ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3398.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3398/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky ve věci M. K., zastoupeného opatrovníkem, za účasti navrhovatele D. d. P., zastoupeného advokátem, a Obvodního státního zastupitelství pro P., o způsobilost k právním úkonům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 532/2003, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2007, č.j. 12 Co 524/2006-325, ve znění opravného usnesení ze dne 10. dubna 2007, č.j. 12 Co 524/2006-334, takto:
I. Dovolání navrhovatele se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č.j. Nc 532/2003-282, omezil způsobilost M. K. k právním úkonům ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) tak, že jej zbavil způsobilosti k právním úkonům s výjimkou právních úkonů týkajících se obvyklé správy majetku, které je oprávněn samostatně činit do částky 11.000,- Kč.
K odvolání vyšetřovaného a Obvodního státního zastupitelství pro P. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2007, č.j. 12 Co 524/2006-325, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. dubna 2007, č.j. 12 Co 524/2006-334, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení a o náhradě nákladů řízení placených státem. Odkázal na ustanovení §10 o.z. a zdůraznil, že prvořadým úkolem soudu bylo zjistit, zda chování vyšetřovaného, které se vymyká běžnému normálu, je důsledkem duševní poruchy, která není jen přechodného rázu. Omezení či úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům by pak mělo být jen krajním prostředkem k tomu, jak duševně nemocné osobě neschopné ovládnout své jednání a posoudit jeho následky zabránit, aby činila právní úkony, které by ji mohly v různých oblastech života poškodit. Smyslem daného řízení proto bylo zjištění, zda vyšetřovaný trpí nikoliv jen přechodnou duševní poruchou, která by byla takové intenzity, že není schopen činit vůbec žádné právní úkony, resp. je schopen činit jen některé. Z provedeného dokazování vyplynulo, že vyšetřovaný duševní poruchou nepřechodného rázu (skutečně) trpí, avšak ta nedosáhla intenzity, kdy by v jejím důsledku nebyl schopen činit právní úkony. Vyšetřovaný si obstarává svoje potřeby, bez problémů nakládá svým důchodem, pečuje o své zdraví a přes počínající stařeckou demenci je schopen samostatného života. Odvolací soud konstatoval, že omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům není právním institutem, který by měl vyšetřované osobě zabránit obracet se na různé instituce s podněty, stížnostmi, oznámeními apod. Nebylo prokázáno, že by byly naplněny u vyšetřovaného předpoklady pro rozhodnutí podle §10 odst. 1 nebo odst. 2 o.z.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen navrhovateli dne 30. dubna 2007, přičemž právní moci nabyl dne 3. května 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dne 28. června 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel se ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně. Poukazuje na skutečnost, že vyšetřovaný trpí duševní chorobou nikoliv přechodného rázu, přičemž zasílá na nejrůznější orgány státní správy a samosprávy, na orgány činné v trestním řízení a též třetím osobám řadu stížností. Ze znaleckého dokazování vyplývá zhoršující se prognóza zdravotního stavu vyšetřovaného. Odvolací soud, ač se se soudem prvního stupně ztotožnil v tom, že vyšetřovaný trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, však dovodil, že nebylo prokázáno, že by choroba dosáhla intenzity, kdy by vyšetřovaný nebyl schopen činit právní úkony bez uvědomění si jejich dosahu, resp., že by byl činil právní úkony, které by negativně zasahovaly do jeho poměrů. S tímto závěrem dovolatel nesouhlasí. Vyšetřovaný žije ve „skleníkovém prostředí“ ústavu sociálních služeb, který tlumí jeho možné střety s okolním světem a zajišťuje jeho bazální potřeby. Není správný ani názor Městského soudu v Praze, že případným zbavením či omezením způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného mu nelze zabránit, aby se nadále obracel se svými stížnostmi na nerůznější instituce či vyvolával konflikty ve svém okolí. Návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného je podán v jeho prospěch, stejně tak jako v zájmu třetích osob. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud proto toto rozhodnutí přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř., avšak se závěrem, že dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen jeho rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně však v případech, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolatelkou především uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §10 o.z. jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví (odst. 1). Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (odst. 2).
Bývalý Nejvyšší soud ČSR ve stanovisku občanskoprávního kolegia z 23. 5. 1979,
Cpj 301/77, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1985, zaujal právní názor, že „ve výroku rozsudku, jímž je ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 o. z. a §12 odst. 2 tehdy platného zákoníku práce omezována způsobilost občana k právním úkonům, určují soudy rozsah tohoto omezení se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají podle ustanovení občanského zákoníku, případně podle ustanovení jiných právních předpisů, občanskoprávní vztahy mezi občany navzájem a mezi občany a organizacemi, a se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají (především podle ustanovení zákoníku práce, ale i podle jiných předpisů) vztahy při účasti občanů na společenské práci. S omezením občana ve způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 o. z. a §12 odst. 2 zák. práce je spojeno i omezení procesní způsobilosti občana v rozsahu daném omezením ve způsobilosti k hmotněprávním úkonům“.
Citované stanovisko uzpůsobené současnému právnímu stavu je zcela použitelné
při řešení dané právní otázky. Soudy ve výroku rozsudku, kterým omezují podle občanského zákoníku, popřípadě podle zákoníku práce, fyzickou osobu ve způsobilosti k právním úkonům, mohou určit rozsah tohoto omezení jen se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají, mění se, či zanikají právní vztahy podle ustanovení občanskoprávních (včetně vztahů obchodních) a pracovněprávních, pro jejichž řešení je v případě sporu dána pravomoc soudu, z čehož vyplývá, že osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům jsou v důsledku toho v rozsahu daném pravomocným soudním rozhodnutím k určitým právním úkonům zcela nezpůsobilé a v těchto právních úkonech za ně jednají jejich zákonní zástupci ( §26 o.z. ).
K ostatním právním úkonům (k právním úkonům nad rámec omezení vysloveného pravomocným soudním rozhodnutím) jsou tyto osoby zcela způsobilé a jednají proto v nich samy, nezávisle na svém zákonném zástupci. Z toho lze tedy dovodit, že každým rozsudkem soudu, jímž dochází k omezení způsobilosti k právním úkonům a kterým jsou vymezeny právní úkony, k nímž není účastník způsobilý, se stanoví výslovně (explicitně), jaké úkony účastník platně činit nemůže, ale současně implicitně a contrario, že účastník je ke všem ostatním právním úkonům způsobilý. Z této úvahy pak logicky vyplývá, že případné rozhodnutí o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 1 a 2 o.z. nevyvolává navrhovatelem předpokládané právní účinky pro nedostatek oprávnění soudu omezit účastníka řízení ve vztahu k jeho petičnímu právu (podle dřívější Ústavy čl. 29 , dnes čl. 18 Listiny základních práv a svobod ), popř. v jeho procesní způsobilosti ve vztahu k soudům ve smyslu §20 o.s.ř. nebo vůči jiným státním orgánům (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2003, sp.zn. 22 Cdo 2014/2001.
S přihlédnutím k vyloženému je možno rozhodnutí odvolacího soudu posuzovat jako přiléhavé dané právní úpravě, a tudíž jako správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání navrhovatele jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo zamítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když vyšetřovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu