ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.2382.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2382/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) L. D., a b) JUDr. B. J., advokáta, správce konkurzní podstaty úpadce Š. H., proti žalované Š. spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, o zaplacení částky 158 697,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 Cm 233/2000, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 327/2003-39, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 327/2003-39 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003 č. j. 40 Cm 233/2000-33 se ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce b) se zamítá.
III. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. září 2003 č. j. 40 Cm 233/2000-33 odmítl žalobu (výrok pod bodem I), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok pod bodem II) a o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobci [a) JUDr. B. J., jakožto správce konkurzní podstaty úpadce L. D., a b) JUDr. B.J., jakožto správce konkurzní podstaty úpadce Š. H.] v žalobě uvedli, že dne 1. 6. 1994 L. D. a Š. H. uzavřeli smlouvu o sdružení. Žalovaná v rámci své podnikatelské činnosti odebrala materiál, který jí byl vyfakturován fakturou znějící na částku 324 846,90 Kč. Částka po kompenzaci vzájemných pohledávek činí 158 697,10 Kč. Na majetek L. D. a Š. H. byl prohlášen konkurz. Žaloba odkazuje na smlouvu o sdružení ze dne 1. 6. 1994 a na fakturu, jež k ní byly připojeny. Podle petitu žaloby se žalobci domáhali, aby žalovaná zaplatila žalobci a) částku 158 697,10 Kč s 18% úrokem z prodlení od 9. 9. 1997 do zaplacení.
Žaloba měla podle soudu prvního stupně takové vady, že v řízení nebylo možno z tohoto důvodu pokračovat. Především byl shledán nesoulad mezi okruhem účastníků řízení a žalobním petitem; zatímco žalobci byli dva, žalobní petit se týkal pouze jednoho z nich, přičemž ani z připojených listin nebylo zřejmé, jaká má být v řízení role druhého z žalobců. Skutková tvrzení žalobců shledal soud prvního stupně natolik kusými a nekonkrétními, že nebylo možno ani při zohlednění listin, které byly k žalobě připojeny, posoudit věcnou příslušnost soudu prvního stupně. Žalobci sice v žalobě tvrdí, že se jednalo o dodávku materiálu žalované v rámci její podnikatelské činnosti, avšak kromě toho, že toto tvrzení není nijak doloženo, je otázkou, zda i dodavatel dodával zboží v rámci svého předmětu podnikání. Kdo byl dodavatelem zboží, se v žalobě neuvádí, fakturu k žalobě připojenou vystavil dodavatel L. D., ten však podle registru podnikatelů podnikal v oboru zastavárenská činnost. Žaloba postrádala rozhodující skutková tvrzení alespoň rámcově vykreslující skutek, který má být soudem posouzen. Zejména neříká nic o tom, zda a kdo, popřípadě za jakých okolností „materiál“ objednal a převzal, tj. zda se jednalo o plnění smluvní či bezesmluvní, kdo mu měl zboží dodat a skutečně dodal, popřípadě jaká byla smluvní ujednání stran. Jasně není vymezen ani žalobní požadavek. Soud prvního stupně proto podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyzval žalobce usnesením ze dne 27. května 2003 č. j. 40 Cm 233/2000-26 podle §43 odst. 1 o. s. ř., aby doplnili žalobu o vylíčení skutečností potřebných pro posouzení důvodnosti žalovaného nároku, včetně dat, kdy nastaly. Žalobci měli doplnit žalobu tak, aby okruh účastníků řízení odpovídal okruhu osob, jichž se má rozhodnutí soudu týkat, dále měli uvést, zda mezi účastníky byla uzavřena smlouva, podle níž bylo plněno, co bylo předmětem dodávky, zda žalovaná objednala předmětný materiál, kdo, kdy a jakým způsobem konkrétně objednávku učinil, za jakých okolností jednal, kdy, kde a jak došlo k plnění, jaké byly sjednány podmínky a výše úhrady, zda byla faktura doručena žalované, kdy a jakým způsobem mělo dojít ke „kompenzaci“, popř. další důležité skutečnosti; žalobci měli rovněž označit důkazy k prokázání svých tvrzení a byli současně poučeni o následcích nesplnění této výzvy spočívajících v odmítnutí žaloby. Žalobci na výzvu reagovali podáním z 6. 6. 2003, v němž sdělili, že žalovaná odebrala materiál označený ve faktuře č. 97080420 a navrhli výslech svědka. Vytčené vady žaloby však neodstranili. Soud prvního stupně proto vyzval žalobce k opravě a doplnění žaloby ještě dne 11. 6. 2003 a znovu dne 16. 7. 2003 s rozsáhlým poučením a stanovením další lhůty k odstranění vad a doplnění žaloby do 31. 7. 2003. Po marném uplynutí této lhůty soud prvního stupně žalobu odmítl.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 327/2003-39 usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobci přes řádnou výzvu k odstranění vad žaloby s upozorněním na následky jejího nesplnění žalobní návrh v potřebném rozsahu nedoplnili a její vady neodstranili, takže je žaloba z tohoto důvodu neprojednatelná. Tvrzení žalobců uvedené v odvolání, že úpadci mezi sebou uzavřeli smlouvu o sdružení, ve vztahu k uplatněnému nároku obou žalovaných, který má být přiznán pouze jednomu z nich, nic nevypovídá. Možnost řádného projednání věci byla v tomto případě závislá na tom, zda žalobci upraví žalobu tak, aby splňovala náležitosti vyžadované zákonem. Soud není vázán petitem, který není v souladu se skutečnostmi uvedenými v žalobě. Za dané situace vydal soud prvního stupně podle §43 odst. 2 o. s. ř. správně rozhodnutí pro nesplnění procesních podmínek řízení, takže nebylo důvodu, aby se zabýval tím, co je předmětem sporu, event. vyžadoval stanovisko žalované.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že postupem soudů obou stupňů jim byla odňata možnost řádného projednání věci před soudem a porušeno jejich právo garantované Listinou základních práv a svobod, neboť žalobu podali řádně a nebyli konkrétně poučeni. Podle názoru dovolatelů byla žaloba podle jejich možností doplněna, jejich tvrzení doložena písemnostmi a navržen výslech svědka. Role druhého žalobce vychází ze skutečnosti existence smlouvy o sdružení, která byla k žalobě přiložena. Soud je podle jejich názoru vázán petitem žaloby, na kterém se oba žalobci shodli, a v mezích tohoto petitu měl soud o žalobě rozhodnout. Dovolatelé navrhli zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Po podání dovolání byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2007 sp. zn. 44 K 1034/97 konkurz na majetek úpadce L. D. zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Usnesení o zrušení konkurzu nabylo právní moci dne 28. července 2007. Ve smyslu ustanovení §44 odst. 5 a §45 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, proto Nejvyšší soud nadále pokračoval v řízení jako s žalobcem a) s L. D.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami a že je podle §239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobce a) je důvodné, naproti tomu dovolání žalobce b) důvodné není.
Nejvyšší soud posoudil usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání. Dovolatelé uplatnili dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není žalobce povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996 sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003 sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V dané věci se žalobci v žalobě ze dne 7. 9. 2000 na č. l. 1 domáhali rozhodnutí, kterým by bylo žalované uloženo zaplatit žalobci a) částku 158 697,10 Kč s 18% úrokem z prodlení od 9. 9. 1997 do zaplacení ve vazbě na tvrzení, že žalovaná v rámci své podnikatelské činnosti odebrala materiál, který jí byl vyfakturován fakturou č. 97080420 na úhradu částky 324 846,90 Kč a částka po kompenzaci vzájemných pohledávek činí 158 697,10 Kč. Dále uvedli, že na majetek L. D. a Š. H. byl prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl jmenován v obou případech JUDr. B. J. Žalobci k žalobě připojili kopii předmětné faktury, smlouvy o sdružení podnikatelů - nyní úpadců - na straně žalující a rozhodnutí o prohlášení konkurzu na jejich majetek.
Soudy obou stupňů pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobci neuvedli v žalobě ani v jejím doplnění na základě výzvy soudu některé ze skutečností, jejichž doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s jejich nedoplněním právní účinky podle §43 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou, neboť jejich absence projednatelnosti žaloby ve vztahu mezi těmito účastníky nebránila.
Z obsahu spisu se podává, že žalobci vymezili předmět sporu částečným vylíčením rozhodujících skutečností jednak přímo v textu žaloby a zejména pak zprostředkovaně odkazem na fakturu č. 97080420, která byla označena jako důkaz a jež byla připojena k žalobě. Z textu žaloby ve spojení s připojenou přílohou bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Předmět sporu byl identifikován. Bylo jasné, že žalobce a) se domáhá zaplacení ceny zboží, které od něho dne 6. srpna 1997 žalovaná převzala a na které žalobce a) vystavil tuto fakturu. Z fakturované částky však žalobce a) uplatnil žalobou nárok pouze do výše částky 158 697,10 Kč. Žalobce a) rovněž tvrdil splatnost této ceny podle údaje ve faktuře. Z tvrzení v žalobě o uzavření smlouvy o sdružení a údajů v přiložené faktuře vyplývá, že žalobce a) svůj nárok uplatňuje jako podnikatel při své podnikatelské činnosti. Nemohou tudíž nastat pochybnosti o věcné příslušnosti soudu, jak se obával odvolací soud i soud prvního stupně.
Žalobu žalobce a) proto nešlo odmítnout z důvodu, že mezi tvrzenými skutečnostmi a petitem je logický rozpor a že z žaloby a z připojených listin není zřejmé, jaká má být role žalobce b), a nešlo ji odmítnout i z ostatních odvolacím soudem a soudem prvního stupně uvedených důvodů.
Odvolacím soudem postrádaná žalobní tvrzení (zejména, zda bylo plněno na základě smlouvy, či bezesmluvně) nebrání v projednání žaloby žalobce a), ale mohou být právně významné až při rozhodování o věci samé.
V důsledku nesprávné aplikace ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k žalobci a) co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Totéž však neplatí ve vztahu k žalobci b). Podle žaloby se žalobce b) skutečně nedomáhá úhrady žádné částky, žalobní petit se týká pouze žalobce a) a žalobce b) ani k výzvě soudu neuvedl, jaká má být jeho role v řízení, když ani po výzvě soudu se petit žaloby tohoto žalobce netýká a tento žalobce žádné plnění žalobou nepožaduje. Žalobce b) tedy vadu žaloby neodstranil, ve vztahu k němu je žaloba neprojednatelná a soud prvního stupně proto správně jeho žalobu odmítl.
Usnesení odvolacího soudu, který potvrdil usnesení soudu o odmítnutí žaloby, je tedy ve vztahu k žalobci b) z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Dovolání žalobce b) tedy není důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil ve vztahu k žalobci a). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle §243b odst. 3 Nejvyšší soud ve vztahu k žalobci a) i usnesení soudu prvního stupně (tedy včetně závislých výroků pod body II a III) a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce b) Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 dost. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady potřebné k účelnému bránění práva v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu