ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2469.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2469/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) E. V. a b) J. V., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému K. b. o., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 97/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2006, č.j. 1 Co 59/2006-82, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 3.897,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č.j. 36 C 97/2005-60, zamítl žalobu, aby se žalovaní zdrželi tvrzení o žalobcích, že se několikrát dopustili podvodu za účelem obcházení řádů FCI, ČMKÚ a KBO a navíc svým jednáním poškozují dobré jméno K. b. o. (výrok I.), aby tato tvrzení odvolali (výrok II.) a aby každému žalobci zaplatili 50.000,- Kč (výrok III.). Současně zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 13.145,- Kč a DPH (výrok IV.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci byli členy klubu žalovaného a mají fenu švýcarského ovčáka jménem C. – Ch. W. M., která podle jejich tvrzení splňovala vzhledem k výsledkům rentgenu dysplasie kyčelních kloubů zařazení mezi chovné jedince. Bonitace však byla odmítnuta. Naproti tomu na S. byla provedena úspěšně, fena tam byla prodána, nakryta a porodila štěňata. Po její zpětné koupi jako chovné došlo rozhodnutím žalovaného ze dne 12.5.2005 k vyloučení žalobců z členství v klubu žalovaného. Žalobci neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřují v tom, že byli vyloučeni z členství žalovaného a v důvodech jejich vyloučení uveřejněných o nich v klubovém časopise (a/ že došlo zřejmě k podvodu, b/ že žalobkyně předložila nedůvěryhodnou kopii PP, kterou nenechala výboru blíže prostudovat, protože ji nepustila z ruky a při snaze o přečtení ji schovávala a že její chování se jevilo jako arogantní, c/ že výbor usuzuje, že se žalobci dopustili podvodu za účelem porušení řádu a že poškozují dobré jméno žalované, d/ že takové chování považují za neslučitelné s morálním kodexem chovatele). Soud prvního stupně dovodil, že postavení žalobců jako chovatelů psů vzniklo na základě jejich vlastního rozhodnutí, takže nemůže být chápáno jako právo, které je součástí lidské osobnosti. Vyloučení z klubu, byť by i výslovně porušovalo stanovy žalované, by proto nemohlo být způsobilým zásahem do práva na ochranu osobnosti. Soud prvního stupně poukázal na střet práva na ochranu osobnosti s právem na svobodu projevu a dovozoval, že občané mají právo kritizovat jiné osoby, hodnotit jejich chování, a to s mírou úměrnou odpovídající situaci v demokratické společnosti. Podle jeho názoru pak tato míra překročena nebyla, byť ji lze považovat za expresivní, popřípadě i subjektivní. Ve vztahu k užití pojmu „podvod“ soud prvního stupně poukázal na to, že šlo o hodnocení. Jestliže nebyl shledán neoprávněný zásah, nebylo důvodné ani zadostiučinění v penězích.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2006,
č.j. 1 Co 59/2006-82, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Výrok
o náhradě nákladů řízení změnil tak, že zavázal každého z žalobců zaplatit žalovanému částku 7.821,- Kč. Současně uložil každému z žalobců povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 7.776,50 Kč. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně
a z nich vyvozenými právními závěry. Odvolací soud zdůraznil, že soudu prvního stupně nelze vytýkat, jestliže se zabýval tím, zda vyloučením žalobců z členství
u žalovaného došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že sami žalobci (č.l. 3 žaloby a č.l. 57 – protokol o jednání
ze dne 9.1.2006 a dokonce ještě na druhé straně odvolání) právě ve svém vyloučení spatřovali neoprávněný zásah do osobnostních práv, a teprve jednoznačně při jednání odvolacího soudu od tohoto svého tvrzení upustili. Zbývalo proto posoudit, zda neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobců jsou shora uvedené údaje
o žalobcích, které jako důvody vyloučení uvedené v rozhodnutí ze dne 12.5.2005 byly uveřejněny v klubovém časopise žalovaného Z. I zde odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně o neexistenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobců. Údaji, jimiž se žalobci cítí dotčeni (údaj ad c/ se týká výlučně první žalobkyně), žalovaný odůvodňuje vyloučení žalobců z členství žalovaného, přičemž všechny se vztahují k postupu žalobců v souvislosti s chovem jejich feny a vycházejí z názoru, který žalovaný v souvislosti s tímto postupem zastával. Ve vztahu k užití pojmu „podvod“, který je i podle odvolacího soudu více expresivní, pak již soud prvního stupně správně dovodil, že jde o hodnotící úsudek vztahující se právě ke konkrétnímu a v rozhodnutí popsanému jednání žalobců. Jednání žalovaného je třeba považovat za výkon jeho práva, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu. Nadto v této souvislosti nelze ani přehlédnout, že proti rozhodnutí o vyloučení z členství žalovaného žalobci měli možnost se odvolat, což také využili. Odvolací soud uzavřel, že jestliže v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, nelze dovodit odpovědnost žalovaného podle ustanovení §13 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podávají je z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřují ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena nebyla. Dle dovolatelů jde o otázku, zda je dán zásah do práva na ochranu osobnosti v případě, kdy občanské sdružení, jehož jsou dovolatelé členy, o nich v klubovém časopise zveřejní hanlivé a nepravdivé informace. Dovolatelé obšírně popisují skutkové okolnosti, které předcházely jejich vyloučení z členství u žalovaného a které považují za objektivní stav věci. S ním jsou dle jejich názoru tvrzené důvody rozhodnutí žalovaného o vyloučení žalobců z členství v rozporu. V důsledku toho je uvedené rozhodnutí, jeho odůvodnění a následné uveřejnění v klubovém časopise neoprávněným zásahem do osobnostního práva žalobců. Dále namítají, že do osobnostních práv žalobců bylo neoprávněně zasaženo jednak tím, že byli křivě nařčeni, že se „… několikrát vědomě dopustili podvodu
za účelem obcházení řádů FCI, ČMKÚ a KBO a navíc tímto svým jednáním poškozují dobré jméno K. b. o. Takovéto chování považujeme za neomluvitelné a neslučitelné s morálním kodexem chovatele,“ a jednak tím, že tato nařčení byla publikována v klubovém časopise Z. Odvolací soud učinil nesprávné právní posouzení, když dovodil, že citovaný obrat je jen expresivním, subjektivním, zaujatým hodnocením, které však není protiprávní, a tento závěr učinil, aniž při své úvaze zohlednil skutečnost, že toto vyjádření bylo uveřejněno v klubovém časopise, tj. v časopise, který odebírají a čtou jiní chovatelé plemene b. o. Soud tudíž nesprávně odhlédl od skutečnosti, že se nejedná o běžné hodnocení, na které lze klást běžná měřítka, nýbrž je nutno vyžadovat zvýšené nároky na opatrnost při vyjadřování, neboť bylo adresováno nikoli běžnému okruhu čtenářů, ale ostatním členům téhož klubu, tj. osobám z oblasti chovatelů plemene b. o. Odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že nesprávně zhodnotil předmět řízení, když dovodil, že žalobci shledávají porušení své osobnosti v samotné skutečnosti, že byli vyloučeni, ačkoli z protokolu z jednání vyplývá upřesnění žaloby, že žalobci nebrojí proti samotnému vyloučení z členství žalované, nýbrž v uveřejnění hanlivého zápisu z jednání, při němž byli vyloučeni. Dovolatelé uzavírají, že jejich dobrá pověst, osobní a profesní čest, která je od jejich osobnosti neoddělitelná, jakož i jejich dobré jméno byly poškozeny, vzhledem k tomu, že jsou špičkovými chovateli plemene b. š. o. a v komunitě jejich chovatelů jsou dobře známi. Žalobci navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání především poukázal na skutečnost,
že dovolání není přípustné pro nedostatek zásadního právního významu dle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jinak se ztotožnil s právním posouzením soudů obou stupňů a navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, neliší od judikatury Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.10.2005, sp.zn. 30 Cdo 57/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.8.2006, sp.zn. 30 Cdo 2796/2005). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalobci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení, §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, jsou žalobci povinni ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1.
a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §6 odst. 1 písm. a/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovaného náleží odměna ve výši 6.250,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb.
a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 19 % DPH v částce 1.245,- Kč. Celkovou částku 7.795,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit každý jednou polovinou v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovaného v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu