ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.671.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 671/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Z. S., advokátem, proti žalovanému M. K., o zaplacení částky 198.980,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově pod sp.zn. 15 C 325/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. května 2006, č.j. 15 Co 81/2005-225, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 198.980,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela nájemní smlouvu na nebytové prostory, přičemž předmět nájemní smlouvy v době jejího uzavření již neexistoval. Nájemní smlouva tedy byla podle žalobkyně uzavřena neplatně. Proto žalobkyně požadovala na žalovaném vrácení nájemného ve výši 1.900,- Kč měsíčně od července 1992 do listopadu 1996 (celkem 100.700,- Kč) a ve výši 3.850,- Kč měsíčně od prosince 1996 do ledna 1999 (celkem 98.280,- Kč).
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, č.j. 15 C 325/2001-145, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Při posouzení období od ledna 1998
do ledna 1999 vzal za prokázáno, že i když v důsledku neexistence předmětu nájemní smlouvy byla tato smlouva neplatná, žalobkyně fakticky užívala jiné nebytové prostory (žalovaný jí poskytoval nepeněžité plnění), za které platila nájemné (poskytovala peněžité plnění). Subjektem vypořádání z neplatné smlouvy podle §457 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) jsou, podle názoru soudu prvního stupně, pouze účastníci neplatné či zrušené smlouvy, kteří si v daném případě navzájem poskytli plnění. Uznal také námitku započtení žalovaného ve stejné výši, kterou požadovala žalobkyně.
V případě období od července 1992 do 27. prosince 1997 soud uznal námitku promlčení, kterou uplatnil žalovaný.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.5.2006, č.j. 15 Co 81/2005-225 (ve výroku II.), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 148.930,- Kč s příslušenstvím (nárok na vrácení peněžitých plnění za dobu od července 1992 do 27.12.1997) potvrdil, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok z bezdůvodného obohacení (§451 o.z.) se promlčuje ve lhůtě stanovené v §107 o.z., a to v dvouleté subjektivní lhůtě, v rámci objektivní tříleté promlčecí doby.
Výrokem III. v zamítavém výroku co do částky 50.050,- Kč s příslušenstvím (nárok na vrácení peněžitých plnění za dobu od 27.12.1997 do 6.1.1999) odvoláním napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Současně nepřipustil změnu žaloby (výrok I.)
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně včasné dovolání, doplněné dne 6. 11. 2006 podáním jí soudem ustanoveného zástupce. Přípustnost dovolání vyvozuje odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Odůvodnila je podle §241a odst. 2 písm. b) a a) téhož zákona, tedy vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzením věci a vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Obsah dovolání současně svědčí pro závěr, že je uplatňován též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřuje v tvrzeném vadném posouzení námitky promlčení za období od července 1992 do 27. prosince 1997. Zejména vytýká soudu prvního i druhého stupně, že se nezabývaly otázkou, zda nebytové prostory, které fakticky užívala, skutečně byly ve vlastnictví žalovaného. Zároveň ve svém dovolání vyslovila přesvědčení, že žalovaný vlastníkem předmětného objektu není. Z toho vyvozuje, že při posuzování námitky promlčení odvolací soud vadně posoudil právní stránku promlčení a postupoval v rozporu s ustanovením §107 odst. 3 o.z. Správně soud neměl přihlédnout k této námitce uplatněné žalovaným, protože žalobkyně sama neměla možnost uplatnit námitku promlčení vůči žalovanému. Dále se domnívá, že odvolací soud pochybil, když promlčení nároku posuzoval podle ustanovení občanského zákoníku a nikoli podle obchodního zákoníku.
Vadu řízení, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci, žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalovaného se nejedná
o úmyslně získané bezdůvodné obohacení. Sama tvrdí, že žalovaný záměrně postupoval tak, aby získal nemovitosti, které podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nebyl oprávněn převést do svého vlastnictví, případně věděl, že způsob převodu z Českého státu do jeho vlastnictví je v rozporu s citovaným zákonem. Protiprávní postup žalovaného vyvozuje z toho, že v roce 1991 stát vyhlásil veřejnou dražbu dle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby,
na provozovnu holičství a kadeřnictví, nacházející se v domě, přičemž likvidace státního podniku zahájená 1. 12. 1991 dosud nebyla ukončena. Objekt užívaný žalobkyní však byl na žádost Městského úřadu převeden katastrálním úřadem do vlastnictví města záznamem vlastnického práva dle §7 odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb., a to v rozporu se zákonem č. 172/1991 Sb.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v dovoláním napadené části zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (a současně též bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném
do 31. března 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.),
za splnění zákonné podmínky zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., avšak obsah tohoto podání naznačuje i současné uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 téhož zákona. Proto je nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto ani případný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání v označené věci však neobsahuje argumentaci, která by správnost úvah odvolacího soudu zpochybnila.
Otázka vztahu a použití ustanovení §457 o.z. a §107 odst. 3 téhož zákona již byla v minulosti Nejvyšším soudem řešena. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že pro smlouvu o nájmu nebytových prostor je esenciální závazek jednoho subjektu (pronajímatele) přenechat určitý nebytový prostor druhému (nájemci), a závazek druhého poskytnout prvnímu za to úplatu (nájemné). Jestliže si smluvní strany podle takové smlouvy vzájemně plnily, ačkoliv smlouva je posléze posouzena jakožto právní úkon absolutně neplatný ( §39 o.z.), pak to - v návaznosti na ustanovení §457 o.z. - logicky znamená, že nájemce je povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním nebytových prostor, a pronajímatel prospěch, nabytý zaplacením nájemného (případně - podle obsahu smlouvy - i prospěch další). Tyto vzájemné povinnosti jsou i povinnostmi vzájemně podmíněnými ( §560 o.z.).
Podle §107 odst. 3 o.z. platí, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Zákon zde vylučuje vznik nepřípustné nerovnováhy, která by mohla vzniknout typicky při kupní smlouvě, kdy vydání věci pro nepromlčitelnost vlastnického práva není ohroženo uplynutím doby, zatímco právo na vydání peněžního protiplnění promlčení podléhá. Nelze pominout, že v případě, kdy pro neplatnost nebo zrušení kupní smlouvy podává žalobu na vydání bezdůvodného obohacení vlastník věci, nejde jen o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž současně i o žalobu vlastnickou a právo vlastnické se vzhledem k §100 odst. 2 o.z. nepromlčuje. Na tom nic nemění to, že původní vlastník věci může v takovém případě své vlastnické právo uplatnit jen
za podmínky, že sám nabídne, případně je ochoten vrátit plnění, které sám v rámci neplatné nebo zrušené smlouvy obdržel (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR
z 21. 3. 1975, sp. zn. 2 Cz 3/75).
Ustanovení §107 odst. 3 o.z. však míří pouze na ty případy synallagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy případy, kdy oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu, tedy jedinému majetkovému právu, které se podle občanského zákoníku nepromlčuje (s výjimkou práv z vkladů na vkladních knížkách po dobu trvání vkladového vztahu - §100 odst. 3 o.z.).
Takto judikoval Nejvyšší soud v několika případech, jako např. rozsudkem
25 Cdo 2148/2000 ze dne 29. srpna 2002 nebo usneseními 33 Odo 96/2003 ze dne
29. dubna 2003 a 32 Odo 885/2003 ze dne 22. prosince 2004.
V daném případě odvolací soud učinil závěr, že na základě neplatné smlouvy
o nájmu nebytových prostor se žalovanému dostalo finančního plnění, zatímco žalobkyně získala možnost užívat nebytové prostory. Ustanovení §107 odst. 3 o.z. však neaplikoval, protože tu proti sobě stojí dvě práva na peněžité plnění, tedy dvě promlčitelná práva. Na straně žalobkyně je to právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení ve výši finanční částky poskytnuté žalobkyní žalovanému na úhradu z neplatné nájemní smlouvy, na straně žalovaného právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení spočívající v náhradě za užívání nemovitosti žalobkyní.
Nejvyšší soud nemohl ani přisvědčit námitce dovolatelky, že odvolací soud rozhodl podle nesprávného právního předpisu, občanského zákoníku, místo zákoníku obchodního. Obchodním zákoníkem se řídí vztahy mezi podnikateli, tedy vztahy související s podnikáním ( §1 obchodního zákoníku ). Ostatní právní vztahy, do nichž podnikatelé vstupují jako občané, se neřídí obchodním zákoníkem, nýbrž jinými právními předpisy, podle charakteru konkrétních společenských vztahů. (nález Ústavního soudu ze dne 8.7.1999, III. ÚS 140/99).
V rozsudku ze dne 16. května 2002, sp. zn. 25 Cdo 2250/2000, Nejvyšší soud uzavřel, že promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním
z právního důvodu, který odpadl, i když stranami tohoto vztahu je podnikatel
a samosprávná územní jednotka, se řídí §107 o.z. Obdobný právní závěr, tentokráte
ve vztahu mezi podnikateli, formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. března 2000, sp. zn. 32 Cdo 1811/99. Zde uvedl, že pokud při skončení nájemní smlouvy vznikne účastníkům, popř. některému z nich právo z bezdůvodného obohacení, jedná se o právní institut, výlučně upravený v občanském zákoníku, i když bezdůvodné obohacení rezultuje z obchodního závazkového vztahu, řídí se pouze ustanoveními občanského zákoníku, neboť obchodní zákoník neobsahuje zvláštní úpravu tohoto institutu ani zčásti. Na výše zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (a právní závěry
v nich zaujaté) dále Nejvyšší soud odkázal v usnesení ze dne 29. července 2002, sp. zn. 33 Odo 76/2002, jímž v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. podané dovolání pro nepřípustnost odmítl s tím, že v rozhodovací praxi „vyšších soudů“ je předmětná právní otázka řešena ustáleně.
Protože tak dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu nelze klasifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, není tak dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 ve spojitosti s §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo,
v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.
předseda senátu