ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.328.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 328/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2007 o dovolání podaném obviněným L. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 335/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 23/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 21. 2. 2006, č. j. 18 T 23/2005-297, byl obviněný L. H. uznán vinným trestným činem, ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., kterých se po skutkové stránce dopustil tím, že „dne 26. 11. 2004 kolem 23.45 hodin, maje řidičské oprávnění ve skupině B od 6. 9. 2004, po předchozím požití alkoholu, když v době nehody hladina alkoholu v jeho krvi dle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, činila 1,95 – 2,09 g/kg, v rozporu s ust. §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, řídil osobní automobil tov. zn. Opel Corsa 1,4 I, majitele svého otce M. H., když při projíždění mírné levotočivé zatáčky ve vysoké rychlosti, těsně před počátkem nehodového děje okolo 150 – 160 km/hod., v rozporu s ust. §18 odst. 1 výše uvedeného zákona a rovněž v důsledku své řidičské nezkušenosti vjel na pravou travnatou krajnici a svodidlo, po kterém jel pravým bokem automobilu, přičemž zřejmě ve snaze dostat se zpět do svého jízdního pruhu se dostal do smyku, ve kterém přes levý jízdní pruh vjel přední částí do levého příkopu, kde po nárazu do náspu se automobil přetočil a zádí vpřed pokračoval v pohybu levým silničním příkopem, ve kterém automobil narazil do betonové kanalizační vpusti, v důsledku čehož byl automobil vymrštěn do vzduchu, poté dopadl na střechu do pole vlevo od komunikace a uvedeného směru jízdy, přičemž po této havárii celkem z 5-ti členné osádky uvedeného automobilu spolujezdec ze zadního sedadla za spolujezdcem řidiče, nepřipoutaný bezpečnostním pásem, poškozený M. K., utrpěl mimo jiné zakrvácení dutiny hrudní při roztržení hrudní srdečnice, jehož následkům na místě podlehl, když dle závěrů zpracovaných znaleckých posudků s ohledem na komplikovaný průběh nehodového děje by u něj tato smrtelná zranění pravděpodobně nastala i v případě jeho řádného připoutání funkčním bezpečnostním pásem, neboť tato nastala po jeho vypadnutí z vozidla stisknutím jeho hrudníku mezi zem a vozidlo; poškozený J. M., spolujezdec ze zadního prostředního sedadla, rovněž nepřipoutaný bezpečnostním pásem, utrpěl oděrku na levém spánku, podkožní krevní výron na levém rameni, dislokovanou zlomeninu krčku a hlavice levé pažní kosti, zlomeninu těla 6. krčního obratle, zhmoždění dolního laloku pravé i levé plíce, zakrvácení dutiny hrudní vlevo, úrazové porušení sleziny s jejím následným operativním vyjmutím, zhmoždění levého spánkového laloku mozku a kmene mozkového, poúrazovou obrnu III. mozkového (okohybného) nervu vlevo, když dle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jde o zranění těžké, a to jak pro vážnou delší dobu trvající poruchu zdraví, tak pro poškození důležitého orgánu, s minimální délkou léčení kolem 6-9 měsíců s předpokládanými trvalými následky, k jejichž konkrétnímu posouzení se vzhledem k závažnosti a rozsahu utrpěných poranění zatím nelze znalecky vyjádřit, když v posuzovaném případě vzhledem ke komplikovanému průběhu nehodového děje by podle závěru téhož znaleckého posudku k těžkému zranění tohoto poškozeného došlo i za předpokladu, byl-li by v době nehody řádně připoután funkčním bezpečnostním pásem, přičemž poškozený byl v době od 14. 1. 2005 do 30. 6. 2005 v domácím léčení; poškozený R. S., spolujezdec za řidičem, také nepřipoutaný bezpečnostním pásem, utrpěl otřes mozku, tržnou ránu levého ušního boltce, zhmoždění hrudní stěny a oděrku na pravém rameni, když dle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jde o poranění lehké pro otřes mozku s obvyklou dobou léčení kolem 10-14 dnů, s dobou léčby do 8. 12. 2004, když od 10. 12. 2004 již chodil do školy, když vzhledem ke komplikovanému průběhu nehodového děje podle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, lze připustit, že u poškozeného by k otřesu mozku mohlo dojít i za předpokladu, že by byl v době dopravní nehody řádně připoután funkčním bezpečnostním pásem; poškozený P. N., spolujezdec na pravém předním sedadle, připoutaný bezpečnostním pásem, utrpěl tržnou ránu na bradě, povrchní ranky na nosu, podkožní krevní výron krajiny pravé očnice, otřes mozku, dvojitou zlomeninu obou kostí pravého předloktí – těla kostí a dolního konce loketní a vřetenní kosti, zlomeninu kosti loďkovité (zápěstní kůstka pravé ruky), když ze soudně lékařského hlediska podle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, se jedná o zranění těžké pro vážnou, delší dobu trvající poruchu zdraví s obvyklou délkou léčení kolem 3-5 měsíců, když k případným trvalým následkům se lze jednoznačně vyjádřit až s delším časovým odstupem, a to zejména k zlomenině zápěstní kůstky pravé ruky, neboť tento typ zlomeniny zpravidla zanechává trvalé omezení funkce ruky, když na osobním vozidle vznikla škoda ve výši 28.000,- Kč ke škodě poškozeného majitele vozu.“
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §224 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl, že obviněný je povinen zaplatit na náhradě škody poškozenému B. K. částku 275.281,50 Kč, poškozenému P. N. částku 54.191,- Kč, poškozenému R. S. částku 25.845,- Kč, poškozenému J. M., částku 110.000,- Kč, poškozenému J. M., částku 18.650,14 Kč, poškozené L. M. částku 13.729,- Kč a poškozené zdravotní pojišťovně částku 720.120,47 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození B. K., P. N. a R. S. odkázáni se zbytky svých uplatněných a nepřiznaných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 5. 2006, č. j. 4 To 335/2006-325, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 5. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že odvolací soud stejně jako předtím již soud prvního stupně nesprávně právně kvalifikoval dovolatelovo jednání jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., ačkoliv správně mělo být podřazeno toliko pod ustanovení §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle názoru dovolatele nebyly v posuzovaném případě splněny ani zákonné podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. k použití kvalifikované skutkové podstaty s přísnější trestní sazbou.
Právní názor o absenci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. založil dovolatel na tom, že podle popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně došlo k předmětné dopravní nehodě v důsledku porušení dvou řidičských povinností spočívajících v řízení motorového vozidla po požití alkoholického nápoje a v nedovolené rychlosti jízdy. Teprve v odůvodnění rozhodnutí soudu je uvedeno, že došlo k porušení nikoli dvou řidičských povinností, ale vlastně tří, neboť dovolateli bylo k tíži přičítáno i použití vozidla, které díky nadměrnému opotřebení dezénu předních pneumatik bylo nezpůsobilé k použití provozu na pozemních komunikacích. Rovněž použití této další povinnosti bylo soudem dáváno do přímé příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody. Podle dovolatele je však tento závěr v rozporu s posudkem příslušného znalce, neboť podle něj nadměrné opotřebení pneumatik nebylo v daném případě příčinou směrové nestability vozidla, přičemž stav pneumatik byl bez jakéhokoliv vlivu na vznik nehodového děje. Soud za těchto okolností nesprávně ke dvěma porušením povinnosti řidiče (již zmíněnému požití alkoholu a překročení povolené rychlosti) přiřadil třetí porušení povinnosti řidiče a v tomto souhrnu pak dospěl k závěru o hrubém porušení předpisů o bezpečnosti v dopravě ve smyslu ustanovení §224 odst. 3 tr. zák. Dovolatel zároveň poukázal na obdobné případy, kterými se v minulosti zabýval Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ve věcech sp. zn. 8 Tdo 915/2004, 5 Tdo 660/2005 a 6 Tdo 57/2005, kdy i porušení více než tří důležitých povinností řidiče nebylo navzdory závažnému následku na životech a zdraví hodnoceno jako hrubé porušení předpisů upravujících bezpečnost v dopravě.
Podle názoru dovolatele se soud nesprávně vypořádal i s otázkou stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání ve vztahu k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Jeho povinností bylo, aby při úvahách o stupni nebezpečnosti činu pro společnost přihlížel ke všem skutečnostem, které ji v daném případě ovlivňovaly. Měl tedy přihlédnout mj. k dovolatelově předcházející bezúhonnosti, projevené lítosti nad činem a především též ke spoluzavinění jednotlivých poškozených. Jestliže soud například kladl dovolateli k tíži, že nedohlédl na to, zda jsou všichni jeho spolujezdci řádně připoutáni bezpečnostními pásy, jde o názor zjevně nesprávný, neboť podle §9 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, je povinností přepravované osoby se připoutat za jízdy bezpečnostním pásem. Dovolatel sice připustil, že k dopravní nehodě došlo výlučně v důsledku jeho zavinění, a že ani případné použití bezpečnostních pásů jednotlivými poškozenými „by možná nemělo valný efekt, pokud jde o zmírnění následků na jejich zdraví“, nicméně na druhé straně bylo podle něj třeba vzít v úvahu, že poškození povinnost připoutat se nepochybně porušili. V této souvislosti poukázal též na ustanovení §415 OZ, které ukládá každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a dále na ustanovení §417 OZ, ze kterého vyplývá obecná povinnost předcházet škodám. Poškození měli proto učinit vše pro to, aby vyloučili možnost vzniku škody, tzn. především se připoutat bezpečnostními pásy. Poškození jako dovolatelovi spolujezdci navíc porušili další základní preventivní povinnost ve vztahu k riziku vzniku škody, jestliže nasedli do vozidla a zúčastnili se jízdy, ačkoliv věděli (resp. museli vědět), že dovolatel je pod značným vlivem alkoholu. Měli tedy předvídat, že opilý řidič může způsobit dopravní nehodu a může dojít ke vzniku škody na jejich zdraví. U poškozeného M. je pak podle dovolatele třeba připomenout i to, že tento poškozený výslovně odmítl varování, kterého se mu před celou událostí dostalo od svědka K., jenž jej výslovně zrazoval od jízdy s obviněným. Za těchto okolností bylo podle dovolatele zřejmé, že poškození nesplnili svoji preventivní povinnost k předcházení škodám, pokud s ním usedli do vozidla přesto, že věděli, že je pod vlivem alkoholu. Toto porušení uvedené povinnosti je přitom nepochybně v přímé příčinné souvislosti se vznikem škody a je tedy dáno jejich spoluzavinění ve vztahu ke vzniklé škodě. Soud měl proto uvedené spoluzavinění patřičně zohlednit a promítnout je do rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení.
S ohledem na shora uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky k jeho dovolání napadené usnesení zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, popř. Okresnímu soudu ve Strakonicích k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že konkrétní výhrady vyjádřené v dovolání vyhovují deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak nelze jim přisvědčit a dovolání obviněného L. H. pak není možno označit za důvodné.
Státní zástupce především připomněl, že dovolatel opřel svůj mimořádný opravný prostředek o stejné argumenty, které uplatnil již ve svém předcházejícím řádném opravném prostředku (odvolání) a jimiž se soud druhého stupně v řízení o odvolání dostatečně zabýval. Na závěry vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je podle státního zástupce možno plně odkázat, neboť pregnantně a věcně správně odpovídají i na námitky, které obviněný vtělil i do svého dovolání.
Podle státního zástupce lze dovolateli přisvědčit v tom, že povinnost být během jízdy upoután bezpečnostními pásy se vztahuje na každého cestujícího ve vozidle, které je těmito pásy vybaveno a řidič nenese za splnění této povinnosti bezprostřední odpovědnost. Ovšem pokud dovolatel jel s vozidlem (a navíc tak hazardně, jak bylo popsáno v rozhodnutí soudu prvního stupně) přesto, že o výše uvedené skutečnosti věděl, porušil tím současně povinnost chovat se jako řidič tak, aby neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Státní zástupce se dále zabýval závěrem soudu druhého stupně, podle něhož vyjádření znalce o absenci vlivu nadměrně opotřebených předních pneumatik vozidla na jeho směrovou stabilitu nevylučuje konstatování, že vozidlo fakticky nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Pokud jím dovolatel přesto jel, ač byl zcela nezkušeným řidičem, a v krvi měl téměř 2g/kg alkoholu, dále řídil vozidlo v noční době rychlostí 150 km/h a navíc v něm vezl čtyři další osoby neupoutané bezpečnostními pásy, nepochybně tím porušil významné ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích (§5 odst. 1 písm. a/ zák. č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Všechny konstatované okolnosti dovolatelova chování jsou podle státního zástupce typické pro jednání viníků dopravních nehod s nejtěžšími následky a z hlediska bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích nepochybně patří mezi nejrizikovější. Za těchto okolností je zcela evidentní, že dovolatel v době těsně před nehodou zvoleným riskantním způsobem jízdy pod vlivem požitého alkoholu hrubě porušoval pravidla silničního provozu, přičemž míra, v níž porušil základní a z bezpečnostního hlediska zřejmě nejvýznamnější povinnosti řidiče, dosahuje podle státního zástupce takové úrovně, že v souhrnu je nutno jeho chování posoudit jako hrubé porušení předpisů o bezpečnosti dopravy. Uvedené okolnosti přitom odůvodňují použití právní kvalifikace podle §224 odst. 3 tr. zák. i z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., protože z výše uvedených skutečností je zřejmé, že tuto podmínku splňuje nejen závažný a neodčinitelný následek v podobě jednoho zmařeného života a dvou těžkých poškození na zdraví u spolujezdců dovolatele, ale zejména bezohledný a hazardní způsob, jímž si počínal navzdory tomu, že s ohledem na svou řidičskou nezkušenost nebyl schopen plně vozidlo v každé situaci zvládnout.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce tak, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Obviněný L. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad specifikovaných v ustanovení §265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, kdy sám interpretuje výsledky provedeného dokazování (zejména pokud jde o namítané spoluzavinění poškozených na dopravní nehodě) a na tomto základě činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů), směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely jak v otázce viny, tak rovněž při použití ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně námitkami, v jejichž rámci dovolatel poukázal na to, že ani skutkový stav věci, na němž soudy založily své rozhodnutí, nedovoloval – s ohledem na chybějící zákonné znaky skutkové podstaty – učinit závěr, že se dovolatel dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. Soudům zároveň vytkl, že se náležitě nevypořádaly ani s hmotně právní otázkou, zda z materiálního hlediska vůbec byly splněny podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. k použití kvalifikované skutkové podstaty s přísnější trestní sazbou.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. se dopustí pachatel, který z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt více (tj. nejméně tří) osob proto, že hrubě porušil předpisy o ochraně životního prostředí nebo předpisy o bezpečnosti práce nebo dopravy, anebo hygienické předpisy. Na nyní posuzovaný případ dopadá alternativa vyjadřující porušení předpisů o bezpečnosti dopravy. Dopravním předpisem, na který v projednávané trestní věci odkazuje citované ustanovení, je především zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“). Podle judikaturou ustálené praxe obecných soudů se za hrubé porušení předpisů o bezpečnosti dopravy považuje takové porušení některé normy upravující bezpečnost dopravy, které má za dané situace zpravidla za následek možnost vzniku těžké újmy na zdraví nebo smrti více osob, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k následku předpokládanému v ustanovení §224 odst. 3 tr. zák. Musí jít přitom o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. To znamená, že se bude jednat především o případy, v nichž je porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu (např. jízda s motorovým vozidlem v podnapilém stavu a nepřiměřenou rychlostí s vozidlem, při současném porušení ustanovení dopravního předpisu v dalších směrech (k tomu přiměřeně srov. např. R 13/1972 SbRt.).
V obecné rovině je zapotřebí dále poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 Sb. r. tr., R 21/1981 Sb. r. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Jestliže jsou tyto zásady aplikovány na posuzovaný případ, je zřejmé, že podle skutkových zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, bylo primární příčinou předmětné dopravní nehody to, že obviněný (dovolatel) řídil osobní automobil za stavu, kdy jeho schopnost k řízení byla výrazně ovlivněna požitím alkoholu v množství představujícím cca 2 promile. Další bezprostřední příčinou dopravní nehody byla nepřiměřená rychlost vozidla, kterou obviněný (dovolatel) nepřizpůsobil požitému alkoholu ani svým schopnostem řidiče – začátečníka (řidičské oprávnění skupiny „B“ měl teprve od 6. 9. 2004), tak ani stavu pozemní komunikace, když při projíždění mírné levotočivé zatáčky vozidlo nezvládl a při manévrování s ním je uvedl do nekontrolovaného smyku. Rychlost jízdy byla zároveň nedovolená, neboť obviněný (dovolatel) projížděl kritickým úsekem vysokou rychlostí mezi 150 až 160 km/h, což znamená, že nejméně o 60 km/h překročil povolenou rychlost jízdy mimo obec, kterou zákon stanoví na 90 km/h. Nerespektování hranice maximální povolené rychlosti a její vysoké překročení přitom nepochybně podstatným způsobem zvýšilo nebezpečnost jízdy obviněného (dovolatele) a v tomto smyslu bylo rovněž příčinou výše uvedené dopravní nehody. K tomu pak přistoupily další skutečnosti svědčící o dovolatelově řidičské nekázni, jestliže ohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných i svůj vlastní život nejen tím, že si počínal výše uvedeným způsobem, ale také proto, že uskutečnil jízdu s plně obsazeným vozidlem, které bylo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích (opotřebované pneumatiky). Svým jednáním tedy poručil zákon č. 361/2000 Sb. v několika směrech, především v ustanovení §5 odst. 2 písm. b), §5 odst. 1 písm. a), §18 odst. 1, §18 odst. 3 (zde je nutno rozlišovat mezi nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí, jež nejsou významově identické), a dále v §4 odst. 1 písm. a) cit. zák. Dovolatel tak v uvedeném souhrnu hrubě porušil předpisy o bezpečnosti dopravy a v důsledku toho vyvolal zákonem předpokládaný následek, když způsobil dopravní nehodu, při které byla jedna osoba usmrcena a dvě osoby utrpěly těžkou újmu na zdraví (§89 odst. 7 písm. ch/ tr. zák.), přičemž jedna osoba byla zraněna lehce. Z hlediska zavinění se u dovolatele jednalo o vědomou nedbalost ve smyslu §5 písm. a) tr. zák., jež v posuzovaném případě zahrnuje jak dovolatelovo jednání, tak způsobený následek a zároveň i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Naplnil tedy všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. Z těchto důvodů lze proto považovat rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná.
Jestliže dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že předmětnou dopravní nehodu spoluzavinili jeho spolujezdci svým nezodpovědným chováním, protože jízdu s ním absolvovali za situace, kdy věděli, že požil alkoholické nápoje a navíc během jízdy nebyli připoutáni bezpečnostními pásy, nelze této námitce přisvědčit. Namítané porušení ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., popř. nesplnění povinností vyplývajících z §415 OZ a §417 OZ nebylo totiž v posuzovaném případě jednou z příčin následku v podobě inkriminované dopravní nehody. K té došlo výlučně v důsledku toho, že dovolatel jako podnapilý a navíc nezkušený řidič řídil osobní automobil v zatáčce mimořádně vysokou rychlostí, při které vozidlo nezvládl a následně havaroval. Tento nehodový děj přitom podle zjištění soudů nikdo z poškozených svým počínáním neovlivnil (např. chováním během jízdy, zasahováním do řízení apod.). Zároveň nebylo zjištěno ani to, že by nepoužití bezpečnostních pásů ze strany poškozených mohlo mít (vzhledem k rychlosti a povaze nárazu) významnější vliv na následek nehody, jinými slovy, že k tak závažnému následku by v případě připoutání přepravovaných osob nedošlo. Chování poškozených tudíž nelze považovat za jednu ze skutečností (okolností), jež by měla povahu vedlejší příčiny, která kromě chování obviněného rovněž vedla k dopravní nehodě nebo se alespoň podílela na vzniklém následku.
Se všemi výše naznačenými otázkami se odvolací soud v podstatě náležitě vypořádal na str. 4, 5 napadeného rozhodnutí. Nepřesně užil toliko odkaz na ustanovení §88 tr. zák., jehož použití v daném případě nebylo na místě. Zde je třeba připomenout, že v ustanovení §224 odst. 3 tr. zák. je uvedena samostatná skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví, a nikoli okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve vztahu k základní skutkové podstatě tohoto trestného činu uvedené v §224 odst. 1 tr. zák., na kterou by bylo možno vztáhnout ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. To vyplývá již z formulace skutkové podstaty uvedené v §224 odst. 3 tr. zák., která v žádném směru neodkazuje na ustanovení §224 odst. 1 tr. zák. (popřípadě na ustanovení §224 odst. 2 tr. zák.), což správně vyjádřil soud prvního stupně ve svém rozsudku, když jednání obžalovaného správně posoudil jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. a nikoliv např. jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 660/2005, publikované v judikatuře jako RNs T 799/2005, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu /C.H.Beck/, svazek 16/2005, na které konečně – byť v jiné souvislosti – odkazuje i sám dovolatel).
V projednávané trestní věci považuje Nejvyšší soud za nezbytné k materiální stránce trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. současně uvést, že ze soudy zjištěných skutečností je zřejmé, že v daném případě byla splněna i materiální podmínka spočívající v potřebném stupni nebezpečnosti činu pro společnost (srov. §3 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ), jak s ohledem na závažnost způsobeného následku, který spočíval ve smrti jedné osoby a v těžkém zranění dalších dvou osob, tak s přihlédnutím k tomu, že obviněný (dovolatel) tento následek způsobil velmi riskantní jízdou s plně obsazeným osobním automobilem pod vlivem alkoholu a v mimořádně vysoké rychlosti, kdy při projíždění zatáčky vozidlo nezvládl a ve smyku havaroval.
S ohledem na všechny shora uvedené důvody považoval Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního z hmotně právního hlediska za správná. Námitky dovolatele tedy neshledal ani v relevantně uplatněné části dovolání jakkoliv opodstatněnými.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného L. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler