ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2639.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2639/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce: P. f., zastoupeného advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátkou, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 259/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. srpna 2006, č. j. 8 Co 681/2006 - 95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.007,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vydat mu bezdůvodné obohacení ve výši 48.996,-- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že O. p. ú. v Č. K. vydal dne 2. 11. 1994 pod č.j. PÚ 20875/94 rozhodnutí, dle kterého se žalovaná jako oprávněná osoba stala vlastníkem v tomto rozhodnutí specifikovaných nemovitostí, v k.ú. Č. podle ust. §9 odst. 4 z.č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě). Mezi žalobcem a žalovanou byla následně uzavřena dohoda o poskytnutí finanční náhrady podle §18a z. č. 229/1991 Sb., jíž byla žalované poskytnuta finanční náhrada za vypořádání jejího výše uvedeného nároku ve výši 48.996,-- Kč. Žalovaná v souladu s touto dohodou obdržela od žalobce 40 kusů akcií společnosti R. a.s. v nominální hodnotě 1.000,-- Kč a jako doplatek částku ve výši 8.996,-- Kč. Dne 27. 11. 1996 O. p. ú. Č. K. zjistil pochybení ve svém rozhodnutí a podal návrh na přezkoumání rozhodnutí Ministerstvu zemědělství ČR, Ústřednímu pozemkovému úřadu, který jako odvolací orgán dne 11. 3. 1997 jeho rozhodnutí ze dne 2. 11. 1994, č.j. PÚ 20875/94, zrušil. O. p. ú. Č. K. pak 18. 10. 2000 vydal nové rozhodnutí, podle nějž žalovaná není vlastníkem pozemků v k.ú. Č. Žalovaná se následně domáhala svého vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, ten však rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č.j. 10 Ca 383/2000-33, rozhodnutí O. p. ú. v Č. K.
ze dne 18. 10. 2000 potvrdil. Poskytnutím finanční náhrady za pozemky, ke kterým žalovaná nenabyla vlastnické právo, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. Žalobce se tedy domáhal na žalované vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované nabytím 40 ks akcií společnosti R. a.s. v nominální hodnotě 1.000,-- Kč a částky 8.996,-- Kč, aniž by byla oprávněnou osobou podle zákona o půdě. Vzhledem ke skutečnosti, že společnost R. a.s. již neexistuje a tudíž není možné vydat její akcie, domáhal se žalobce zaplacení bezdůvodného obohacení v částce 48.996,-- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
22. 8. 2006, č. j. 8 Co 681/2006 - 95, rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 48.996,-- Kč do 31. 12. 2006, a rozhodl o náhradě nákladů žalobce před soudy obou stupňů. Odvolací soud v přípustném rozsahu doplnil dokazování o provedení důkazu smlouvou o převzetí dluhu, uzavřenou dne 28. 1. 1997 mezi P. f. na straně jedné a statkem Č., státním podnikem, na straně druhé (za osobu povinnou), jejímž předmětem byl závazek povinné osoby vůči žalované M. K. v úhrnné výši 48.996,-- Kč, přičemž toto dokazování nemohlo mít žádný zásadní význam pro hodnocení skutkového stavu věci, který byl učiněn soudem prvního stupně. Dospěl k závěru, že okresnímu soudu nelze vytýkat skutkové a právní závěry, spočívající v tom, že vydáním finanční náhrady podle zákona o půdě žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť odpadl právní důvod, o nějž se plnění opíralo, a konstatování, že na straně žalované přijetím uvedené náhrady nepochybně vzniklo bezdůvodné obohacení, které žalovaná musí vydat. Odlišný právní názor však odvolací soud zaujal k aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že skutečnost uzavření dohody o náhradě za živý a mrtvý inventář, popřípadě časové souvislosti mezi vydáním náhrady a zpochybněním restituční legitimace žalované, nelze klást k tíži pouze jedné ze smluvních stran - tj. žalobci (jak to učinil soud prvního stupně), musela-li rovněž žalovaná při ujednávání předmětného úkonu vědět o zrušení původního rozhodnutí pozemkového úřadu. Neobstojí tedy úvahy okresního soudu o zdroji dobré víry žalované ve vztahu k plnění náhrady, jež v současné době tvoří předmět bezdůvodného obohacení. Odvolací soud dále konstatoval, že odporující dobrým mravům nemůže být ani okolnost plynutí času, konkrétně okamžik, kdy se žalobce rozhodl zkoumané právo u soudu uplatnit (tj. 27. 6. 2005), což naopak okresní soud pokládal za podstatné. Odvolací soud proto nedovodil žádnou relevantní skutečnost, která by hlediskem mravnosti bránila výkonu uplatněného žalobcova práva.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu uvedeného v ust.
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru. Konstatuje, k jakému závěru dospěl okresní soud, a že věc měla být správně odvolacím soudem rozhodnuta stejně. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, a to podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř., neboť předmětné dovolání neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, resp. podle ust. §243b odst. 1
o. s. ř. pro jeho zjevnou bezdůvodnost. Podotkl, že žalovaná vůbec nespecifikuje, v čem konkrétně má údajné nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívat.
I v případě, že by byla pominuta skutečnost, že podání žalované je zjevně neprojednatelné, domnívá se, že i přesto jsou dány důvody pro odmítnutí dovolání, neboť je zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání vykazuje nedostatky, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ust. §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců
od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
Podle ust. §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel
před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí dovolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; ani případný pouhý odkaz na text zákona anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti buď z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu, avšak jen do uplynutí dovolací lhůty (srov. usnesení NS ČR ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 23, C 1688). Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§243c odst. 1, §43 odst. 1 o. s. ř.), se po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou. Původně odstranitelné vady dovolání se totiž marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k případnému opožděně podanému doplnění dovolání nemůže přihlížet.
Vadu podání může dovolatel odstranit jen do uplynutí dvouměsíční lhůty
k podání dovolání. Protože v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2, věty první, o. s. ř. odmítnout.
Jak vyplývá z obsahu spisu, rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalované doručeno dne 10. 10. 2006. Tímto dnem jí začala běžet dvouměsíční lhůta k podání dovolání, která skončila dne 11. 12. 2006 (pondělí). Žalovaná sice včas podala dovolání, toto však nebylo sepsáno advokátem, proto byla usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2006, č.j. 12 C 259/2005-102, vyzvána k doplnění dovolání, s tím, že v dovolání musí být uvedeno mj., v jakém rozsahu a z jakých důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, s upozorněním, že nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem a plná moc advokáta pro zastupování v dovolacím řízení musí být přiložena. Od právní moci tohoto usnesení (13. 11. 2006) počala žalované běžet nová dvouměsíční lhůta k doplnění dovolání. Žalovaná sice včas podala prostřednictvím zástupce nové dovolání, resp. „doplnění dovolání“, v němž dostatečně určitě vymezila jeho rozsah, dovolací důvody však obsahově nevymezila. Protože dovolání lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a dovolání žalované postrádá obsahové vymezení dovolacích důvodů, nelze pro tyto nedostatky dovolání v dovolacím řízení pokračovat. Vzhledem k tomu, že zákonná lhůta, v níž bylo možno tyto nedostatky dovolání odstranit, marně uplynula, dovolací soud dovolání žalované podle ust. §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat dalšími okolnostmi.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, které má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.) občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.907,50 Kč [odměna určená podle §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny
za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 799,50 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.007,-- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu