ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1351.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1351/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2007 o dovolání RNDr. K. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 67 To 109/2007 ze dne 18. 4. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 163/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 163/2006 ze dne 7. 2. 2007 byl RNDr. K. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v délce dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku dovolatel podal, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 67 To 109/2007 ze dne 18. 4. 2007, a to tak, že jej dle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal RNDr. K. Š. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ust. §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soud prvního stupně ani soud druhého stupně žádným způsobem nezdůvodnily, z čeho dovodily jeho úmysl ublížit poškozené Ing. J. T. na zdraví, když on sám jednoznačně vypověděl, že jeho snahou bylo pouze „naplácat jí na zadek a potrestat ji“ za nadávky, které vůči němu směřovaly. V žádném případě nesměřoval jeho úmysl k tomu, aby ji strčil ze schodů a způsobil jí těžkou újmu na zdraví. Pokud by vůbec jeho zavinění mohlo být shledáno, mohlo by se maximálně jednat o vědomou nedbalost. Z dosavadní judikatury vyplývá, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu by u dovolatele bylo možné pouze tehdy, bylo-li by možné dovodit, že cílem jeho jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, z hlediska trestního práva nevýznamného, a případný vznik následku uvedeného v trestním zákoně mu byl nepříjemný. Je přesvědčen dále, že soudy obou stupňů žádným objektivním způsobem nezjišťovaly jeho psychický stav, když naopak v jeho prospěch mluví to, že je v podstatě klidný, uvážlivý člověk, který nepodléhá emocím, že však je možné, že v důsledku jednání poškozené podlehl afektu. Z rozhodnutí č. 40/72 podle něj vyplývá, že na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za nichž se jednání uskutečnilo, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska. Je přesvědčen, že je pro dovolání dán i důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, který nesprávně právně posoudil jeho jednání, a to z hlediska trestního práva hmotného. S ohledem na uvedené pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) vydal usnesení, kterým zruší rozsudek soudu prvního stupně i usnesení soudu druhého stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že v posuzované věci – vzhledem k námitkám dovolatele – není možno dovodit, že by čin byl spáchán ve stavu předpokládaném v §12 event. v §32 tr. zák. Subjektivní stránka totiž jednoznačně plyne ze zjištění, jakým způsobem a proti kterým částem těla poškozený obviněný útočil a jaká poranění s jakým omezením v běžném způsobu života poškozená utrpěla, když soudy věnovaly pozornost i jím namítanému stavu nepříčetnosti a dovodily, že jeho tvrzení jsou účelová. Závěr o příčetnosti soudy opřely zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, z nichž se podává, že tento netrpí ani netrpěl žádnou duševní chorobou či poruchou a v rozhodné době se u něj jednalo o prostý forenzně nevýznamný afekt. Rozpoznávací schopnosti obviněného byly plně zachovány a jeho ovládací schopnosti byly nepodstatně sníženy vlivem právě prostého afektu. Motivací jednání mohly být dle znalců sousedské spory a dlouhodobě nevraživá atmosféra. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že by soudy nezjišťovaly okolnosti týkající se jeho psychického stavu a že by nebylo zjišťováno, zda nejednal ve stavu afektu. V důsledku toho, že dovolání je takto, pokud jde o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně neopodstatněné, je zjevně neopodstatněné také z hlediska důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož tento důvod je v posuzovaném případě předcházejícím dovolacím důvodem podmíněn. Uzavřel, že rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, a navrhl, aby jej Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby takto učinil v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v daném případě zpochybňují právní posouzení skutku, když dovolatel namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák., především pak znak subjektivní stránky ve formě úmyslu nepřímého. Dovolatelovým námitkám však nelze přisvědčit.
Vzhledem ke skutkovým zjištěním tak, jak jsou uvedena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se dovolací soud shoduje se závěry soudů obou stupňů o tom, že znaky skutkové podstaty daného trestného činu naplněny byly. Z nich totiž nepochybně vyplývá, že dovolatel poté, co poškozenou napadl poprvé, kdy tato se chtěla zvednout, v útoku proti ní pokračoval tím, že ji strčil ze schodů, poté k ní přistoupil a kopl ji. O značné razanci dovolatelova jednání svědčí dle dovolacího soudu zejména způsobený následek, tedy zlomeniny obou stehenních kostí a zranění pravého oka, které vedly k výraznému omezení v jejím obvyklém způsobu života, které jako obzvlášť citelné pociťovala po dobu delší než 6 týdnů. Takto je nutné souhlasit rovněž se závěry o úmyslném spáchání daného činu, když je jisté, že dovolatel musel být srozuměn s tím, že takový následek může svým jednáním způsobit, když poškozenou nejprve několikrát uhodil, a poté ji shodil ze schodů s vědomím, že se jedná o starší ženu, u níž takovéto zacházení může způsobit poměrně závažná zranění. V tomto smyslu lze odkázat na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 2 usnesení sp. zn. 67 To 109/2007). Na základě uvedeného proto nutno odmítnout i dovolatelovu argumentaci ohledně jeho psychického stavu, když v tomto směru dospěly soudy ke správným závěrům na základě vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Na závěru o jednání dovolatele v úmyslu nepřímém nemůže tedy nic změnit ani jeho tvrzení, že je „v podstatě klidným a uvážlivým člověkem, který nepodléhá emocím“ a to, že se činu dopustil v afektu. Je proto nepochybné, že závěr o trestní odpovědnosti dovolatele tak, jak k němu dospěly soudy obou stupňů, v daném případě je zcela správný.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn právně relevantně i v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ovšem je zjevně neopodstatněný. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítnout. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka