ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2739.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2739/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně L. Š., zastoupené advokátem, proti žalované o. s. O. p., a.s., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 37/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2006, č.j. 1 Co 199/2005-164, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2006, č.j. 1 Co 199/2005-164, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. června 2005, č.j. 24 C 37/2003-137, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), zatímco výrokem II. návrh zamítl co do další žalobkyní požadované částky 100.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Při rozhodování ve věci samé soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná zasáhla do osobnostního práva žalobkyně ve smyslu ustanovení §11 o.z. ve spojení s §12 odst. 1 téhož zákona tím, že používala její podobiznu k reklamním účelům bez jejího souhlasu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č.j. 1 Co 199/2005-164, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil v napadené vyhovující části (tj. v odstavci I.) tak, že žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud při odůvodnění výroku ve věci samé mimo jiné poukázal
na skutečnost, že v řízení bylo nesporným, že na papírové etiketě ke kalhotám W. D. J. typ 240 je zobrazena fotografie tváře žalobkyně. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně k užití své tváře na etiketě nedala souhlas. Proto žalovaná prodejem svých výrobků s touto etiketou, neoprávněně zasáhla do jejího osobnostního práva na podobu chráněného ustanovením §12 odst. 1 o.z. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že (přesto) nejsou dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobkyni, protože nebylo prokázáno snížení vážnosti a důstojnosti žalobkyně ve společnosti ve značné míře. Poukázal na to, že podoba žalobkyně na etiketě má umělecký charakter a není dehonestující ani vulgární. I když byla etiketa spojena s výběhovým typem výrobku, nebylo v řízení prokázáno, že by došlo k jeho masivnímu prodeji, ani že by se užití etikety s její tváří vůbec dotklo negativně a ve značné míře vážnosti a důstojnosti žalobkyně ve společnosti. Proto odvolací soud neshledal předpoklady pro přiznání tohoto zadostiučinění.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobkyně dne
23. června 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 9. srpna 2006 včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Odkazuje na dovolací důvod uvedený v ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu především vytýká, že se vůbec nezabýval jinou formou (možných) následků, než spočívajících ve vulgaritě a dehonestaci. Přitom okolnosti,
za nichž se žalovaná svého jednání dopustila, jsou nejen nemorální a nepřijatelné, ale jsou motivovány především ziskem z prodeje výrobků. Soud též nepřihlédl k nemožnosti odčinit několikaletý zásah do práv žalobkyně odpovídajícím způsobem
a nezabýval se tím, zda zadostiučinění, např. formou osobního dopisu, by neoprávněný zásah mohlo napravit.
Z naznačených důvodů žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
a dospěl k závěru, že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat
za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u výtek obsažených v dovolání.
Dovolatelkou především uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolení (§12 odst. 1 o.z.).
Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení
a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
V konkrétním případě je nezbytné vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti vyplývajícího z ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Je též nutným předpokladem, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. K zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem
a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah
v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již
v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem,
ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak mimo jiné
i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením svého okolí. Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat
v její ucelenosti a nedělitelnosti.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé
z těchto složek osobnosti. Vždy však bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. A protože se jedná
o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat odpovídající právní ochranu. Občanský zákoník proto právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv
a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické
a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku je pak pouze demonstrativní.
Odvolací soud výslovně uvedl, že žalovaná prodejem svých výrobků s etiketou, na níž byla zachycena tvář žalobkyně, neoprávněně zasáhla do jejího osobnostního práva na podobu chráněného ustanovením §12 odst. 1 o.z. Ač je však zřejmé, že v tomto případě skutečně došlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně, je třeba přesto připomenout, že zcela zřejmě nešlo o zásah do práva na podobu, ale ve skutečnosti o dotčení práva k podobizně. Zatímco totiž obsahem práva na podobu (správně vyvozovaného z ustanovení §11 o.z.) je užívací a dispoziční právo ve vztahu k zachycení podoby fyzické osoby, obsahem práva k podobizně (§12 o.z.) je užívací
a dispoziční právo subjektu ve vztahu k ní. V pozitivním smyslu toto právo zahrnuje oprávnění užívat podobiznu sám, a to jakýmkoliv způsobem, případně též udělovat jiným souhlas k jejímu užívání. V negativním smyslu toto právo zahrnuje oprávnění bránit se proti neoprávněnému použití podobizny. Potud se tedy nejeví klasifikace neoprávněným postupem žalované dotčeného práva odvolacím soudem jako přesná, což se zřejmě následně projevilo, pokud byla hodnocena otázka závažnosti tohoto zásahu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu dále posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem
a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. se uplatní u těch zásahů do její osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.
s právním řádem.
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí z toho, že neshledal předpoklady pro to, aby žalobkyni byla přisouzena náhrada nemajetkové újmy v penězích s odůvodněním, že nebylo prokázáno snížení její vážnosti a důstojnosti
ve společnosti ve značné míře, když podoba žalobkyně na etiketě má umělecký charakter a není dehonestující ani vulgární, přičemž nebylo prokázáno, že by se užití etikety s její tváří (byť neoprávněné) vůbec dotklo negativně a ve značné míře vážnosti
a důstojnosti žalobkyně ve společnosti. Zde však dovolací soud sdílí výtku dovolatelky, podle níž se odvolací soud vůbec nezabýval jinou formou (možných) následků zásahu, než spočívajících ve vulgaritě a dehonestaci.
Především dovolací soud nedocenil skutečnost, že z ustanovení §13 odst. 2 o.z. zcela jednoznačně vyplývá, že možnost zvlášť závažného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby není redukována pouze na případy (v tomto ustanovení příkladmo zmíněné) dotčení, resp. snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti
ve společnosti. Z citovaného ustanovení je třeba dovodit, že soudu nebrání nic v tom, aby při své úvaze o přiznání zadostiučinění v penězích přihlédl i k jiným aspektům případu, které jsou svým významem a vahou srovnatelné s jinak demonstrativně uvedeným předpokladem snížení důstojnosti fyzické osoby, resp. její vážnosti
ve společnosti ve značné míře (který tak není jediným předpokladem, při jehož splnění lze postižené fyzické osobě přisoudit právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle citovaného ustanovení).
Nezadatelným právem fyzické osoby je svobodně se rozhodnout, zda její zákonem chráněných osobnostních hodnot (zde její podobizny) bude využito např. pro komerční (reklamní) účely, tedy nad rámec zákonné licence stanovené v §12 odst. 2 a 3 o.z. Bez souhlasu této osoby jde zpravidla o zásah proti její chráněné osobnostní sféře se všemi atributy závažnosti, následně většinou odůvodňujícími i přisouzení satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 371 a 372). Z tohoto zorného úhlu však odvolací soud uplatněný nárok žalobkyně zcela zřetelně vůbec neposuzoval.
Protože tedy nelze napadený rozsudek považovat za správný, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) jej z uvedeného důvodu s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Pavel P a v l í k , v.r.
předseda senátu