ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.3444.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3444/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně MJT F., spol. s.r.o., zast. advokátem, proti žalovanému J. M., podnikajícímu pod obchodním jménem J. M. – M., zast. advokátem o zaplacení částky 70.708,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v K. V. pod sp. zn. 10 C 192/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 20. března 2007, č. j. 25 Co 424/2006-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v K. V. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. září 2006, č. j. 10 C 192/2006-31, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 70.708,- Kč s 4 % úrokem z prodlení z 13.357,- Kč od 6. 7. 2002 do zaplacení, z 13.357,- Kč od 6. 8. 2002 do zaplacení a z 8.640,- Kč od 6. 9. 2002 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně 2.830,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 18.090,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.
Krajský soud v P. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č. j. 25 Co 424/2006-45, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III., dále odmítl odvolání žalovaného do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal dle §212 a 212a o.s.ř. odvoláním napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k obsahu odvolání a při postupu dle §214 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a zčásti není ani přípustné. Dále uvedl, že žalovaný ve svém odvolání proti rozsudku pro uznání netvrdil způsobilé odvolací důvody obsažené v ust. §205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. K námitce žalovaného, že soudem prvního stupně poskytnutá lhůta pro vyjádření se k žalobě ze dne 19. 6. 2006 byla nepřiměřeně krátká a k jeho požadavku na prominutí jejího zmeškání, odvolací soud konstatoval, že lhůta pro vyjádření se žalovaného k výzvě dle ust. §114b o.s.ř. není lhůtou zákonnou, kterou je možno dle §58 o.s.ř. prominout, nýbrž soudcovskou, na kterou nelze toto ustanovení aplikovat. Protože žalovaný soudu ve svém opožděně podaném vyjádření nesdělil vážný důvod, který by mu bránil ve včasném vyjádření k žalobě ve stanovené třicetidenní lhůtě od doručení usnesení vydaného dle §114b o.s.ř., nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou. Odvolací soud se proto ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, jenž vydal rozsudek pro uznání dle §153a odst. 3 o.s.ř., a proto jeho rozhodnutí potvrdil.
Dovoláním ze dne 10. 7. 2007 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a III. s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 3 o.s.ř., aniž by svou dovolací námitku podřadil pod některý, v ust. §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. uvedený, dovolací důvod.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že soud prvního stupně není oprávněn se při rozhodování opřít o fikci uznání nároku v rozporu se skutkovým stavem, kdy v okamžiku svého rozhodování má soud k dispozici jeho vyjádření, že nárok žalobce odmítá. Žalovaný se totiž domnívá, že fikce uznání nároku by byla důvodnou a spravedlivou, pokud by se do okamžiku rozhodování soudu žalobce k žalobě nevyjádřil, ovšem pokud v okamžiku rozhodování měl soud k dispozici toto vyjádření žalovaného o odmítnutí nároku žalobce, nemohla tato fikce nastat.
Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky povolil odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a poté rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání, jak vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Z dovolání je zřejmé, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (výrok I. výroku rozsudku odvolacího soudu) a dále proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl ve vztahu o nákladech odvolacího řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.¨
V projednávané věci dovolatel uplatnil, jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). K tomu je nutné dodat, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží jen v případě, že dovolání je již přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2006, č. j. 10 C 192/2006-24, doručeném žalovanému do vlastních rukou dne 18. 7. 2006, byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení k žalobě ze dne 28. 6. 2006, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 70.708,- Kč s příslušenstvím, tj. aby uvedl, zda uplatněný nárok uznává či nikoli s tím, že pokud žalobou uplatněný nárok neuznává, je povinen ve vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svou obranu proti žalobě, a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud prvního stupně žalovaného rovněž poučil o tom, že nebude-li moci ve stanovené lhůtě podat písemné vyjádření ve věci samé, je povinen před uplynutím této lhůty sdělit soudu, jaký vážný důvod mu v tom bránil, a v případě, že se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří ani neuvede vážný důvod, jenž mu v tom bránil, bude mít soud za to, že nárok uplatňovaný proti němu žalobou uznává a soud rozhodne rozsudkem pro uznání. V podání ze dne 30. 8. 2006, týž den osobně doručeném soudu prvního stupně, se k žalobnímu návrhu vyjádřil žalovaný, aniž by uvedl vážný důvod, jenž mu bránil ve vyjádření se k žalobě v soudem stanovené lhůtě.
V dovolání žalovaný zejména namítl, že soud prvního stupně není oprávněn se při rozhodování opřít o fikci uznání nároku v rozporu se skutkovým stavem, kdy v okamžiku svého rozhodování má soud k dispozici jeho - po uplynutí soudem stanovené lhůty podané - vyjádření, že nárok žalobce odmítá.
K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí zaujal názor (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 3/2006), který zastává i v projednávané věci, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Pokud žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř., fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě nenastane jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byt\' jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o.s.ř.).
Jestliže v posuzovaném případě žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř., netvrdil a ani neprokázal, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a proto soudy obou stupňů dovodily, že nastala fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, není jejich právní posouzení v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a ani v rozporu s hmotným právem.
Dovoláním dovolatel napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé. V ust. §238, §238a a §239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti výrokům I. a III. rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., popř. podle ustanovení §238 až 239 o. s. ř., přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. září 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu