ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3255.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3255/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. N., odborného lékaře v oboru chirurgie, chirurgické středisko G., zastoupeného advokátem, proti žalované V. z. p. Č. r., o zaplacení 555.202,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 320/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. června 2006, č. j. 19 Co 160/2006 - 189, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. června 2006, č. j.
19 Co 160/2006 - 189, se ve vyhovujícím výroku o platební povinnosti žalované ohledně částky 555. 202,20 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 555.202,20 Kč s příslušenstvím jako úhradu za zdravotní výkony označené v seznamu zdravotních výkonů kódem 66891 (operační artroskopie), které jejím pojištěncům provedl v období od 1. 1. 1999 do 30. 6. 2000. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedený zdravotní výkon patří mezi výkony pojišťovnou plně hrazené, že tyto výkony prováděl jako nutnou a neodkladnou péči, přičemž v okrese je jediný, kdo je pacientům poskytuje. Splněna podle jeho názoru byla i podmínka „hospitalizace pacienta“ při uvedeném výkonu, protože pacienti jsou „hospitalizováni“ na lůžku stacionáře jednodenní péče. Přestože žalobce má se žalovanou uzavřenu smlouvu o poskytování
a úhradě zdravotní péče, odmítá žalovaná žalobci vykázané výkony za své pojištěnce uhradit.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 2. 11. 2005, č. j.
12 C 320/2002 - 126, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce je odborným lékařem v oboru chirurgie, působícím v chirurgickém středisku G., které je jednodenním stacionářem bez nočního provozu (nestátním zdravotnickým zařízením) a v němž je pacientům poskytována ambulantní péče, že účastníci uzavřeli dne 1. 11. 1997 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, ve znění dodatku č. 2 ze dne 1. 4. 1998, obsahujícího seznam hrazených zdravotních výkonů, mezi nimiž není uveden výkon operační artroskopie (označené kódem 66891) a že žalobce i v období
od 1. 1. 1999 do 30. 6. 2000, stejně jako v předchozím období, prováděl artroskopické výkony, ačkoliv podle rozhodnutí o registraci je oprávněn k poskytování ambulantní léčebně preventivní péče v jednodenním stacionáři bez nočního provozu. Dále ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 11 C 76/99 zjistil, že žalobce se žalobou
ze dne 19. 2. 1999 domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 131.870,60 Kč s odůvodněním, že v období od 1. 4. 1998 do 31. 9. 1998 prováděl
pro pojištěnce žalované zdravotní výkony - operační artroskopii, které mu žalovaná neuhradila. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 2. 11. 1999, č. j. 11 C 76/99 - 34, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 4. 2001, č. j.
19 Co 9/2000 - 114, bylo žalobě vyhověno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Na základě dovolání podaného žalovanou Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, č. j. 33 Odo 389/2001 - 135, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v dané věci nelze aplikovat ust. §16 zák. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Poté Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 5. 2002, č. j. 19 Co 90/2002 - 144, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vázán právním názorem dovolacího soudu dovodil, že operační artroskopie je zdravotní péčí hrazenou, a to za předpokladu, že je provedena při hospitalizaci
(viz vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 45/1997 Sb. a č. 134/1998 Sb., které byly vydány na základě zákona č. 48/1997 Sb.). Jelikož žalobce prováděl výkony operační artroskopie ambulantně v jednodenním stacionáři a nikoliv při hospitalizaci (kterou odvolací soud ztotožnil s ústavní péčí definovanou v ust. §23 zákona č. 48/1997 Sb.), nenáleží žalobci za tuto zdravotní péči úhrada ze strany žalované, a to též vzhledem k tomu, že uvedené výkony žalobce neměl v rozhodném období „nasmlouvány“. Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, č. j. 33 Odo 547/2002 - 162, v němž se dovolací soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že zdravotní pojišťovna je povinna hradit výkon označený kódem 66891 pouze v případě, že je proveden při hospitalizaci, přičemž provedl podrobný výklad tohoto pojmu, a ústavní stížnost žalobce byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 713/04, jako nedůvodná. Soud prvního stupně s poukazem na tehdy platnou úpravu podle zákona č. 48/1997 Sb.,
ve znění zák. č. 242/1997 Sb., zák. č. 2/1998 Sb., zák. č. 127/1998 Sb. a podle přílohy k vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., bod 8. kapitoly druhé seznamu nadepsaného ústavní péče (hospitalizace) a na cit. rozsudek Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobce neprováděl operační artroskopii při hospitalizaci, nýbrž v jednodenním stacionáři bez nočního provozu, a takovéto výkony nebyly ani předmětem smlouvy uzavřené mezi účastníky. Na tom podle jeho názoru nemůže nic změnit ani pojem „hospitalizace“ uvedený v Metodickém opatření Ministerstva zdravotnictví č. 12/1998 Věst. MZ, o koncepci následné lůžkové zdravotní péče pro zajišťování lůžkové péče, v němž se uvádí, že ….“na lůžkách zdravotní ošetřovatelské péče je hospitalizován pacient s onemocněním v postakutním stádiu“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, č. j. 19 Co 160/2006 - 189, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci 555.202,20 Kč s 9,565 % úrokem z částky 104.963,60 Kč
od 29. 7. 1999 do zaplacení, s 9,037 % z částky 85.628,20 Kč od 15. 11. 1999
do zaplacení, s 8,426 % z částky 74.579,40 Kč od 28. 1. 2000 od zaplacení, s 8,209 % z částky 74.579,40 Kč od 15. 4. 2000 do zaplacení, s 8,303 % z částky 116.012,40 Kč od 16. 7. 2000 do zaplacení a s 8,070 % z částky 99.439,20 Kč od 14. 10. 2000
do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve zbývající části výroku pod bodem I., pokud jím byla zamítnuta žaloba, co do požadavku na zaplacení 2,055 % z částky 104.963,60 Kč od 29. 7. 1999 od zaplacení, s 2,533 % z částky 85.628,20 Kč od 15. 11. 1999 do zaplacení, s 3,794 % z částky 74.579,40 Kč od 28. 1. 2000
do zaplacení, s 3,451 % z částky 74.579,40 Kč od 15. 4. 2000 do zaplacení, s 3,137 % z částky 116.012,40 Kč od 16. 7. 2000 do zaplacení a s 3,16 % z částky 99.439,20 Kč
od 14. 10. 2000 do zaplacení,“ jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel
ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a po doplnění dokazování opakováním výpovědi žalobce, z níž zjistil, že pacient přijatý do jednodenního stacionáře je po provedení předoperační přípravy a operačního zákroku stabilizován
na lůžku zhruba 5 až 8 hodin, z nějž nesmí vstát, a je o něj pečováno zdravotnickým personálem, dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k odlišným právním závěrům. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i když si je vědom výkladu pojmu „hospitalizace“, učiněného odvolacím soudem a Nejvyšším soudem v obdobné předchozí věci účastníků, je namístě při výkladu tohoto pojmu vycházet
naopak z Metodického opatření č. 12/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví
a z Metodického návodu č. 14/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, na něž žalobce v tomto řízení poukázal, a to i přesto, že se nejedná o obecně závazné právní předpisy, z nichž soud není povinen vycházet a které byly vydány před rozhodnutím Nejvyššího soudu. Z těchto opatření je totiž zřejmé, že „trendy ve zdravotnictví směřují ke zkrácení ošetřovací doby na lůžkách akutní péče a že se vyžaduje zlepšení podmínek
a dostupnosti doléčovací péče s tím, že těžiště diagnostiky a akutní standardní péče se přesouvá postupně k ambulantním formám zdravotní péče“, přičemž „koncepce vychází z principu, že pro členění a zařazení do systému lůžkové péče není podstatný název zdravotnického zařízení, které lůžkovou péči poskytuje, ale druhy poskytované zdravotní péče, které vymezují zaměření a rozsah zdravotní péče konkrétního zdravotnického zařízení“. Metodický návod používá pojmu „hospitalizace“
i pro případy, kdy potřeba ošetřovatelské péče o pacienta na lůžkách zdravotní péče je více než 3 hodiny nebo více než 3 ošetřovatelské návštěvy denně. Odvolací soud vycházeje z pojmu „hospitalizace“, tak jak jej užívá Metodický návod č. 14/1998 Ministerstva zdravotnictví, dospěl k závěru, že „za podmínek, za nichž jsou prováděny artroskopické výkony ve zdravotnickém zařízení žalobce, jde o „hospitalizaci“. Proto uzavřel, že žalobce prováděl artroskopické výkony při hospitalizaci a že má tedy podle
§15 zák. č. 48/1997 Sb. a podle vyhl. č. 134/1998 Sb. právo na jejich úhradu
od žalované. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil a žalobě co do jistiny a úroků z prodlení (§369 odst. 1 a §502 odst. 1 obch. zák.) ve výši průměrných úrokových sazeb z úvěrů v bankách v ČR ve sledovaném období vyhověl, když žalovaná výši nároku a provedení artroskopických výkonů žalobcem nesporovala, a ve zbytku jej potvrdil.
Proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti výrokům o nákladech řízení podala žalovaná dovolání z důvodu uvedeného v ust.
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., „případně z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.“ Neztotožňuje se s výkladem termínu „hospitalizace“, učiněným odvolacím soudem,
a naopak má za to, že interní normy, jakými jsou Metodická opatření a Metodické návody Ministerstva zdravotnictví, nemohou tvořit závazný podklad pro výklad tohoto termínu ve vztahu k vyhlášce č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, a to konkrétně k jejímu ustanovení, podle kterého „výkon s omezením místem „H“ je hrazen z veřejného zdravotního pojištění, pouze pokud byl proveden při hospitalizaci“. Poukazuje na ust. §13 odst. 2, §19 a zejména
§22 zákona č. 48/1997 Sb., z nichž vyplývá, že zvláštní ambulantní péče, kterou se rozumí i péče poskytovaná pojištěncům s akutním nebo chronickým onemocněním, pojištěncům tělesně, smyslově nebo mentálně postiženým a závislým na cizí pomoci, která se mimo jiné poskytuje jako zdravotní péče ve stacionářích, pokud je poskytována na základě doporučení ošetřujícího lékaře, je podtypem ambulantní péče. Naproti tomu ústavní péčí rozumí citovaný zákon péči v nemocnicích a v odborných léčebných ústavech, přičemž v těchto zařízeních může být poskytována i ambulantní péče. Namítá, že i když zák. č. 48/1997 Sb. neobsahuje definici pojmu „hospitalizace“, je pod tímto termínem nutno rozumět poskytování ústavní péče, a že vyhláška č. 134/1998 Sb.
u výkonu „operační artroskopie“ uváděla pro rozhodné období, za něž žalobce požaduje úhradu, kategorii „P“ (plně hrazeno ze zdravotního pojištění), avšak pouze při omezení „H“ (tj. při hospitalizaci). Tato vyhláška používá výraz „hospitalizace“ především v nadpisu kapitoly 8 přílohy, který zní: „Ústavní péče (hospitalizace)“, z čehož je zřejmé, že ztotožňuje pro účely vykazování a hrazení zdravotní péče hospitalizaci s ústavní péčí, a kromě toho v kapitole 5 (ošetřovací dny) rozlišuje v příloze (seznamu) „hospitalizaci“ od „pobytu ve stacionáři“. Tento výklad je plně v souladu s interpretací pojmu „hospitalizace“ v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn.
33 Odo 547/2002, v němž mimo jiné vyslovil názor, že „za hospitalizaci nemůže být považována péče ambulantní, kterou zákon o veřejném zdravotním pojištění od péče ústavní striktně odděluje, což ostatně odpovídá i tomu, jak je pojem „hospitalizace“ chápán v běžném jazyce“. Dále dovolatelka vyslovuje názor, že Metodický návod
i Metodické opatření pouze objasňují vývoj v oblasti zdravotnictví, tj. možnosti lůžkové péče a její kapacity, avšak tato interní doporučení a pokyny nejsou v žádném vztahu k vyhlášce č. 134/1998 Sb. a nemohou tedy sloužit jako způsobilý podklad
pro interpretaci termínů použitých vyhláškou; takovým podkladem může být jen vyhláška sama, případně zákon č. 48/1997 Sb. Jediným možným závěrem, ke kterému lze dospět, tedy je, že žalobce neprováděl výkony operační artroskopie při hospitalizaci, a vzhledem k tomu, že ve smlouvě neměl úhradu těchto výkonů sjednánu, nebyla žalovaná povinna mu tyto výkony hradit. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu i s jeho výkladem pojmu „hospitalizace“, učiněným v souladu s Metodickým opatřením č. 12/1998 věst. MZ a Metodickým návodem č. 14/1998 Věstníku MZ,
a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a že v napadeném vyhovujícím výroku jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve výrocích dotčených dovoláním podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatnila jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej
na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z názoru, že
při výkladu pojmu „hospitalizace“ je třeba vycházet z Metodického opatření č. 12/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví a z Metodického návodu č. 14/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, a nikoliv ze zákona č. 48/1997 Sb., z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb. a z judikatury Nejvyššího soudu, a dále ze závěru, že žalobce prováděl artroskopické výkony při hospitalizaci a že má tedy podle §15
zák. č. 48/1997 Sb. a podle vyhl. č. 134/1998 Sb. právo na jejich úhradu od žalované.
Podle §13 odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném
do 31. 12. 2000, zdravotní péče hrazená v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (dále jen \"hrazená péče\") zahrnuje léčebnou péči ambulantní a ústavní (včetně diagnostické péče, rehabilitace a péče o chronicky nemocné). Podle §19 tohoto zákona ambulantní péčí se rozumí a) primární zdravotní péče, b) specializovaná ambulantní zdravotní péče, c) zvláštní ambulantní péče. Podle §22 cit. zákona (nazvaném zvláštní ambulantní péče) hrazenou péčí je i zvláštní ambulantní péče poskytovaná pojištěncům s akutním nebo chronickým onemocněním, pojištěncům tělesně, smyslově nebo mentálně postiženým a závislým na cizí pomoci, v jejich vlastním sociálním prostředí; tato péče se poskytuje jako a) domácí zdravotní péče, pokud je poskytována na základě doporučení registrujícího praktického lékaře, registrujícího praktického lékaře pro děti
a dorost nebo ošetřujícího lékaře při hospitalizaci, b) zdravotní péče ve stacionářích, pokud je poskytována na základě doporučení ošetřujícího lékaře, c) zdravotní péče poskytovaná ve zdravotnických zařízeních ústavní péče osobám, které jsou v nich umístěny z jiných než zdravotních důvodů, d) zdravotní péče v ústavech sociální péče. Podle §23 cit. zákona vyžaduje-li to zdravotní stav pojištěnce, poskytne se mu hrazená péče formou péče ústavní. Ústavní péčí se rozumí péče v nemocnicích a v odborných léčebných ústavech. V těchto zařízeních může být poskytována vedle ústavní péče i péče ambulantní.
Podle úvodní části Kapitoly 5 seznamu zdravotních výkonů - přílohy k vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2000, se ošetřovací dny (dále jen OD) vykazují při hospitalizaci pacienta na lůžkovém oddělení zdravotnického zařízení nebo při pobytu pacienta ve stacionáři.
Podle kódu 66891 obsaženého v seznamu cit. vyhlášky a nadepsaného OPERAČNÍ ARTROSKOPIE je tento výkon plně hrazen „jen za hospitalizace“ [OM (=omezení místem): H – pouze za hospitalizace].
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 11. 2004, č. j. 33 Odo 547/2002 - 162, na nějž dovolatelka poukazuje, uvedl, že „zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v tehdy platném znění, tzn. ve znění zákona č. 242/1997 Sb., zákona č. 2/1998 Sb. a zákona č. 127/1998 Sb., rozlišuje zdravotní péči poskytovanou formou ambulantní nebo formou ústavní péče
(§18 odst. 2). Ústavní péče je vymezena jako péče v nemocnicích a v odborných léčebných ústavech; tato zdravotnická zařízení však mohou vedle ústavní péče poskytovat zároveň péči ambulantní (§23). Seznamem zdravotních výkonů užívaný pojem „hospitalizace“ však v zákoně o veřejném zdravotním pojištění vyložen není. Vodítko pro výklad uvedeného pojmu lze nalézt v samotném seznamu zdravotních výkonů, který byl v rozhodném období nejdříve přílohou vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 45/1997 Sb. a s účinností od 1. 7. 1998 přílohou vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb. - dále jen „seznam“. Že seznam ztotožňuje jím používaný pojem „hospitalizace“ s ústavní péčí, jak jí rozumí zákon o veřejném zdravotním pojištění, na jehož základě byl seznam vydán, dokládá bod 8. druhé kapitoly seznamu, jenž je nadepsán slovy „ÚSTAVNÍ PÉČE (HOSPITALIZACE)“. Za hospitalizaci tudíž nemůže být považována péče ambulantní, kterou zákon o veřejném zdravotním pojištění od péče ustavní striktně odděluje, což ostatně odpovídá i tomu, jak je pojem „hospitalizace“ chápán i v běžném jazyce. Žalobcem poskytovaná ambulantní péče
a péče v jednodenním stacionáři bez nočního provozu není ústavní péčí a zdravotní výkony v jejím rámci poskytnuté nejsou tudíž činěny při hospitalizaci“.
Od těchto právních závěrů se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit
ani v projednávané věci, přičemž na nich nemůže nic změnit ani žalobcem předložený první list Metodického opatření č. 12/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví a první a dvanáctá strana Metodického návodu č. 14/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví.
V Metodickém návodu č. 14/1198 Věst. Ministerstva zdravotnictví, nazvaném „Požadavky pro zajišťování lůžkové zdravotní péče“, týkajícím se personálních, věcných a technických požadavků pro zajišťování lůžkové zdravotní péče
ve vyjmenovaných oborech (následuje výčet 21 oborů, v nichž operační artroskopie
či ortopedie nejsou uvedeny), z jehož listů 1 a 12 vycházel odvolací soud, se v jeho bodu 2.1 nadepsaného „Pracoviště ošetřovatelské péče“, v prvním odstavci nazvaném „Zdravotní indikace k přijetí na ošetřovatelské lůžko“, uvádí, že „na lůžkách zdravotní ošetřovatelské péče je hospitalizován pacient s chronickým onemocněním nebo onemocněním v postakutním stadiu: jehož zdravotní stav je stabilizovaný (tj. nelze důvodně očekávat zvrat stability zdravotního stavu, vyžadující zahájení intenzivní péče), má stanovenou diagnózu a léčebný postup s těžištěm v odborném ošetřovatelství, resp. v rehabilitačním ošetřovatelství, potřeba odborné ošetřovatelské péče, jejíž poskytování je vázáno pouze na provedení kvalifikovaným zdravotnickým personálem, překračuje možnosti domácí zdravotní péče (potřeba více než 3 hodiny ošetřovatelské péče nebo více než 3 ošetřovatelské návštěvy denně).
V Metodickém opatření č. 12/1998 Věst. MZ, nazvaném „Koncepce následné lůžkové zdravotní péče“, resp. jeho prvním listu, se v bodu III. s názvem „Následná lůžková zdravotní péče“, v oddílu 1) Indikace uvádí, že „následná lůžková zdravotní péče - léčebná, léčebně rehabilitační, ošetřovatelská - je poskytována pacientům se stanovenou diagnózou, u kterých došlo ke zvládnutí akutního onemocnění a u nichž nelze důvodně očekávat zvrat stability zdravotního stavu vyžadující akutní lůžkovou péči, a to do té doby nebo v těch případech, pokud tuto zdravotní péči nelze nebo není účelné poskytovat ambulantně“.
Podle ustálené právní teorie a praxe se metodická opatření a návody řadí
do kategorie vnitřních předpisů, sloužících ke konkretizaci nebo výkladu obecně závazných předpisů vyšší právní síly, tj. zejména zákonů a vyhlášek, za splnění požadavku, že nevybočují z mezí daných těmito obecně závaznými předpisy, tzn. že nemohou být s těmito předpisy v rozporu. Vzhledem k tomu, že tyto předpisy vydává orgán odvozující tuto pravomoc ze svého nadřízeného postavení vůči ostatním orgánům v rámci svého resortu, mají tyto předpisy charakter doplňujících interních předpisů bez obecně závazného charakteru. (srov. např.: Hendrych, D. a kol.: Správní právo, obecná část, 6. vydání 2006, C.H.Beck, Praha 2006, s. 189 a násl.).
Dovolací soud se s ohledem na uvedené neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že při výkladu pojmu „hospitalizace“ je třeba vycházet z Metodického návodu MZ č. 14/1998 Věst. Ministerstva zdravotnictví. Jednak se tento návod vůbec netýká oboru „operační artroskopie“ či „ortopedie“, kromě toho výklad pojmu „hospitalizace“ neobsahuje, a i kdyby obsahoval, není obecně závazným právním předpisem, takže soud z něj není povinen vycházet, jak ostatně krajský soud dovodil. Pokud pak odvolací soud odkazuje na úvodní část Metodického opatření č. 12/1998 Věst. MZ, je jím citovaná pasáž zcela vytržena z kontextu, neboť doslovně zní takto: „Významná část následné péče je poskytována v dalších zdravotnických zařízeních - odborných léčebných ústavech. Dle současné nomenklatury mezi tato zařízení patří i léčebny dlouhodobě nemocných a lázeňské léčebny. Koncepce vychází z principu, že pro členění a zařazení do systému lůžkové péče není podstatný název zdravotnického zařízení, které zdravotní lůžkovou péči poskytuje, ale druhy poskytované zdravotní péče, které jednoznačně vymezují zaměření a rozsah zdravotní péče konkrétního zdravotnického zařízení. Pracoviště musí splnit věcné, technické a personální předpoklady pro poskytování příslušného druhu následné lůžkové zdravotní péče, které odpovídají definovaným standardním normativům“. Je tedy zřejmé, že ani uvedená proklamace se nijak netýká projednávané věci. Citovaný Metodický návod a Metodické opatření navíc nejsou v žádném vztahu k zákonu č. 48/1997 Sb., v rozhodném znění, ani k vyhlášce
č. 134/1998 Sb., v rozhodném znění, a pro výklad pojmu „hospitalizace“ jsou zcela bezcenné.
Bylo-li v daném případě zjištěno (stejně jako v předchozí věci), že podle rozhodnutí o registraci je žalobce oprávněn k poskytování ambulantně léčebné preventivní péče v jednodenním stacionáři bez nočního provozu, je i s ohledem na cit. úvodní část kapitoly 5 Seznamu zdravotních výkonů – přílohy k vyhlášce č. 34/1998 Sb., první věty, evidentní, že pro léčebné výkony jím prováděné je přiléhavé toliko označení „pobyt pacienta“ a nikoliv „hospitalizace pacienta“.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že „žalobce prováděl artroskopické výkony při hospitalizaci a že má podle §15 zák. č. 48/1997 Sb. a podle vyhl. č. 134/1998 Sb. právo na jejich úhradu od žalované“, není správný, neboť jednak žalobce neprováděl výkony operační artroskopie při hospitalizaci, k níž nemá
ani oprávnění, a kromě toho tyto výkony ani nebyly předmětem smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, ve znění dodatků, kterou účastníci uzavřeli. Žalovaná tudíž není povinna tyto výkony provedené žalobcem v době od 1. 1. 1999 do 30. 6. 2000 uhradit.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ve vyhovujícím výroku o platební povinnosti žalované ohledně částky 550.202,20 Kč s příslušenstvím správný, Nejvyšší soud ČR jej v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu