dospěl k názoru, že požadavky kladené zákonem v daném případě splněny byly, když na jednotlivých protokolech jsou tyto údaje zcela přehledným způsobem zaznamenány. Pokud jde o osobu, která je pořídila, dovolací soud odkazuje na příslušné judikatorní rozhodnutí (R 4 Tz 31/2004), které ostatně citují ve svých rozhodnutích i soudy obou stupňů, dle něhož údajem o osobě záznam pořizující se rozumí v případech, kdy je záznam pořizován pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení, příslušný útvar Policie ČR, v řešeném případě tedy Útvar zvláštních činností SKPV, expozitura Plzeň (viz č. l. 475). Pokud byly tedy v dané věci opatřeny všechny odposlechy, jakož i údaje o provedeném telefonickém provozu, v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, nelze ani přisvědčit námitce dovolatele K. K., že by takový postup byl protiústavní (v rozporu s jím citovanými články Listiny).
B. Q. dále argumentoval tím, že záznamy byly před jejich provedením selektovány neznámou osobou a soud tak měl k dispozici pouze některé z nich. Ani s tímto však nelze souhlasit. U hlavního líčení byl totiž vyslechnut svědek, který se na pořizování jednotlivých záznamů a následných protokolů (viz např. č. l. 480) podílel, celní pracovník L. L. (dle §12 odst. 2 tr. ř. v postavení policejního orgánu), který celý postup vysvětlil a objasnil, proč byla do spisu zařazena s překladem do českého jazyka pouze část záznamů. Soud měl přitom k dispozici všechny záznamy zachycené na jednotlivých CD, prováděl však přirozeně pouze některé, a to ty, kterými mohly být objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení a tyto posléze také ve spojení s ostatními ve věci provedenými důkazy, hodnotil. Dotyčný svědek uvedl, že záznamy jednotlivých hovorů v albánštině byly na CD jeho osobou postupně přehrány spolupracující osobě ovládající albánský jazyk, tato osoba je poté překládala a dle tohoto pak svědek vyhodnotil, které hovory jsou pro objasnění trestné činnosti relevantní. Tyto pak byly příslušnou tlumočnicí přeloženy do českého jazyka tak, aby mohly být soudem provedeny a vyhodnoceny. Pokud pak je namítáno, že je nutné znát i dotyčnou osobu, která takto záznamy z hlediska jazykového nejprve hodnotila, k tomu dovolací soud poznamenává, že z výpovědi svědka L. vyplynulo, že se jednalo o informátora podle celního zákona, kdy u každé takové osoby se zjišťuje její hodnověrnost, bezúhonnost i to, zda zastupuje zájmy naší republiky. Jmenovaný svědek navíc vysvětlil i postup, jakým byli ztotožněni uživatelé jednotlivých telefonních přístrojů a čísel (viz č. l. 772-778). Nutno opětovně poukázat, že se všemi těmito námitkami se ovšem dostatečným způsobem vypořádaly již soudy obou stupňů, které uvedly, že odposlechy i následující ztotožnění osob používajících jednotlivé telefonní přístroje byly provedeny správně, za dodržení všech zákonných požadavků, včetně podrobného odůvodnění každého jednotlivého uskutečněného odposlechu či záznamu. Podobně je třeba odmítnout rovněž námitku K. K. proti výslechu obviněného P. P. mimo hlavní líčení (č. l. 1141), když i zde byla dodržena příslušná ustanovení zákona (§183a odst. 1 až 3 tr. ř.). Ve svém souhrnu pak provedené důkazy navazují i na ostatní důkazy v dané věci opatřené, ať už jde o důkazy listinné či svědecké výpovědi. Dovolací soud proto postupu orgánů činných v trestním řízení v tomto směru nemá co vytknout. K uvedenému je však na místě dodat i to, že takto formulované námitky jsou zjevně procesního charakteru a tyto neodpovídají v zákonu uvedeným dovolacím důvodům, včetně dovolacího důvodu, který byl v předmětné věci uplatněn a stanovisko dovolacího soudu v tomto směru je nutno chápat jako obiter dictum.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl všemi dovolateli uplatněn v označeném směru (z části) právně relevantně, avšak jako zjevně neopodstatněný. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a podaná dovolání odmítnout. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodoval Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka