ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.1044.2005.1
sp. zn. 32 Cdo 1044/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně O. spol. s r. o., zastoupené Mgr. D. V., MBA, advokátem proti žalovanému JUDr. P. R., CSc., zastoupeného JUDr. O. H., Ph.D., advokátem za vedlejšího účastenství prof. JUDr. P. H., DrSc., na straně žalované, o zaplacení 2,313.737,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 18/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, č.j. 16 Co 523/2003-91, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 33.180,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. O. H., Ph.D.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, č.j. 16 Co 523/2003-91 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2003, č.j. 11 C 18/2002-61 ve věci samé, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2,313.737,80 Kč s 6,5, % úroky z prodlení od 7. 2. 2002 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení mu předcházející ve smyslu ust. §212 a §212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud nejprve posuzoval otázku pasivní věcné legitimace žalovaného v daném sporu a ztotožnil se s právním názorem Ústavního soudu ČR vyjádřeným v jeho rozhodnutí IV. ÚS 174/02, dle kterého rozhodčí nálezy Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen „RS při HK ČR AK ČR“) vydávané rozhodčími senáty nebo jedinými rozhodci působícími v rámci tohoto Rozhodčího soudu jsou rozhodčími nálezy zmíněného soudu, nikoli jeho rozhodců jako soukromých osob (toto vyplývá z ust. §2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, dále ze Statutu č. OV 01/94 a Řádu č. OV 02/94 Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, uveřejněných v č. 51/1994 Obchodního věstníku). Dle odvolacího soudu nebylo v daném případě sporu o tom, že žalovaný rozhodoval jako jeden z rozhodců spor žalobkyně a společnosti A. M.C., s. r. o. před výše uvedeným rozhodčím soudem, který skončil v neprospěch žalobkyně. Protiprávním jednáním žalovaného v rámci rozhodčího řízení byla žalobkyni dle jejího tvrzení způsobena škoda, která však nevznikla přímo jednáním žalovaného, ale až rozhodčím nálezem vydaným rozhodčím senátem, jehož byl žalovaný členem. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný nemůže být ve sporu pasivně legitimován, neboť vzhledem k výše uvedenému právnímu názoru Ústavního soudu předmětný rozhodčí nález, na jehož základě mohla v konečném důsledku žalobkyni vzniknout škoda, je třeba považovat za rozhodčí nález RS při HK ČR a AK ČR, který při splnění zákonných podmínek ponese odpovědnost za konkrétní nález rozhodčího soudu. Tuto odpovědnost ovšem nenese ve vztahu k případnému poškozenému člen rozhodčího senátu či konkrétní rozhodce rozhodčího soudu, jejich odpovědnost za porušení zákonných povinností v rámci rozhodčího řízení se vztahuje pouze k příslušnému rozhodčímu soudu. To, že rozhodci působící v rámci příslušného rozhodčího soudu vystupují v rozhodčím řízení zcela samostatně, pak nelze dle odvolacího soudu v žádném případě zaměňovat s otázkou vzniku odpovědnosti za škodu ve vztahu mezi stranou sporu a povinným subjektem.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 18. 2. 2005, doručeným soudu prvního stupně dne 21. 2. 2005, napadla žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání je dána ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatnila ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V dovolání žalobkyně zejména uvedla, že se domnívá, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, když je třeba zodpovědět doposud neřešenou otázku, zda rozhodce zapsaný v seznamu rozhodců RS odpovídá za škodu způsobenou svým pochybením při výkonu rozhodovací činnosti, resp. za škodu způsobenou rozhodčím nálezem založeným na takovém pochybení. Dle dovolatelky je totiž neúnosné, aby rozhodce byl z výkonu své funkce neodpovědný. Dovolatelka je dále toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud vycházel z toho, že za konkrétní nález rozhodčího soudu může nést odpovědnost za splnění zákonných podmínek pouze sám RS při HK ČR a AK ČR. Závěr soudů obou stupňů je založen na nesprávné tezi, že jednání konkrétního rozhodce při rozhodování sporů je jednáním jménem stálého rozhodčího soudu. S tímto tvrzením podpořeným nálezem Ústavního soudu, však dovolatelka nepolemizuje, nenapadá totiž pouze rozhodčí nález, ale především jemu předcházející jednání či opomenutí rozhodů. Právě v konkrétních jednáních či opomenutích spatřuje žalobkyně porušení právních povinnosti na straně rozhodců, které jí vůči nim zakládá právo na náhradu škody. Z odvolacím soudem citovaného ústavního nálezu pouze vyplývá, že rozhodčí nálezy RS při HK ČR a AK ČR vydávané rozhodčími senáty jsou rozhodčími nálezy tohoto soudu, nikoli jeho rozhodců jako soukromých osob. Ústavní soud ovšem nehovoří o tom, že jednání rozhodců je jednáním jménem a na odpovědnost stálého rozhodčího soudu. Tomu také dle dovolatelky odpovídá praxe RS, kdy se na vlastní rozhodčí nález podepisují vlastním jménem a jen za sebe konkrétní rozhodci. Otázka, zda rozhodce činí úkony při vedení sporu jménem a na odpovědnost stálého rozhodčího soudu či jménem a na odpovědnost svou, zůstala Ústavním soudem nezodpovězena. Odvolací soud se navíc vůbec nezabýval tím, na základě jaké právní normy je nutné jednání či opomenutí rozhodců považovat za jednání či opomenutí, není tedy jasné na jakém právním základě RS odpovídá za porušení právních povinností rozhodce. Jednotliví rozhodci, které ze seznamu rozhodců jmenují přímo strany sporu nejsou s RS v závislostním či obdobném vztahu. Rozhodce není zaměstnancem a není ani v jiném závislostním vztahu vůči RS, při řešení sporů vystupuje samostatně a svým jménem a tím pádem i na svou odpovědnost. Jsou to rozhodci, kteří vedou řízení a kteří mají vůči stranám sporu přímo ze zákona různé povinnosti. I z hlediska zdaňování příjmů plynoucích z rozhodčí činnosti se hledí na každého rozhodce jako na osobu samostatně výdělečně činnou. Jednání, kterým byla žalobkyni způsobena škoda se dopustil rozhodčí senát, jehož členem byl žalovaný. Podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu ji musí nahradit ten, kdo ji způsobil, tedy žalovaný. Dle dovolatelky není myslitelné, aby za ni odpovídal stálý RS, protože neexistuje právní úprava, podle které by bylo možné nahlížet na jednání rozhodců jako na jednání stálého RS. Absurditu rozhodnutí odvolacího soudu podtrhuje skutečnost, že RS při HK ČR a AK ČR není zákonem přiznána právní subjektivita (§19 odst. zák. č. 301/1992 Sb.). RS působí pouze jako orgán HK a v souladu se svým Statutem ekonomicky a administrativně zajišťuje rozhodovací činnost při něm asociovaných rozhodců. RS nemá tedy způsobilost být účastníkem řízení ani nemá procesní subjektivitu, a nemůže tak být pasivně legitimován v případném sporu o náhradu škody. Dovolatelka dále konstatovala, že na odpovědnost rozhodců není možné nahlížet podobně jako na odpovědnost soudců, není zde totiž stát, který by za rozhodce povinnost k náhradě škody převzal, neboť na rozhodce nelze použít analogii legis k úpravě odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci dle zák. č. 82/198 Sb. Rozhodce totiž není nositelem veřejné moci, jak judikoval i Ústavní soud (IV. ÚS 174/02 ze dne 15. 7. 2002) a nelze na něj aplikovat z. č. 82/1998 Sb. Rozdíly mezi rozhodci a soudci jsou dle dovolatelky rovněž v podmínkách jmenování, v nárocích, které jsou na ně kladeny a rovněž v existenci institutu kárné odpovědnosti soudců. Rozhodcům je navíc dána možnost funkci rozhodce odmítnout. Pokud by byla přijata teze, že rozhodce není povinen k náhradě škody, mělo by to ten následek, že by vůbec neexistoval subjekt povinný nahradit způsobenou škodu. Ve svém důsledku by se tak strany sjednáním každé rozhodčí doložky vydaly napospas libovůli rozhodčího senátu. Vyloučením odpovědnosti rozhodce by byla vytvořena skupina obyvatel, která by s odvoláním na jakési privilegium zcela neodůvodněně nebyla vůbec odpovědná za své jednání, což by bylo v přímém rozporu s ústavní zásadou rovnosti. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve všech jejich výrocích a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zejména uvedl, že nesouhlasí se zásadní otázkou vymezenou dovolatelkou, neboť tato otázka již byla řešena Ústavním soudem (IV. ÚS 174/02), jehož názoru se soudy obou stupňů přidržely. Nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že se jedná o otázku odpovědnosti rozhodce, neboť rozhodčí nález byl vydán RS při HK ČR a AK ČR, v rámci jehož činnosti rozhodci, kteří tvořili senát, jenž rozhodovací činnost prováděl, působili. Dle žalovaného předchozí soudy nevyslovily názor, že by byl rozhodce z výkonu své funkce neodpovědný a ani názor, že by byl rozhodce působící v institucionalizovaném rozhodčím soudu neodpovědný. Soud prvního stupně vyslovil názor, že odpovědnost rozhodce by měla být z důvodů stejných jako odpovědnost soudce posuzována podle obdobných kritérií. Má-li být odpovědnost rozhodce posuzována podle obdobných kritérií jako soudce, nelze hovořit o tom, že by byl rozhodce postaven do výhodnějšího postavení než soudce a též se nelze domnívat, že by takový stav byl porušením ústavní zásady rovnosti. Žalovaný dále nesouhlasí se závěrem, že RS není právním subjektem. Je toho názoru že RS je právnickou osobou, neboť má svůj majetek a má všechny charakteristické znaky právnické osoby jak je vymezuje naše právní teorie. Je subjektem závazkových vztahů (např. práv vyžadovat zaplacení poplatku za rozhodčí řízení, apod.), je daňovým subjektem vytváří si i své účetnictví. Splňuje formální znaky právnické osoby, jimiž je organizační struktura, název a sídlo, stejně jako předmět činnosti, které jsou vyjádřeny v jeho Statutu a Řádu. Splňuje též znak stability v čase. Jako právnická osoba je uznáván veřejnoprávními orgány, jako jsou orgány správy daní, apod. Dle aktuální judikatury již není vyžadován formální znak výslovného uznání zákonem nýbrž postačuje, přiznává-li takové osobě právo výše uvedené vlastnosti a pojmové znaky právnické osoby (R 52/95), jeho existence je zákonem ztvrzena v §3 zák. č. 223/1994 Sb. a §19 zák. č. 301/199 Sb., obecně jako druhu právnických osob pak v §13 RozŘ. Způsobilost nést vlastním jménem odpovědnost, resp. činit úkony přiznává rozhodčím soudům i nález IV. ÚS 174/02. Žalovaný dále nesouhlasí s dovolatelkou, že příčinou škody způsobené nesprávnou aplikací hmotného práva při rozhodovací činnosti rozhodčích soudů není činnost rozhodčího soudu, ale rozhodci, kteří při vydání rozhodčího nálezu rozhodčího soudu spolupůsobili. Takovýto postup by byl v rozporu s §420 odst. 2 o.z. Ze skutečnosti, že nález RS je podepisován rozhodci nelze usuzovat, že je vydáván jejich jménem, stejně jako nelze usuzovat ze skutečnosti, že rozsudek je označen jménem soudce, že nebyl vydán jménem soudu, ale na vlastní odpovědnost soudce. Ani skutečnost, že daňové předpisy hledí na rozhodce jako na osobu samostatně výdělečně činnou neznamená, že svoji činnost v případě podílení se na rozhodovací činnosti rozhodčího soudu nevykonávají rozhodci samostatně výdělečně pro RS, který ve smyslu §420 o.z. činnost oněch rozhodců ke své činnosti použil. Žalovaný dále uvedl, že připouští, že rozhodce je vůči RS v právním poměru, který vyplývá z vnitřních předpisů, zvyklostí a dohod, nejlépe je však doložen skutečností, že rozhodce působící v rozhodovací činnosti RS není odměňován za svou činnost stranami sporu, ale RS dle jeho vnitřních předpisů. Žalovaný dále uvedl, že ustanovení o rozhodcovské imunitě uznávají veškeré právní řády (např. anglický, americký). V dalším se pak žalovaný podrobněji rozepsal k postoji jednotlivých států k rozhodcovské imunitě a dále uvedl několik článků a odkaz na středoevropskou judikaturu zabývající se touto problematikou. Dle žalovaného by se měl v ČR uplatnit stejný přístup jako v zahraničí. Aplikovali-li bychom analogicky naše předpisy o úřední odpovědnosti soudce, pak bychom museli vycházet z toho, že pro vznik odpovědnosti je třeba, aby byly splněny nejprve obecné podmínky obdobné podmínkám vzniku odpovědnosti státu dle zák. č. 82/1998 Sb. Uplatněním zásady funkční komparability nevzniká „skupina obyvatel, která by nebyla odpovědná za své jednání“, jak tvrdí žalobkyně. Rozhodce by byl nadán omezenou odpovědností pouze majetkovou, avšak pouze co se týče toho konkrétního případu a ne obecně, neboť rozhodci nejsou profesionální skupinou obyvatelstva trvale se zabývající rozhodovací činností jako soudci. Přijetím teorie funkcionální komparability se nestávají rozhodci neodpovědní, nýbrž stejně odpovědní jako soudci, proto musí být ze stejných důvodů jako soudci stejně chráněni. Je to zájem společnosti na nestranném rozhodování. Není ani pravda, že by nikdo nebyl odpovědný za „náhradu škody“. Jednak by byl odpovědný rozhodčí soud za stejných podmínek jak stát a v případech arbitráže ad hoc, by byli rozhodci odpovědni v omezené míře jako soudci. Pokud by soud dospěl přece jen k závěru odlišnému od nálezu Ústavního soudu, bylo by nutno zkoumat existenci dalších podmínek náhrady škody. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně buď jako bezdůvodné odmítl nebo v případě že dojde k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné podle §234b odst. 2 o. s. ř., zamítl.
Vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání rovněž vyjádřil a zejména uvedl, že při posuzování otázky tak, jak ji vymezila dovolatelka, nelze pominout ani ust. §2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb., kde jsou rozlišovány případy, v nichž má spor „rozhodovat“ buď jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Z použitého gramatického tvaru „rozhodovat“ je zřejmé, že se jím míní celý proces rozhodování. S uvážením této úpravy pak nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že „neexistuje právní úprava, podle které by bylo možno nahlížet na jednání rozhodců jako na jednání stálého RS“. Dále uvedl, že strany sporu, když uzavírají rozhodčí doložku o pravomoci stálého RS, jsou si nepochybně vědomy některých výhod, které jim přinese tato forma řešení obchodního sporu (menší formálnost řízení, jednoinstančnost, atd.). Tato pozitiva pak s sebou samozřejmě nesou i jistá negativa a nelze proto akceptovat výhody rozhodčího řízení a v okamžiku, kdy rozhodčí nález některé ze stran sporu nebo oběma stranám nevyhovuje, snažit se „přehodit výhybku“ sporu na rozhodování soudní a prakticky si zajistit víceinstančnost řízení. Přitom strany sporu mají možnost určité optimalizace výhod a nevýhod rozhodčího řízení tím, že si dohodnou v rozhodčí smlouvě možnost, aby rozhodčí nález byl k žádosti některé ze sporných stran přezkoumán jinými rozhodci. Pokud tato možnost nebyla stranami využita, neměla by být nahrazována jinými právními prostředky. Návrh žalobkyně, byť konstruován jako požadavek na náhradu škody, směřuje k faktickému přezkoumávání rozhodovací činnosti RS při HK ČR a AK ČR. V dané věci nejde o záležitost s dopadem na jednotlivý spor. Vedlejší účastník je toho názoru, že pokud by dal soud za pravdu argumentům žalující strany, musela by se nutně vyvinout praxe tak, že by bylo možné přezkoumávat rozhodčí nálezy cestou sporů o náhradu škody.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve konstatoval, že s ohledem na čl. II. Bod 3 zák. č. 59/2005 Sb. je třeba dovolání projednat a rozhodnout podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (dále jen „o. s. ř.“). Poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Zbývá dodat, že vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nebyl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu (jednalo se o jeho prvního rozhodnutí ve věci).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dané věci je dovolání přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nebyla dovolacím soudem dosud řešena.
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalovaný jako jeden z rozhodců Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, není v dané věci (tj. žalobou uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 2,313.737,80 Kč s přísl., která měla vzniknout tím, že rozhodčím nálezem bylo žalobkyni mj. uloženo zaplacení této částky) věcně pasivně legitimován a tento závěr dovolatel napadá.
Podle §2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon“) se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou určitých sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud.
Stále rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona a mohou vydávat své statuty a řády (§13 odst. 1 a 2 zákona).
Podle §19 odst. 1, 2 a 3 zák. č. 301/1992 Sb., ve znění zák. č. 223/1994 Sb působí při Hospodářské komoře České republiky stálý rozhodčí soud, a to Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky jak nezávislý orgán pro rozhodování sporů nezávislými rozhodci podle předpisů o rozhodčím řízení. Jménem rozhodčího soudu jedná předseda a místopředsedové. Způsob řízení a rozhodování, jmenování rozhodců, jejich počet, organizační otázky související s činností rozhodčího soudu a jejím ekonomickým zajištěním vymezuje Statut a Řád Rozhodčího soudu.
Statut Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 1995, upravuje organizační uspořádání Rozhodčího soudu a mj. v čl. VIII. stanoví, že Rozhodčí soud je ve své rozhodovací, organizační a ekonomické činnosti nezávislý, vede samostatné účetnictví, samostatně hospodaří a z finančních prostředků složených na účtech rozhodčího soudu hradí veškeré náklady spojené se svou činností.
Podle §1 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu pro vnitrostátní spory (dále jen „Řád“), jenž nabyl účinnosti 1. 5. 2002, je Rozhodčí soud stálým rozhodčím soudem působícím při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, jako nezávislý orgán pro rozhodování majetkových sporů nezávislými rozhodci podle předpisů o rozhodčím řízení (zák. č. 216/1994 Sb.).
Rozhodčí soud rozhoduje majetkové spory, je-li dána jeho pravomoc (§1 odst. 2 Řádu).
Rozhodčí nález obsahuje podpisy většiny rozhodců nebo jediného rozhodce a rozhodčí nález spolupodepisuje předseda a tajemník Rozhodčího soudu a tím také ověřují podpisy rozhodců (§35 odst. 1 a 3 Řádu).
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 2,131.737,80 Kč s přísl. z titulu odpovědnosti za škodu, která jí měla vzniknout protiprávním jednáním žalovaného, jenž jako jeden z rozhodců Rozhodčího soudu rozhodoval spor žalobkyně se společností A. M. C., s. r. o., v němž se tato společnost domáhala na žalobkyni zaplacení 7,285.268,-Kč s přísl.
Rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu ze dne 13. 12. 2001 uznali rozhodci prof. dr. J. S., DrSc. jako předseda senátu a JUDr. P. R., CSc. a prof. dr. P. H., DrSc jako rozhodci, že žalobkyně je povinna zaplatit společnosti A. M. C., s. r. o., P. částku 5,275.268,20 Kč s přísl. a náklady řízení ve výši 388.446,- Kč.
Žalobkyní vyčíslená škoda ve výši 2,131.737,80 Kč představuje částku, kterou žalobkyně na základě uvedeného rozhodčího nálezu zaplatila společnosti A. M. C., s. r. o., a to po žalobkyní provedeném zápočtu částky 3,903.147,71 Kč na rozhodčím nálezem přiznanou částku 5,275.268,20 Kč.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyní tvrzená škoda jí vznikla na základě toho, že plnila (zčásti) povinnost uloženou jí rozhodčím senátem Rozhodčího soud, v němž byl žalovaný jedním z rozhodců a nikoliv v důsledku porušení povinností žalovaného v tomto řízení.
Dovolací soud s ohledem na shora uvedené, zejména na ust. §2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb., §19 odst. 1,2 a 3 zák. č. 301/1992 Sb., ve znění zák. č. 223/1994 Sb., Statutu Rozhodčího soudu účinný od 1. 1. 1995 a Řád Rozhodčího soudu účinný od 1. 5. 2002, dospěl k závěru, že rozhodčí nálezy vydávané rozhodčími senáty, popř. jedinými rozhodci v rámci působnosti Rozhodčího soudu, jsou rozhodčími nálezy tohoto Rozhodčího soudu nikoliv nálezy rozhodců. V této otázce se dovolací soud ztotožňuje se závěrem Ústavního soudu obsaženým v nálezu ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV ÚS 174/02.
Z toho poté vyplývá, že žalovaný není v dané věci věcně pasivně legitimován a pokud odvolací soud dospěl k tomuto závěru, je jeho rozhodnutí správné a je v souladu s hmotným právem.
Z toho, že se rozhodnutí rozhodčího senátu, jak bylo uvedeno, přičítá RS, je zřejmé, že rozhodci neodpovídají za škodu vzniklou rozhodováním, neboť rozhodují jménem RS. Otázku, zda RS má právní subjektivitu či nikoliv a zda za škodu odpovídá RS event. Hospodářská komora a Agrární komora, při níž je RS zřízen, není nutno v tomto rozhodnutí řešit, neboť přesahuje rámec daného sporu.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému bylo přiznáno právo na jejich náhradu ve výši 33.180,- Kč (§3, §10 odst. 3, §16 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §16 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006). Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi nebyly žádné náklady přiznány, neboť podle spisu mu v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vymahatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu