ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.4155.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4155/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce A. N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) I. K., a 2) České republice - Okresnímu soudu ve Z., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 25/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. května 2007, č.j. 1 Co 87/2007-74, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. května 2007, č.j. 1 Co 87/2007-74, k odvolání žalobce podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2006, č.j. 24 C 25/2006 - 51, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli uznáni povinnými poskytnout žalobci omluvu ve znění: „Žalovaní se dopustili neoprávněného zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti podle §11 zákona č. 40/1964 Sb., a to nešetrným veřejným sdělením ve věci nepodstatného osobního údaje při soudním jednání dne
26. ledna 2005. Žalovaní výše uvedeného jednání litují a omlouvají se panu J. N.
za způsobený zásah do jeho cti a soukromí“, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že první žalovaný jako soudce Okresního soudu ve Zlíně ve věci sp.zn. 3 T 150/2004
při veřejném hlavním líčení, k němuž předvolal žalobce jako svědka, se jej dotazoval, zda byl v minulosti soudně trestán a přečetl opis rejstříku trestů týkajícího se tohoto svědka, ve kterém bylo uvedeno, že jmenovaný byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na 5 měsíců se zkušební dobou, jejíž konec připadl na 29. července 1972. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že provedení důkazu výslechem svědka a přečtením veřejné listiny je právem a povinností soudu, kterou stanoví zákon. K žalobcem tvrzenému zásahu do jeho osobnostních práv tak mělo dojít v souvislosti s výkonem tzv. úřední licence. Takový zásah by byl neoprávněný jen tehdy, pokud by se udál nepřiměřeným způsobem. V daném případě (však) okolnost, zda svědek byl (byť před delší dobou) soudně trestán, je významnou okolností pro posouzení jeho hodnověrnosti. Soud neshledal, že by dokazování provedené v tomto směru bylo realizováno postupem, který by byl nepřiměřený, resp. že by se vůbec jednalo o exces prvního žalovaného. Žalovaní proto neoprávněně nezasáhli do osobnostních práv žalobce. Nadto u prvního žalovaného nebyla dovozena pasivní legitimace, neboť se vytýkaného jednání dopustil při činnosti, ke které byl užit druhým žalovaným (analogicky viz §420 odst. 2 občanského zákoníku - dále jen „o.z.“).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 7. června 2007 a právní moci nabyl dne 8. června téhož roku.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci žalobce napadl dne 4. července 2007 včasným dovoláním (§241b odst. 3 o.s.ř.), doplněným podáními ze dne 26. července 2007 a ze dne 13. srpna 2007. Jeho přípustnost dovozuje podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má zato, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Z dovolání vyplývá, že je podáno z důvodů vymezených ustanovením §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatel je přesvědčen, že soudy neposkytly ochranu jeho osobnostních práv v rozsahu garantovaném v §11 o.z., Ústavou České republiky
a Listinou základních práv a svobod. Poukazuje na to, že sám v řízení vystupoval jako svědek a plnil tak svou občanskou povinnost. Soudce, byť patrně jednal v rámci zákonné licence, však podle všeho konal způsobem, který dostatečně nešetřil základní lidská práva dovolatele. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2003, sp.zn. 28 Cdo 1523/2002, dovozuje, že zásah prvního žalovaného byl způsobilý dotknout se práv dovolatele, neboť byl proveden při soudním líčení, na němž se účastnila veřejnost. Má za to, že popsaným způsobem nebylo třeba ověřovat jeho hodnověrnost a seznamovat tak osoby přítomné hlavnímu líčení s tím, že mu byl
před více jak třiceti lety uložen dávno zahlazený nijak významný trest. Vadu řízení spatřuje v tom, že ač se z odvolacího jednání dne 2. května 2007 řádně omluvil zdravotními důvody, soud jeho žádosti o odrok nevyhověl a věc projednal. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a současně i dovolací důvod podle ustanovení §242a odst. 1 písm. a) téhož zákona. Je proto nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci, když odvolací soud se se skutečností, proč nevyhověl žádosti žalobce o odročení odvolacího jednání, řádně a současně zákonu konformním způsobem vypořádal). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení
s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatnil by se proto například ani eventuální dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (byl-li by uplatněn).
Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání v označené věci však neobsahuje argumentaci, která by správnost úvah odvolacího soudu zpochybnila.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. U některých zásahů, byť se zdánlivě třeba jevících tak, že odporují objektivnímu právu, je přesto není možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Takováto licence není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.
V souzeném případě tak bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze
u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který by bylo třeba kvalifikovat jako neoprávněný, resp. protiprávní.
V řízení nebylo zpochybňováno, že žalobcem vytýkaný postup prvého žalovaného jako soudce byl součástí trestního řízení, přičemž neuvedl žádné významné skutečnosti, které by mohly svědčit pro případný závěr, že se soudce v tomto případě dopustil eventuálního excesu.
K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce tak došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. tím, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost. Lze proto uzavřít, že odvolací soud věc samu posuzoval v souladu s četnou
a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce (současně je třeba připomenout, že dovolatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2003, sp.zn. 28 Cdo 1523/2002, neřeší případ, kdy se při zásahu do osobnostních práv fyzické osoby uplatnila tzv. úřední licence). Nadto soudy v řízení o ochranu osobnosti nejsou ani povolány přezkoumávat postup soudu (soudce) v trestním řízení, když v rámci důkazního řízení zajišťují skutkové podklady pro své budoucí rozhodnutí (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, č.j. 30 Cdo 2442/2004 - 153). Přiléhavé jsou i závěry odvolacího soudu o nedostatku věcné pasivní legitimace prvého žalovaného (srovnej např. publikaci Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., 2004, str. 167).
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu, soud druhého stupně věc posuzoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů (srovnej např. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2006, č.j. 30 Cdo 96/2006-91), pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu