ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1897.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1897/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) J. S., b) Ing. L. S., obou zastoupených advokátem , proti žalovaným 1) J. H., a 2) M. H., obou zastoupených advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 174/97, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2006, č.j. 55 Co 394/2005-292, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobců jejich zástupci částku 2.802,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3. dubna 2002, č. j. 15 C 174/97-136, zamítl žalobu, aby žalovaní 1) a 2) a rovněž původně žalovaní I. a R. K. byli povinni vyklidit a vyklizený předat žalobcům dům, postavený na parcele č. 2828/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 665 pro katastrální území Ú. v P. 9, garáž postavenou na parcele č. 2828/3, a garáž, postavenou na parcele č. 2828/4, zapsaných na listu vlastnictví č. 665 pro katastrální území Ú. v P. 9. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2002, č.j. 14 Co 258/2002-168, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení
ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 poté rozsudkem ze dne 11. října 2005, č.j.
15 C 174/97-255, uložil žalovaným povinnost vyklidit výše uvedené nemovitosti
a vyklizené je předat žalobcům do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení. Předmětem řízení bylo již jen vyklizení žalovaných 1 ) a 2), když o žalobě na vyklizení dotčených nemovitostí I. K. a R. K. bylo již pravomocně rozhodnuto dne 21. 6. 2004. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, které získali na základě kupní smlouvy ze dne 18. 10. 1996 od předchozího majitele L. B. Dřívějšími majiteli nemovitostí byli I. a R. K., kteří kupní smlouvou ze dne 13. 7. 1996 nemovitosti prodali L. B. Žalovaní 1) a 2), kteří se v nemovitostech zdržují, jsou zde bez právního důvodu. Soud neuvěřil výpovědi žalovaných, že v roce 1992 uzavřeli s manželi K. ústní nájemní smlouvu. Částku 1.000,- Kč měsíčně placenou manžely H. manželům K. soud považoval za příspěvek na úhradu poplatků za odběr elektřiny a plynu. Dovodil, že žalovaným manželům H. nesvědčí žádné přímé ani odvozené právo na užívání předmětné nemovitosti či bydlení v ní. Žalobě proto vyhověl bez zajištění jakékoli bytové náhrady.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2006, č.j. 55 Co 394/2005-292, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně i s jeho právním závěrem, že žalovaní užívají sporné nemovitosti bez právního důvodu, takže jsou povinni je podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) vyklidit. Přisvědčil žalobcům, že se žalovaným v řízení nepodařilo prokázat uzavření ústní nájemní smlouvy. Z tvrzení žalovaných lze spíše usuzovat na úmysl zřídit věcné břemeno doživotního užívání nemovitostí, které však nebylo provedeno zákonem přepokládanou formou. K námitce žalovaných, že soud prvního stupně měl řízení přerušit a vyčkat výsledku řízení vedeného pod sp.zn. 5 C 239/2001, v němž se bývalí manželé I. a R. K. domáhají proti J. a Ing. L. S. a L. B. určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, uvedl, že toto řízení bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení právě v této projednávané věci. Odvolací námitku tak shledal účelovou a zjevně bezpředmětnou.
Rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 3. dubna 2006, přičemž zástupci dovolatelů byl doručen téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 30. května 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř., přičemž jako důvod dovolání uvádějí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelé mají zato, že soudy uložily žalovaným povinnost odstranit stav v rozsahu, který objektivně neexistoval a který svým jednáním nezpůsobili. Je zřejmé, že předmětné nemovitosti vedle žalovaných současně užívají další osoby (přinejmenším dcera žalovaných s dětmi). Jestliže za této situace byla žalovaným uložena povinnost vyklidit označené nemovitosti bez upřesnění jimi skutečně užívaných částí, potom je takové rozhodnutí v rozporu s hmotným právem a nevykonatelné. Dovolatelé též namítají, že dosud není skončeno řízení, ve kterém se bývalí manželé I. a R. K. jako žalobci domáhají proti žalovaným J. a Ing. L. S. a L. B. určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Současně vytýkají, že odvolací soud uplatněný nárok na vyklizení vůbec neposuzoval z hlediska jeho souladu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o.z.
Dovolatelé navrhli, aby uvedené rozhodnutí bylo zrušeno a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhli odložit vykonatelnost napadeného rozsudku.
Ve věci se vyjádřili žalobci podáním ze dne 20. 6. 2006, ve kterém uvádějí, že námitky dovolatelů nelze považovat za důvodné.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky poté napadený rozsudek Městského soudu
v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že je třeba jej z hlediska důvodů, o něž se opírá podané dovolání považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání vychází
ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu, žádná z takovýchto případných vad rozhodnutí odvolacího soudu nezatížila.
Dovolatelé pak spatřují jimi výslovně vytýkanou vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. v tom, že v označené věci mělo být přerušeno řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., protože dosud není skončeno řízení, ve kterém se bývalí manželé I. a R. K. jako žalobci domáhají proti žalovaným J. a Ing. L. S. a L. B. určení vlastnického práva k označeným nemovitostem. Skutečností ovšem je, že odvolací soud se touto otázkou zabýval se závěrem, že uvedené řízení bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení právě v této projednávané věci. Podle ustanovení §109 odst.2 písm. c) o.s.ř. pak soud, pokud neučiní jiná vhodná opatření může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. Je tedy zřejmé, že v tomto případě je řešení otázky, zda bude řízení přerušeno, ponecháno na výlučné úvaze soudu. V souzené věci pak není možno přehlédnout, že v předchozím řízení se soudy obou stupňů (a stejně tak i soud dovolací) podrobně zabývaly mimo jiné i stavem vlastnických vztahů k dotčeným nemovitostem. Proto není opodstatněné dovozovat, že nebylo-li toto řízení přerušeno podle zmíněného ustanovení, že tak bylo zatíženo vadou podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněný v dovolání, dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Ani tento dovolací důvod naplněn není.
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§126 odst. 1 o.z.). Odvolací soud vyšel ze závěru, že žalovaní užívají sporné nemovitosti bez právního důvodu, takže jsou je povinni podle uvedeného ustanovení vyklidit. Dovolání žalovaných pak neobsahuje argumentaci, která by aplikaci citovaného ustanovení soudy obou stupňů fakticky zpochybňovala.
Současně je třeba k otázce určení míry povinnosti žalovaných připomenout, že v řízení nebylo prokázáno, že by jim byl v minulosti svědčil kvalifikovaný právní důvod pro užívání dotčených nemovitostí. Tím spíše proto nelze dovozovat, že by tak byl konkrétně vymezen mimo jiné prostorový rozsah tohoto užívání. V řízení prokázanou skutečností současně je, že dovolatelé tyto nemovitosti v době rozhodnutí odvolacího soudu užívali. Potud tedy bylo na základě žaloby podle §126 odst. 1 žalovaným důvodně uloženo tyto nemovitosti vyklidit.
Pokud dovolatelé odkazují na to, že podle jejich názoru bylo třeba v jejich prospěch aplikovat ustanovení §3 odst. 1 o.z., pak již soud prvního stupně správně poukázal na zásadu, že aplikací zmíněného ustanovení lze existující právo omezit, nikoliv však nově založit. Ostatně okolnosti posuzovaného případu nasvědčují tomu, že podstatu nepochybně tíživé situace žalovaných je třeba v zásadě spatřovat v jednání bývalých manželů K., kteří vlastnictví předmětných nemovitostí pozbyli (aniž byly zohledněny zájmy žalovaných); nebylo by proto opodstatněné tuto situaci i nadále řešit k tíži žalobců jako současných vlastníků nemovitostí. Je totiž skutečností, že vyklizení nemovitosti užívané bez právního důvodu, lze vázat např. na zajištění bytové náhrady (jen) v případě, že to odůvodňují závažné okolnosti na straně vyklizovaného, a že i na tom, kdo se vyklizení domáhá, lze spravedlivě požadovat, aby se přiměřená ochrana jeho práva takto podmínila a její splnění časově odložilo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. června 2001, sp.zn. 26 Cdo 365/2000).
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., podle něhož by tak napadené rozhodnutí mělo vycházet ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolatelé nikterak nerozvádějí a nekonkretizují. Protože, jak již bylo vyloženo, je dovolací soud vázán podaným dovoláním, nelze mít tento dovolací důvod za naplněný.
Jestliže tedy je napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných výtek dovolatelů správné (§243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto toto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, když dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobcům v tomto řízení vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do novely provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky nebo z ceny jiného penězi ocenitelného plnění, které jsou předmětem řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §7 písm. d) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 3.800,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobců snížit o 50 %, t.j. na částku 1.900,- Kč. S přihlédnutím k ustanovení
§17 odst. 2 vyhlášky pak s ohledem na zastoupení více osob týmž advokátem byla takto určená sazba odměny zvýšena o 20 % na částku 2.280,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobců proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
do novely provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 2.355,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty představována částkou 2.802,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu