ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2444.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2444/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně S. F.,, zastoupené advokátem, proti žalované M. H., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 165/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2006,č.j. 1 Co 263/2005-97, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2006, č.j.
1 Co 263/2005-97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. října 2005, č.j. 23 C 165/2004-61, výrokem I. uložil žalované povinnost doručit žalobkyni písemnou omluvu s uvedením plného jména a vlastnoručního podpisu žalované pod textem omluvy ve znění: „Vážená paní inženýrko, omlouvám se Vám za šíření nepravdivých tvrzení a nepodložených domněnek o tom, že existuje vážné podezření, že porušujete ve většině konkursních řízení, v nichž působíte ve funkci správce konkursní podstaty, ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání, že ve spojení s Ing. S. a společností M. T. C., s.r.o., vyvádíte finanční prostředky z konkursních podstat úpadců, u nichž působíte ve funkci správkyně konkursní podstaty, a dále, že firma M. T. C., s.r.o., má sloužit jako nástroj k nezákonnému odčerpávání finančních prostředků z konkursních podstat úpadců, u nichž působíte ve funkci správkyně konkursní podstaty. Rovněž se Vám omlouvám, že jsem neoprávněně zasahovala do Vašeho soukromí.“ Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna do tří dnů od právní moci rozsudku doručit následujícím adresátům: Krajskému soudu v O., JUDr. E.K., Mgr. P. B. a JUDr. K. H., a K. s. pro k. ř. a i. v ČR písemnou omluvu ve znění: „Vážení, ve svém dopise z července 2004 jsem v souvislosti s osobou Ing. S. F., jakožto správkyní konkursní podstaty, uváděla své nepodložené domněnky o tom, že existuje vážné podezření, že Ing. S. F. porušuje ve většině konkursních řízení, v nichž působí ve funkci správce konkursní podstaty, ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání, že existuje podezření, že Ing. S. F. ve spojení s Ing. S. a společností M. T. C., s.r.o., vyvádí finanční prostředky z konkursních podstat úpadců, u nichž ing. S. F. působí ve funkci správkyně konkursní podstaty. Pro tato svoje nepravdivá tvrzení jsem neměla jakékoliv důkazy, když navíc jsem neoprávněně zasahovala do jejího soukromí.“ Výrokem III. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit na účet žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy podle 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) částku 120.000,- Kč. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná vykonávají funkci správkyň konkursních podstat. Žalovaná v červenci a srpnu 2004 rozeslala dopis, ve kterém vyjádřila vůči žalobkyni podezření z nezákonné činnosti v souvislosti s konkursními řízeními. Dopis adresovala do konkursních řízení, ve kterých žalobkyně vystupovala jako správkyně konkursní podstaty, a dále Komoře specialistů pro krizové řízení a insolvenci. Po provedeném řízení soud došel k závěru, že údaji o činnosti žalobkyně jako správkyně konkursních podstat obsažených v dopise žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobkyně, a že za ně odpovídá osobně, byť podklady k vypracování dopisu byly zpracovány v rámci konkursu U. B.. Jednání žalované pak neposoudil jako výkon funkce správkyně konkursní podstaty, nýbrž jako „podnět občana k prošetření podnětu“. Tvrzení obsažená v dopisu byla „uváděna neúplně tak, že záměrně vyvolala mylný dojem a působila difamačně“. Za zásah
do osobnostních práv považoval soud i údaj o tom, že žalobkyně a Ing. S. žijí
ve společné domácnosti, neboť jde o intimní sféru rodinného života, že informace získala žalovaná za pomoci svých spolupracovníků a šetřením v místě bydliště žalobkyně a také v tom, jakým způsobem s údaji naložila.
Při úvaze o satisfakci soud konstatoval, že postačí pouze zaslání osobního dopisu k rukám žalobkyně. Dopis žalované se stal součástí příslušných konkursních spisů v rámci výkonu soudnictví, příp. kontrolní činnosti komory. Za této situace jakýkoliv osobní dopis osobám, které podnět prošetřovaly není na místě. Pokud žalobkyně požadovala přiznání nemajetkové újmy v penězích, neshledal žalobu důvodnou. V řízení bylo prokázáno, že dopis, který žalovaná odeslala, nebyl rozšiřován mezi veřejností ani v médiích, byl zaslán jen na orgány oprávněné věc řešit, čímž nebyla výrazně ohrožena vážnost žalobkyně.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. března 2006, č.j. 1 Co 263/2005-97, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v odstavci I. výroku změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna žalobkyni doručit písemnou omluvu v již zmíněném znění. Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o pasivní legitimaci žalované. Uvedl, že podstatným je, zda jednání žalované bylo jednáním při výkonu funkce správkyně konkursní podstaty či v souvislosti s takovým výkonem, případně zda se jednalo o exces. Soud prvního stupně v řízení správně zjistil, že dopisy žalovaná podepsala jako správkyně konkursní podstaty úpadce U. B., a.s. „v likvidaci“, tyto byly vyhotoveny na hlavičkovém papíru úpadce. Již z toho je nutno učinit závěr, že se jedná o úkony správkyně konkursní podstaty úpadce a nikoliv o podání občana. Způsob shromažďování údajů o činnosti žalobkyně byl prováděn v souvislosti s výkonem funkce správkyně konkursní podstaty. Za tohoto stavu není dána odpovědnost žalované jako fyzické osoby v řízení o ochranu osobnosti, neboť jednání žalované v souvislosti se sepsáním a odesláním dopisů bylo jednáním právnické osoby a žalovaná není v tomto řízení pasivně legitimována.
Odvolací soud dále konstatoval, že žaloba nemůže být důvodná ani v případě, že jednání žalované bylo lze posoudit jako využití petičního práva učiněného fyzickou osobu, neboť v takovém případě žalovaná využila své zákonné oprávnění
a neoprávněnost takového zásahu by bylo možno shledat pouze v případě, že šlo
o jednání nepřiměřeně sledující jiný, než zamýšlený účel oznámit zjištěné vady v postupu správkyně konkursní podstaty, učiněný na podkladě evidentně nesprávných
a vědomě neúplných podkladů, k čemuž v tomto případě nedošlo. Ani zmínku
o společné domácnosti nelze kvalifikovat jako zásah do intimní sféry žalobkyně, neboť tento fakt, ať byl zjištěn jakýmkoliv způsobem, dokresloval toliko podezření žalované o porušování povinností žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 12. června 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala žalobkyně dne 30. června 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podává je z důvodů podřaditelných
pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Domnívá se, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil postavení a činnost správce konkursní podstaty, který je zvláštním veřejnoprávním orgánem, jehož úkolem je zajištění řádného průběhu konkursu. Správce jedná vždy pouze svým jménem
a na vlastní odpovědnost a nemůže vystupovat jako zástupce úpadce. Skutečnost, že žalovaná rozesílala dopisy na hlavičkovém papíru úpadce byla proto jen pochybením žalované a nebyla konáním právnické osoby. Dovolatelka dále namítá, že právní posouzení jednání žalované odvolacím soudem jako využití obecného zákonného petičního práva je nesprávné a soud při svém rozhodnutí vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů a řízení před soudem prvního stupně nevyplynuly. Uváděné podklady se týkaly výhradně firmy, s níž žalobkyně spolupracovala, a dále jejího osobního života. Žalovaná se k těmto informacím nedostala tím, že by například byla ona sama, či v pozici správkyně účastníkem konkursních řízení, kde žalobkyně působila jako správkyně konkursní podstaty, ale získávala je cíleným šetřením kolem osoby Ing. S. a tedy díky nezákonnému shromažďování dalších informací za pomoci svých spolupracovníků. Upozornila dále na absenci jakékoliv příčinné souvislosti mezi údajným porušováním §8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání ze strany žalobkyně a tím, co žalovaná k těmto svým závěrům uvedla ve svých dopisech jako výchozí skutková tvrzení. Tato tvrzení však nijak neprokázala. Žalobkyně má za to, že při právním posouzení neoprávněnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobkyně mělo být jako primární hledisko bráno v úvahu to, zda tvrzení žalované o nezákonné činnosti žalobkyně měla jakoukoliv relevantní souvislost s uváděnými podklady a zda byly tyto podkladové materiály uváděny pravdivě, neboť jako zásadní se v této věci jeví pouze hodnotící a skutková tvrzení, týkající se osoby žalobkyně a jejího údajného porušování §8 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Konkrétní porušení daného ustanovení ale žalovaná důkazy nepodložila. Žalobkyně dále uvádí, že z ústavní judikatury vyplývá jednoznačný závěr, že petiční právo není právem neomezeným a v případě, že je zneužito, nejde v tomto rozsahu o ústavně zaručené základní právo a z tohoto důvodu se na ně nevztahují ani ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně napadá i tu skutečnost, že se odvolací soud nezabýval otázkou, jakým způsobem byly zjišťovány osobní a jiné informace o osobě žalobkyně a ing. S. Skutečnost intimního rázu včetně rodinného života tvoří vždy předmět občanskoprávní ochrany bez zřetele k tomu, jde-li o skutečnosti nepravdivé, pravdu zkreslující, či i pravdivé, a nelze je proto činit ani předmětem dokazování. To platí zejména, byly-li tyto důkazy v tomto případě zjišťovány, shromažďovány a užívány nezákonným způsobem a v rozporu s ústavními právy garantovanými v čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Na závěr žalobkyně poukazuje na skutečnost, že odvolací soud činil své závěry i z trestního spisu, ač jeho obsah nebyl předmětem důkazního řízení. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud ČR v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě podle ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u výtek obsažených v dovolání.
Dovolatelkou především uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V souzené věci má prvořadý význam, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že sporem dotčené jednání žalované bylo jednáním právnické osoby (ve smyslu ustanovení §13 obchodního zákoníku a §14 a 14a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání), takže žalovaná jako fyzická osoba není v daném řízení pasivně legitimována, neboť (pokud by se tato úvaha jevila jako správná) již tato skutečnost byla sama o sobě způsobilým důvodem pro zamítnutí žaloby. Zde se však Vrchní soud v Olomouci mýlí v posouzení postavení správce konkursní podstaty. S dovolatelkou je totiž třeba souhlasit, že správce konkursní podstaty je zvláštním procesním subjektem, který má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům, takže jej nelze považovat ani za zástupce konkursních věřitelů, ani za zástupce úpadce (obdobně srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp.zn. Cpjn 19/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/1998).
Protože je tak vadná úvaha odvolacího soudu, že sporem dotčené jednání žalované bylo ve své podstatě jednáním právnické osoby, a že tedy z tohoto důvodu není dána její pasivní legitimace, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto z uvedeného důvodu rozsudek odvolacího soudu, s přihlédnutím k ustanovení
§243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí
o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu