ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3126.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3126/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) H. S., zastoupené advokátem, a b) T. S., proti žalované České republice - M. v., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 155/2004, o dovolání žalobkyně H. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2006, č.j. 1 Co 255/2006-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2006, č.j. 34 C 155/2004-48, uložil žalované písemně se omluvit každému ze žalobců za omezení osobní svobody v rozporu se základními lidskými právy a uložil jí zaplatit každému ze žalobců částku 15.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Žalobu zamítl v části, pokud každý ze žalobců požadoval, aby omluva žalované obsahovala též text: „Vaše následná stížnost a trestní oznámení na postup příslušníků Policie ČR byly prošetřeny neefektivně a v rozporu s mezinárodními úmluvami chránícími lidská práva. Tím bylo porušeno Vaše právo na ochranu lidské důstojnosti. Za tento zásah do Vašeho práva na ochranu osobnosti se Vám tímto rovněž omlouváme.“ Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č.j. 1 Co 255/2006-68, k odvolání žalobkyně H. S. (dále jen „první žalobkyně“) podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba, aby se žalovaná první žalobkyni omluvila slovy: „Vaše následná stížnost a trestní oznámení na postup příslušníků Policie ČR byly prošetřeny neefektivně a v rozporu s mezinárodními úmluvami chránícími lidská práva. Tím bylo porušeno Vaše právo na ochranu lidské důstojnosti. Za tento zásah do Vašeho práva na ochranu osobnosti se Vám tímto rovněž omlouváme“. Potvrdil též výrok o nákladech řízení a sám rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že první žalobkyně neoprávněný zásah do svých osobnostních práv (do práv a na ochranu lidské důstojnosti) spatřovala v tom, že její následná stížnost a trestní oznámení na postup příslušníků Policie ČR byly prošetřeny neefektivně a v rozporu s mezinárodními úmluvami chránícími lidská práva. V této souvislosti zejména připomněl, že předmětem všeobecného osobnostního práva je osobnost každé fyzické osoby jako individuality, vytvářená jednotlivými hodnotami, které tvoří celistvost osobnosti v její fyzické a psychicko-morální jednotě. Pro tato práva je charakteristické, že jsou spjata s fyzickou osobou od jejího narození až do smrti a mají právní účinky vůči všem subjektům. Osobnostními právy proto nejsou práva, která fyzická osoba nabývá až v průběhu života. Mezi ně patří i právo na prošetření stížnosti, které vyplývá z ustanovení §6 vyhlášky č. 150/1958 Ú.l. a v souvislosti s trestním oznámením pak právo na provedení potřebných šetření a opatření orgány činnými v trestním řízení (§158 odst. 2 trestního řádu). Tato práva nemají ryze osobní povahu, když nejsou spjata s osobní integritou fyzické osoby. Nadto představuje výkon zákonem uložené povinnosti vyplývající z trestněprávních předpisů. Soudu v občanském soudním řízení (konkrétně v řízení ve věcech ochrany osobnosti) z hlediska jeho pravomoci vymezené §7 o.s.ř. nepřísluší přezkoumávat postup příslušných orgánů při vyřizování stížností. Dále konstatoval, že právní prostředky upravené v ustanovení §13 o.z. nemají sankční charakter, jak nesprávně dovozuje první žalobkyně, ale jde o prostředky ochrany osobnostních práv chráněných ustanovením §11 násl. o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen první žalobkyni dne 8. února 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze první žalobkyně napadla dne 6. dubna 2007 včasným dovoláním. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje, zda lze porušení tzv. procesní složky práva na ochranu
před mučením, nelidským a ponižujícím zacházením považovat za zásah
do osobnostních práv. Nárok žalobkyně se přitom zakládá na skutečnosti, že lidská důstojnost chráněná ustanovením §11 o.z. je porušena v případě, že je vzneseno hájitelné tvrzení o tom, že se stěžovatelem bylo policií špatně zacházeno v rozporu
s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a stát tuto stížnost efektivně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva neprošetřil. Připomíná pak další možné aspekty toho, pokud nebude jí uplatněný nárok uznán. Dovolatelka proto navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci dovolání není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1
písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však z tohoto pohledu v posuzované věci nejde.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 o.z.
V souzeném případě tak bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahu
do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který by byl neoprávněný, resp. protiprávní.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§13 odst. 1 o.z.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce jedna zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích
(§13 odst. 2 o.z.). Základním hmotněprávním předpokladem odpovědnosti podle §13 o.z. je neoprávněný zásah, způsobilý vyvolat újmu na osobnosti občana, spočívající
v porušení či ohrožení práv chráněných ustanovením §11 násl. o.z. Důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je pak okolnost, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních či cizích nebo veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být dány tyto hmotněprávní předpoklady:
- existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě,
- neoprávněnost, resp. protiprávnost tohoto zásahu,
- existence příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností.
Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení
a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
V konkrétním případě je nezbytné vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti vyplývajícího z ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Je též nutným předpokladem, aby vytýkaný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi.
Podstatou osobnosti fyzické osoby jsou její vztahy k vnímané skutečnosti,
k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání
a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy.
Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti. Různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Vždy však bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností
a charakteristik. V tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické
a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku, je pak pouze demonstrativní (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, sp.zn. 30 Cdo 1873/2006).
Je jistě nepochybné (a dovolatelka to ostatně sama konstatuje ve svém dovolání), že právo na efektivní prošetření stížnosti není osobnostním právem chráněným §11 o.z. Dotčení svých osobnostních práv naproti tomu spatřuje v tom, že má zato, že její lidská důstojnost chráněná ustanovením §11 o.z. byla zasažena v případě, že vznesla hájitelné tvrzení o tom, že s ní bylo policií špatně zacházeno v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a stát tuto stížnost efektivně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva neprošetřil.
Je jistě skutečností, že právo na čest a důstojnost je považováno za jedno z významných osobnostních práv, kterému je poskytována zvláštní občanskoprávní ochrana. V rámci všeobecného osobnostního práva upraveného v §11 násl. o.z. je poskytována občanskoprávní ochrana jen proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest
a důstojnost u jiných lidí a tím ohrožují vážnost jeho postavení a uplatnění
ve společnosti. Předmětem práva na čest a důstojnost ve smyslu občanského práva není čest abstraktní, nýbrž výlučně vážnost, jíž subjekt práva požívá v očích členů společnosti k níž náleží. Není proto porušením práva na čest a důstojnost v tomto smyslu jednání, které není objektivně způsobilé čest a důstojnost subjektu práva
u jiných lidí snížit. K porušení práva na čest a důstojnost může dojít slovem, písmem, obrazem, stejně jako jakýmkoli jiným jednáním zneucťující, difamující, resp. dehonestující povahy (srovnej publikaci Karel Knap, Jiří Švestka, Oldřich Jehlička, Pavel Pavlík, Vladimír Plecitý, Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 308 až 310). Je pak zřejmé, že dovolatelkou dovozovaný zásah žalované, který je představován tím, že její lidská důstojnost chráněná ustanovením §11 o.z. měla být zasažena, když vznesla hájitelné tvrzení o tom, že s ní bylo policií špatně zacházeno v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, avšak stát tuto stížnost efektivně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva neprošetřil, nenaplňuje vyložené předpoklady případu dotčení cti, resp. lidské důstojnosti ve smyslu §11 o.z.
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud druhého stupně věc posuzoval v souladu s vyloženými názory, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má
na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Neměl tak ani předpoklady zabývat se dalšími důvody uvedenými v dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání
(§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání první žalobkyně bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu