ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.373.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 373/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2007 o dovolání Ing. P. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 21/2006 ze dne 24. 11. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 1/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 1/2002 ze dne 22. 2. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve společnostech, které se zabývají obchodními a finančními činnostmi jakožto předmětem podnikání, a to na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) byla poškozená Č. k. a. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání Ing. P. S. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 1 To 21/2006 ze dne 24. 11. 2006, a to tak, že jej dle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že jej, po upřesnění skutkové věty výroku o vině, znovu uznal vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu k trestu uloženému rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 19. 2. 2004 č. j. 3 T 14/2001-34.905.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal Ing. P. S. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve uvedl, že popis skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., tak, jak je uveden v napadeném rozsudku, je odlišný od popisu skutku, jak byl konkretizován při zahájení trestního stíhání i od popisu skutku, jak byl popsán ve zrušeném rozsudku Městského soudu v Praze. Ve svých důsledcích tato okolnost znamená, že Ing. P. S. jako obviněný a posléze obžalovaný neměl řádnou možnost hájit se proti vznesenému obvinění, to nejenom v řízení přípravném, ale i v průběhu řízení před soudem. Dle jeho názoru mělo porušení jeho práva na obhajobu již v těchto souvislostech vést odvolací soud ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí přinejmenším soudu odvolacímu s důrazem na důsledné respektování práva obviněného na obhajobu, neboť nejde o pouhé upřesnění popisu skutku, ale o změnu, proti které neměl možnost včas a náležitě argumentovat. Samotný proces se pak vymykal zejména délkou svého trvání od zahájení trestního stíhání do vynesení rozsudku odvolacího soudu kritériím charakterizujícím tzv. spravedlivý proces, když nelze pominout ani jeho medializaci, která (podobně jako v jiné jeho kauze známé jako „H-s.“) vytvářela prostředí nepříznivé pro objektivní posouzení věci. Uvedl dále, že orgány činné v trestním řízení přípravném, nevyslechly vůbec jako svědka JUDr. V., ač o jeho existenci věděly a díky tomu, že tento svědek posléze zemřel, nebylo možno jeho výslech provést. Toto pochybení nelze v žádném případě přikládat k tíži obžalovanému, navíc za situace, kdy posléze provedenými svědeckým výpověďmi vyšlo najevo, že tento svědek pro firmu Ž., s.r.o. pracoval. Proto měly být všechny tyto důkazy posuzovány v prvé řadě ve prospěch obžalovaného. Podle něj nelze (i přes rozsáhlou argumentaci odvolacího soudu) souhlasit s tím, že by naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu po stránce subjektivní, když je nepochybné, že jestliže někdo zajišťuje svůj dluh přiměřenými zástavami, musí to tak či onak znamenat, že absentuje jeho zlý úmysl směřující k obohacení jeho či jiného v důsledku omylu poškozeného a k jeho škodě. Rovněž argumentace vztahující se k doložení zlého úmyslu spočívající v tom, že celý poskytnutý úvěr nebyl splácen, nesvědčí o úmyslu, jak jej má na mysli §250 tr. zák. V průběhu řízení byly předloženy přesvědčivé důkazy o tom, že celý podnikatelský záměr byl míněn vážně a byl kvalitní. Až v průběhu rekonstrukce předmětných nemovitostí bylo totiž zjištěno, že proti původním propočtům si realizace rekonstrukce vyžádá podstatně vyšší finanční prostředky, a z toho důvodu pak ani celý úvěr nebyl vyčerpán, což nepochybně nesvědčí pro podvodný záměr směřující k obohacení. Dovolatel se neshoduje ani se závěrem o naplnění objektivní stránky daného trestného činu, když peněžní prostředky byly čerpány v souladu s účelem, který byl v úvěrové smlouvě sjednán, protože v ní bylo rovněž výslovně uvedeno, že budou sloužit i pro vyplacení provizí. Dle jeho názoru nejsou tak na místě ani úvahy o tom, která z realitních firem měla dostat jakou provizi, která se na věci podílela méně či více, neboť ke zprostředkování celé transakce skutečně došlo, když jím původně byla pověřena R. k. V. Ř. B., mezi níž a firmou Ž., s.r.o., pak došlo k dohodám rozdělujícím zprostředkovatelskou odměnu mezi ně. Má tak za to, že ve věci jde spíše o technickou záležitost transferu peněz, neboť pokud by část odměny R. k. V. Ř. poukázala přímo firmě Ž., s.r.o., pak by patrně zmizela jakákoliv opora pro argumentaci svědčící ve prospěch spáchání trestného činu. V této souvislosti podotkl, že závěr odvolacího soudu o tom, že firma Ž., s.r.o. se na zprostředkování nepodílela, který se patrně opírá o výpověď jejího jednatele pana Ž., pomíjí jednak výpovědi svědků, které nasvědčují tomu, že firma Ž., s.r.o. ve věci jednala prostřednictvím JUDr. V., jednak tomu, že sám svědek Ž. se nemohl jevit jako věrohodný za situace, kdy popíral své podpisy, které znalec z oboru grafologie považoval se značnou mírou pravděpodobnosti za jeho vlastní a kdy ani neměl jasno o tom, kdy, komu a jakou plnou moc podepsal. K tomu navíc přistupuje fakt, že finanční provize došla na účet firmy Ž., s.r.o., účetnictví této firmy bylo podrobeno poté kontrole ze strany finančního úřadu, a je tak vyloučeno, aby tento svědek na jedné straně věděl, že na účet jeho firmy přišel významný finanční obnos, a současně tvrdil, že o tom, proč a za co přišel, mu není nic známo. Za této situace navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině, jakož i ve výrocích na tento navazujících, a poté přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že obviněný své výhrady ohledně trvání trestního řízení v jeho věci a medializace případu staví mimo uplatněný dovolací důvod. Připustil, že trestní řízení v dané věci trvá dlouhou dobu, je to však podmíněno již samotnou povahou trestného jednání a v obdobných trestních věcech je dlouhodobé trestní řízení bohužel spíše pravidlem než výjimkou. Medializace případu je přitom skutečností, na níž orgány činné v trestním řízení nenesou žádný podíl a na níž nemají ani zájem. Pokud jde o zbývající námitky, nelze dle jeho názoru přehlédnout, že se v zásadě zakládají na zpochybňování způsobu, jímž oba ve věci činné soudy hodnotily provedené důkazy. Skutečnost, že soudem nemohl být vyslechnut jako svědek JUDr. V., nemá na validitu soudního rozhodnutí žádný vliv. Tento důkaz je ztracen a jakékoliv spekulace o tom, co by mohl či nemohl uvést a jak by se to mohlo odrazit na posouzení věci, jsou bezpředmětné. Nelze dle něj přijmout ani způsob, jímž dovolatel brojí proti závěrům soudu o naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, když napadá konkrétní argumentaci v odůvodnění rozsudku, což je postup v dovolacím řízení reprobovaný (§265a odst. 4 tr. ř.), popř. nabízí vlastní verzi hodnocení provedených důkazů, jež vyznívá protikladně k hodnocení provedenému soudem, když obojí metodou směřuje ke zpochybnění skutkových východisek, na nichž soud budoval závěr o právním posouzení věci. Takové námitky nevyhovují obviněným uplatněnému důvodu dovolání, a ani žádnému dalšímu z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Ohledně námitky, že popis skutku v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně je uveden odlišně od toho, jak byl skutek vymezen při zahájení trestního stíhání a ve zrušeném rozsudku soudu prvního stupně, a to nad rámec pouhého upřesnění skutku, je názoru, že dovolatel takto nepřímo namítá, že nebyla zachována totožnost skutku, s čímž ovšem nelze souhlasit. V daném případě totiž soud druhého stupně přehledně vyložil, proč přistoupil k upřesnění popisu skutku, jež je nejen jeho právem, ale i povinností, přičemž specifikoval, v jakém rozsahu se tak stalo, a vyjádřil i skutečnost, že tím nedošlo k porušení zákazu reformace in peius. Navíc, skutečnosti, o něž Vrchní soud v Praze doplnil popis skutku, byly předmětem dokazování po celou dobu trestního řízení a byly popisovány i v odůvodnění postupně činěných rozhodnutí, bylo však nutno je vtělit do skutkové věty, což odvolací soud v souladu se zákonnými pravidly učinil. Ze všech těchto důvodů se domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou stanoveny v §265b tr. ř., přičemž souhlasil, aby dle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, když s takovým postupem v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným než navrženým způsobem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu druhého stupně dovolatel v dané věci namítl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v jeho věci považuje za nesprávné proto, že u skutku, ze nějž byl odsouzen, nebylo možno vyvodit naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. To, že jeho jednání bylo trestné, nijak nevyplývá dle jeho názoru z provedeného dokazování. Navíc má za to, že délka trestního stíhání se v jeho případě vymyká evropským normám charakterizujícím spravedlivý proces, k čemuž přistupuje i rozsáhlá medializace související s další jeho kauzou známou pod názvem „H-s.“. Uvedené námitky byly částečně uplatněny právně relevantně, neboť míří vůči hmotně právnímu posouzení skutku, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.
V dané situaci je nutné vyjít ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. Z těchto vyplynulo, že jednání P. V. spočívalo v tom, že v rozporu s uzavřenou úvěrovou smlouvou na nákup a rekonstrukci hotelu K. na nám. I.P.P. v P. a přilehlých nemovitostí na ul. L., převedl z prostředků na základě této smlouvy poskytnutých nejprve částky 900.000,- Kč a 16.380.000,- Kč na účet R. k. V. Ř., ačkoliv tento měl obdržet na úhradu nákladů a odstupné toliko 100.000,- Kč, přičemž následně byl zbytek uvedené částky, tj. 17.180.000,- Kč, bez vědomí Č. s., a.s., zaslán na účet společnosti Ž., s.r.o., jako odměna za zprostředkování při koupi daných nemovitostí, ač této žádná taková odměna nepříslušela. Po celou dobu jednal navíc s vědomím, že úvěr splácet nebude, čímž na jedné straně poškodil Č. s., a.s., o částku nejméně 17.180.000,- Kč, a na straně druhé o tuto obohatil společnost Ž., s.r.o.
Dovolací soud se tak shoduje se závěry soudů obou stupňů ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť poté, co finanční prostředky na základě příkazu k úhradě byly převedeny z úvěrového účtu na účet R. k. V. Ř., byla jejich část ve výši 17.180.000,- Kč z tohoto účtu dále převedena na účet společnosti Ž., s.r.o., toliko na pokyn dovolatele a bez vědomí Č. s., a.s., navíc poté, co V. Ř. navrhoval, že částku převyšující jeho část provize převede zpět na úvěrový účet dovolatele vedený u Č. s., a.s., kdy v takovém případě by se tato o dané částce měla možnost dozvědět a jejímu převodu na společnost Ž., s.r.o. případně zabránit. Z textu úvěrové smlouvy, konkrétně čl. I., je navíc zřejmé, že účelem, na nějž byl úvěr poskytován, byla primárně koupě a rekonstrukce výše popsaných nemovitostí (viz. č. l. 384), když teprve až v čl. VI. této smlouvy je dodatečně uvedeno „vč. zprostředkovatelských odměn“. Z celkového jednání dovolatele je navíc zřejmé, že tento nemohl v době, kdy o úvěr žádal, počítat s tím, že jej bude splácet z výnosů podnikání v daných nemovitostech (H. K.), neboť následně nečinil žádné kroky k tomu, aby rekonstrukci hotelu zahájil. Nutno dodat, že dovolatel ani neplnil podmínky v úvěrové smlouvě dojednané, kterými bylo, do určitého termínu předložit stavební povolení a projektovou dokumentaci, pojistné smlouvy na pořízené objekty a výpis z obchodního rejstříku s předmětem činnosti - hotelové služby. Č. s. a.s. přitom nepředkládal ani čtvrtletní výsledky hospodaření ani ji čtvrtletně písemně neinformoval o průběhu rekonstrukce (viz. čl. II úvěrové smlouvy – č. l. 385).
Co se týče jeho námitky, že daný úvěr zajistil zřízením zástavního práva k přesně vyjmenovaným nemovitostem, jakož i vinkulací vkladů na vkladních knížkách patřících jeho matce a R. P., ani tato nemůže vyvrátit závěry o jeho úmyslu způsobit škodu svému věřiteli (Č. s., a.s.). Z úvěrové smlouvy jasně vyplývá, že úvěr byl dovolateli poskytnut ve výši 260.000.000,- Kč, který měl být čerpán v částce 210.000.000,- Kč do 31. 1. 1993 a v částce 50.000.000,- Kč do 30. 6. 1993. Hodnota zástav dosahovala přitom výše pouhých 203.269.000,- Kč (viz č. l. 405 - 406), neboť částku 6.000.000, - Kč vinkulovanou na vkladních knížkách ve prospěch Č. s., a.s. nelze do hodnoty zástavy úvěr zajišťující zahrnout, když tyto vkladní knížky byly na heslo, které Č. s., a.s. známo nebylo, takže prostředků na nich uložených se následně nemohla domoci ani K. b. P., s.p.ú., na niž byla pohledávka za dovolatelem Č. s., a.s. posléze postoupena (viz č. l. 410 - 411).
Podstatným pro závěr o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu je rovněž zjištění, že teprve dne 27. 11. 1995 bylo ze strany dovolatele požádáno o prodloužení stavebního povolení k předmětným nemovitostem na nám. I.P.P. a v L. ul., když z listinných důkazů je zřejmé, že do této doby, tj. po dobu téměř tří let (od poskytnutí úvěru dne 28. 1. 1993), na nich neprobíhaly žádné stavební úpravy s výjimkou zajištění objektů proti pronikání cizích osob, kdy navíc jako důvod prodloužení stavebního povolení byla uvedena finanční náročnost projektu (viz. str. 32 rozsudku soudu I. stupně).
Ze skutkových zjištění ovšem také vyplývá, že poskytnutí úvěru bylo od počátku přinejmenším podezřelé, když pobočka Č. s., a.s., v R. ulici v P., jež uvedenou úvěrovou smlouvu s dovolatelem uzavřela, nerespektovala sdělení centrály, že tato poskytnutí požadované částky na uvedený účel považuje za velmi rizikové (viz. č. l. 404 - 408), s jejím poskytnutím souhlasí, ovšem jen pokud se týče plateb na koupi a rekonstrukci objektů.
Za rozhodující z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dovolací soud dále považuje rovněž tu skutečnost, jež je zcela zřejmá ze skutkových zjištění, a sice, že společnost Ž., s.r.o., se na zprostředkování koupě předmětných nemovitostí, na rozdíl od R. k. V. Ř. (jejíž role je však do jisté míry taktéž zpochybněna především z toho důvodu, že společnost pod uvedeným označením nefigurovala v obchodním rejstříku), nepodílela, když k takovému závěru soudy dospěly po obsáhlém dokazování, především pak na základě výslechů celé řady svědků, kteří její zásluhu na snížení ceny předmětných nemovitostí zcela jasně vyloučili. Ze skutkových zjištění navíc vyplynulo, že výsledná cena, za niž jiná společnost dovolatele, H., a.s., dané nemovitosti nabyla, byla dokonce o 27 mil. Kč vyšší, než za jakou ji nabyla společnost T., s.r.o., takže v dané souvislosti nelze v podstatě o zprostředkování koupě společností Ž., s.r.o. za účelem dosažení co nejvýhodnější (tj. nejnižší) ceny hovořit. To, že dovolatel zatajil převod částky 17.180.000,- Kč na účet společnosti Ž., s.r.o., svému věřiteli (Č. s., a.s.), jednoznačně svědčí o jeho úmyslu uvést svého věřitele v omyl, resp., zamlčet mu podstatné skutečnosti, způsobit mu tímto škodu a jiného obohatit.
Z uvedeného je taktéž zcela zřejmé, že jednáním P. V. byla v daném případě naplněna i objektivní stránka daného trestného činu, když jeho jednání spočívalo v uvedení Č. s., a.s., jako svého věřitele v omyl tím, že k vyplacení částky ve výši 17.180.000,- Kč za zprostředkovatelské služby poskytnuté touto společností údajně při koupi popsaných nemovitostí, proběhlo tajně, zcela bez vědomí Č. s., a.s., když role společnosti Ž., s.r.o. při zprostředkování předmětného obchodu byla zcela jasně zpochybněna, a tedy částka tomuto subjektu vyplacená představuje v dané situaci škodu způsobenou Č. s., a.s., a obohacení jmenované společnosti.
Na tomto místě se tedy dovolací soud shoduje se závěry obsaženými v rozhodnutích soudů obou stupňů, když tyto jak po stránce skutkové, tak i právní, považuje za správné a nezbývá než v této souvislosti odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména na rozsáhlé a podrobné odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze), v rámci kterých se oba soudy námitkami ohledně naplnění subjektivní i objektivní stránky daného trestného činu vyčerpávajícím způsobem zabývaly.
Pokud jde o výhradu dovolatele ohledně přílišné délky řízení v jeho věci, ani této dovolací soud nemůže přisvědčit. V souvislosti s tím dovozuje, že v žádném právním předpise ani v rozhodnutí soudu, není udáván přesný časový údaj, dle kterého by se obecně délka soudního řízení již považovala za nepřiměřenou a trestní stíhání muselo být příp. z toho důvodu zastaveno. Nejvyšší soud má tak za to, že trestní stíhání ve zkoumaném případě netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a to zejména i s ohledem na povahu a složitost trestné činnosti dovolatele, když spáchaným skutkem způsobil škodu v řádu miliónů Kč vůči poškozenému subjektu. Dovolací soud při studiu spisu zjistil, že trestní stíhání bylo vůči dovolateli zahájeno sdělením obvinění dne 29. 3. 2000 a rozsudek odvolacího soudu byl vynesen dne 24. 11. 2006. Dovolatelem prezentovaná námitka v tomto směru není ani takové povahy, aby představovala porušení základních lidských práv a svobod (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 554/04). Na tomto místě dovolací soud navíc poukazuje na to, že uvedenou námitku dovolatel neuplatnil ani ve svém řádném opravném prostředku. Navíc nutno upozornit na to, že ani ve spojení s jeho výhradou směřující vůči medializaci jeho případu, neodpovídá taková argumentace jím uplatněnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o námitku týkající se toho, že popis skutku, za nějž byl následně odsouzen, je odlišný v napadeném rozsudku, ve zrušeném rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i v usnesení o zahájení trestního stíhání, má dovolací soud za to, že ani tuto nelze akceptovat. Dovolatelovo právo na obhajobu nebylo v tomto případě nijak porušeno, když on i jeho obhájce od počátku trestního stíhání nepochybně věděli, podle jakého ustanovení trestního zákona byl skutek, pro nějž byl stíhán, posuzován, jakož i to, v čem trestné jednání spočívalo. Ze shodného popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v rozsudku soudu prvního stupně, jakož i konečně v rozsudku soudu odvolacího, nepochybně vyplývá, že v tomto případě byl dodržen požadavek totožnosti skutku. Tato je zachována, jestliže jednání či následek jsou alespoň částečně shodné, přičemž shoda musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Zásada totožnosti skutku tak, jak je zakotvena v ust. §220 odst. 1 tr. ř. se navíc týká souladu skutku mezi obžalobou a rozhodnutím soudu, nikoliv již mezi rozhodnutím soudu a usnesením o zahájení trestního stíhání. V hlavním líčení je totiž soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005, str. 1679). Předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku je přitom nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. např. R 1/1996 – I., R 41/2002 – I., R 52/1979, R 9/1972). V dané věci spočívá rozdíl mezi popisem skutku v rozsudku soudu odvolacího a soudu prvního stupně v tom, že soud odvolací ve skutkové větě toliko upřesnil, že úvěr byl dovolatelem čerpán „na podkladě úvěrové smlouvy z 28.1.1993, uzavřené na celkovou částku 260.000.000,- Kč“, dále to, že faktury byly V. Ř. vystaveny „za zprostředkovatelské služby při koupi uvedených nemovitostí“, a konečně to, že dovolatel „jednal přitom s vědomím, že v rozporu s úvěrovou smlouvou úvěr nebude možno splácet, jak se v úvěrové smlouvě stanoví, k čemuž také došlo, když na jistinu nebylo nic splaceno a se záměrem obohatit tak Ž., s.r.o.“ poškodil Č. s., a.s. Dle názoru dovolacího soudu nelze nijak dovodit, že by popis skutku tímto doplněním byl změněn tak, že by se jednalo o jiný skutek, případně že by toto vedlo ke změně právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., když se nezměnila nijak ani podstata jeho podvodného jednání, ani následek, který z tohoto vzešel, když navíc výše způsobené škody v popisu skutku ve všech případech dosahuje „nejméně 17.180.000,- Kč“. Dovolacímu soudu ovšem nezbývá než také na tomto místě konstatovat, že uvedené námitky jsou námitkami výlučně procesního charakteru, které nelze uplatnit v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je určen k nápravě právních vad rozhodnutí, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel vytkl dále soudům, že k závěrům o jeho vině dospěly na základě nedostatečně provedeného dokazování, když nevyslechly svědka JUDr. V., a že navíc pominuly výpovědi svědků, které nasvědčují tomu, že společnost Ž., s.r.o., jednala prostřednictvím této osoby, jakož dále i to, že svědek Ž. nebyl dostatečně věrohodný. Dovolací soud považuje na tomto místě za nutné uvést, že dovolatel takto polemizuje se soudy provedenými důkazy a jejich hodnocením, když jde toliko o opakování obhajoby, jak ji uplatnil již v rámci svého odvolání jako řádného opravného prostředku a se kterou se odvolací soud vypořádal. Provedení a hodnocení důkazů před soudem I. stupně, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení, lze však hodnotit jako provedené v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. Je ovšem nezbytné rovněž dodat, že uvedené výhrady vznesené dovolatelem jsou pouze takové, které směřují proti skutkovým zjištěním, která soudům co do jejich rozsahu i obsahu umožnila přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do právní kvalifikace jednání dovolatele přiléhavá. Nejvyšší soud proto opakovaně konstatuje, že uvedené námitky dovolatele směřují takřka výlučně proti způsobu provedení a hodnocení důkazů, jímž se ovšem tomuto soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku zásadně zabývat nepřísluší. S ohledem na již uvedené je tak nepochybné, že dovolatel napadeným rozhodnutím, jakož ani řízení, které jejich vydání předcházelo, v tomto směru nevytkl vadu, která by zakládala některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.).
V daném případě tedy má dovolací soud za to, že oba soudy po řádně provedeném řízení správně dospěly k odpovídajícímu závěru, že jednáním dovolatele byla naplněna jak subjektivní stránka uvedených trestných činů, a to přinejmenším formou úmyslu nepřímého dle ust. §4 písm. b) tr. zák., tak i stránka objektivní, když jeho jednání zjevně směřovalo k tomu, aby peněžní prostředky byly převedeny v rozporu s účelem úvěrové smlouvy na subjekt, jehož role při zprostředkování nákupu předmětných nemovitostí byla na základě skutkových zjištění vyloučena, přičemž došlo ke způsobení škody velkého rozsahu Č. s., a.s. a zároveň k neoprávněnému obohacení společnosti Ž., s.r.o.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka