ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1360.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1360/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2007 o dovolání R. P., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 308/2007 ze dne 18. 7. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 18/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 44 T 18/2007 ze dne 24. 4. 2007 byl R. P. uznán vinným trestnými činy neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku dovolatel podal, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 61 To 308/2007 ze dne 18. 7. 2007, a to tak, že jej dle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal R. P. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že skutek, jehož se dopustil, nemá znaky trestného činu neoprávněného užívání cizí věci, neboť půjčování služebního vozidla zaměstnavatele pro soukromé účely zaměstnanci bylo běžnou praxí a odpovídalo zvyklostem v dané firmě. Připouští dále, že řídil vozidlo, aniž by byl držitelem řidičského oprávnění, nicméně s ohledem na skutečnost, že umí řídit a zná pravidla silničního provozu (neboť absolvoval, avšak nedokončil autoškolu), má zato, že v daném případě stupeň společenské nebezpečnosti jednání odsouzeného nebyl vyšší než nepatrný. S ohledem na tuto skutečnost nelze pak mít zato, že naplnil skutkovou podstatu tohoto trestného činu, když nedošlo k ohrožení jeho objektu (v tomto smyslu odkázal na důvodovou zprávu k předmětné novele trestního zákona). Původním účelem zákonodárce pak bylo postihnout jednání, kdy osoba bez příslušného řidičského oprávnění řídí motorové vozidlo, ač již byla v posledních dvou letech za takové jednání postižena. K úvaze odvolacího soudu, že požití prášků (po němž automobil řídil) „jistě snížilo jeho pozornost a odpovědnost za volantem“, je zcela spekulativní, když ne vždy musí léky mít takový vliv. Stejně tak je nepodložený argument tohoto soudu, že „jako neřidič bez příslušné kvalifikace jistě ohrozil ostatní účastníky silničního provozu“, když toto nebylo jakkoliv prokázáno. I v případě, že by soud dospěl k závěru, že jeho jednání lze kvalifikovat jako trestné činy, je dovolatel přesvědčen, že došlo k nesprávnému posouzení věci, pokud jde o stanovení výše trestu, který považuje za zcela nepřiměřený. Soudy totiž nepřihlédly k míře společenské nebezpečnosti činu a skutečnostem, že se doznal k zapůjčení automobilu, při objasňování trestné činnosti napomáhal příslušným orgánům a přičinil se k odstranění škodlivých následků trestného činu. S ohledem na uvedené pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a sám ve věci v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že jej obžaloby zprostí podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.“
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že tvrzení obviněného o běžné praxi s půjčováním firemních vozidel zaměstnancům odporuje fakt, že to byl právě jeho zaměstnavatel, kdo ve věci učinil trestní oznámení, přičemž z jeho výpovědi nevyplývá nic o tom, že by svým zaměstnancům běžně půjčoval firemní vozidla k soukromým účelům, a vozidlo mu rozhodně nepůjčil ani kritického dne 21. 11. 2006. Pokud obviněný s tímto vykonal jízdu, stalo se tak poté, co se jej neoprávněně zmocnil a řídil jej bez toho, že by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění, a proto jeho jednání naplnilo znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Na této skutečnosti nemůže pak nic změnit ani fakt, že v minulosti neúspěšně absolvoval autoškolu. Ohledně námitek proti uloženému trestu pak konstatoval, že nelze uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 tr. ř. jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu a výměře uloženého trestu. Tímto způsobem pak není možné uplatnit ani námitky proti vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. Prostřednictvím dovolatelem zvoleného dovolacího důvodu by bylo možné uplatnit jenom některé „zvláštní podmínky“ při ukládání trestu, což však není případ dovolatele R. P. Naopak, v posuzované věci měly soudy zákonné podmínky pro uložení nepodmíněného úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců splněny, když tvrzením o nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu není naplněn žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby podané dovolání Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a současně souhlasil, aby takto učinil v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v daném případě zpochybňují právní posouzení skutku, když dovolatel namítá, že nebyly naplněny znaky skutkových podstat daných trestných činů, neboť předmětný služební automobil neužil neoprávněně, když taková praxe byla u zaměstnavatele běžná a tento řídil sice bez řidičského oprávnění, nicméně s přihlédnutím k tomu, že absolvoval autoškolu (ač nedokončil) a k tomu, že neohrozil život a zdraví osob a jejich majetek, nedosáhla intenzita společenské nebezpečnosti jeho jednání míry požadované zákonem. S určitými výhradami lze pod zvolený dovolací důvod podřadit rovněž jeho námitku, že vzhledem k nízké míře společenské nebezpečnosti je soudy uložený trest neodpovídající a nepřiměřený. Dovolatelovým námitkám však nelze přisvědčit.
Vzhledem ke skutkovým zjištěním tak, jak jsou uvedena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se dovolací soud shoduje se závěry soudů obou stupňů o tom, že znaky skutkových podstat daných trestných činů naplněny byly. Z nich totiž nepochybně vyplývá, že dovolatel se předmětného služebního vozu skutečně zmocnil neoprávněně, když v řízení před soudem prvního stupně, jakož i v přípravném řízení poškozený p. S. (majitel společnosti „Ú. i. – S.“, zaměstnavatel dovolatele) vypověděl, že s tímto vozem v inkriminovaný den odjel bez dovolení, resp. bez jeho souhlasu (viz č. l. 23, 70).
Pokud se týče druhého trestného činu, ten je naplněn tehdy, pokud někdo řídí motorové vozidlo bez řidičského oprávnění, což se v daném případě také stalo, přičemž je zcela irelevantní, že osoba řídit umí a zná pravidla silničního provozu. U tohoto trestného činu je podstatné právě to, zda pachatel řídící vozidlo má či nemá řidičské oprávnění, když zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, stanoví, že „řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění“ (viz §80 citovaného zákona). Daný trestný čin je z hlediska systematiky trestního zákona zařazen do hlavy čtvrté, která zakotvuje trestné činy obecně nebezpečné, jejichž druhovým objektem je bezpečnost života, zdraví lidí a majetku, pokud nenáleží samotnému pachateli. Takto je možno se shodnout s názory soudů obou stupňů dovozenými na základě zjištěných skutkových okolností, že pokud motorové vozidlo řídí osoba, která k tomu není oprávněna (v daném případě proto, že nesložila příslušné zkoušky a navíc po požití léků), zcela evidentně je způsobilá k ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, jakož i jejich majetku.
Z tohoto důvodu pokládá dovolací soud za zcela správnou a logickou rovněž úvahu o stupni společenské nebezpečnosti spáchaného činu. Tato se pak zcela správně promítla i do trestu, který dovolateli soudy uložily, když vzaly v potaz jeho kriminální minulost, neboť takto se jedná o osobu již sedmkrát soudně trestanou, která byla opakovaně ve výkonu trestu, když nyní projednávaného trestného činu se dovolatel dopustil pouhých šest měsíců poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák., který mu byl vyměřen v trvání čtyř a půl roku. S ohledem na tyto okolnosti týkající se osoby dovolatele nemohla úvaha o trestu být výrazně ovlivněna ani skutečnostmi, na něž dovolatel sám upozornil, spočívajícími v jeho doznání a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Proto je nutné dát za pravdu soudu druhého stupně, který v závěru odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že „uložením méně přísného trestu není možné v případě dovolatele dosáhnout jeho účelu.“
Z řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v posuzované věci právně relevantně, avšak zjevně neopodstatněně. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítnout. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka