ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1232.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1232/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce M. L., advokátem, proti žalovanému L. S., zast. advokátem, o zaplacení 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v H. B. pod sp. zn. 10 C 106/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v H. K. ze dne 5. dubna 2006, č. j. 17 Co 341/2005-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.105,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v H. K. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. dubna 2006, č. j. 17 Co 341/2005-207, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v H. B. (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. března 2005, č. j. 10 C 106/2000-175, jímž tento soud zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 74.073,- Kč (odst. I. výroku), dále uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení 75.382,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta a České republice – Okresnímu soudu v H. B. 1.712,- Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. II. a III. výroku); odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradě částku 20.348,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce žalobou domáhal po žalovaném zaplacení zálohy na cenu díla dle smlouvy ze dne 29. 7. 1999. Odvolací soud vycházel z toho, že účastníci uzavřeli dne 29. 7. 1999 smlouvu o dílo dle §526 a násl. obch. zák., kterou se žalobce zavázal ke zhotovení koupelny žalovanému s tím, že cena díla měla být mimo jiné uhrazena dvěma zálohami, přičemž předmětem řízení je zaplacení zálohy ve výši 100.000,- Kč. Pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, vydaným v této věci dne 5. 6. 2003, č. j. 10 C 106/2000-127, byla žaloba v části týkající se zaplacení 25.927,- Kč zamítnuta, a tak předmětem řízení zůstal požadavek na zaplacení 74.073,- Kč. Žalovaným byly zjištěny vady díla, které žalobce neodstranil v poskytnuté přiměřené lhůtě do 29. 2. 2000, a proto žalovaný od smlouvy odstoupil listinou ze dne 7. 3. 2000. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že předpoklady k odstoupení byly prokázány, neboť postup „zhotovitele vedl nepochybně k podstatnému porušení smlouvy“ ve smyslu §550 věty třetí a §345 odst. 2 obch. zák. Bylo prokázáno, že vady jsou natolik četné, že se vyskytují na celém obloženém povrchu koupelny, přičemž dle posudku znalce odstranění vzniklých vad by bylo možné jen úplným odstraněním celého obkladu a dlažby s nebezpečím, že dojde k poškození vany, umyvadla a sprchové vaničky. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně má za prokázané, že úkon odstoupení od smlouvy učiněný žalovaným výše uvedeným dopisem ze dne 7. 3. 2000 byl žalobci doručen, což žalovaný prokázal knihou pošty svého advokáta, v níž byla zapsána jako odeslaná zásilka podaná dne 7. 3. 2000 na poště k přepravě s podacím číslem 443, adresovaná M. L. a opatřena otiskem kulatého razítka s textem H. B. 1, 7. 3. 2000. Odvolací soud vzhledem k uvedenému uzavřel, že bylo prokázáno platné odstoupení od smlouvy o dílo ze dne 29. 7. 1999, a proto práva a povinnosti stran z předmětné smlouvy, včetně práva na zaplacení zálohy na cenu díla, zanikla.
Dovoláním ze dne 28. 6. 2006 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., „případně že tu jsou důvody pro dovolání podle ustanovení §237 odst. 1) písm. c), protože podle názoru žalobce otázka odstoupení od smlouvy a jeho písemné doručení druhé straně má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když na jejím správném posouzení závisí povinnost žalovaného k zaplacení žalované částky“.
V odůvodnění dovolání dovolatel zejména namítl, že ze strany žalovaného nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy, neboť pro odstoupení nebyla splněna podmínka podstatného porušení smlouvy. Upozornil, že ještě před odstoupením od smlouvy žalovaný navrhl ponechání si díla v případě, když nebude nucen ničeho doplácet. Za nejpodstatnější dovolací námitku dovolatel výslovně označil neprokázání doručení dopisu ze dne 7. 3. 2000 obsahující úkon odstoupení od smlouvy žalobci. Dále poukázal na okolnost, že žalobce od 27. 10. 1999 na díle nepracoval a žalovaný přesto ještě dne 29. 10. 1999 nakupoval údajně chybějící materiál na dokončení díla (lepidlo, spárovací hmota a silikon), jež svědčí o tom, že žalovaný „projevoval vůli, aby dílo bylo dokončeno, než by měl zájem od smlouvy odstoupit“. Dovolatel namítl, že rovněž ze samotného průběhu provádění díla není patrné, že by žalovaný v postupu žalobce shledával podstatné porušení smluvních povinností, neboť dle svého vyjádření žalovaný provádění díla kontroloval a za celou dobu provádění díla neprojevil úmysl od smlouvy o dílo odstoupit.
Z výše uvedených důvodů žalobce závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 17. července 2006 se k dovolání vyjádřil žalovaný a uvedl, že dle jeho názoru není dovolání žalobce dle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí nevyslovil žádný závazný právní názor. Jelikož žalovaný zastává názor, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, závěrem navrhl, aby dovolací soud „dovolání zamítl“.
Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. dubna 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Z dovolání je zřejmé, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (odst. I. výroku) a dále proti odst. II. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť zde není splněna podmínka jiného (odlišného) rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem soudu odvolacího vysloveném v jeho zrušujícím rozhodnutí. Z usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 17 Co 331/2003-149, vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 6. 2003, č. j. 10 C 106/2000-127, byl zrušen zejména pro nedostatky ve skutkovém zjištění (splnění podmínky dodání materiálu na stavbu, neúplné skutkové závěry ohledně úkonu odstoupení od smlouvy – jeho doručení).
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Zbývá dodat, že vady podle podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V dovolání dovolatel jako otázku, mající po právní stránce ve věci samé zásadní význam, výslovně označil otázku „odstoupení od smlouvy a jeho písemné doručení druhé straně“, obsahově blíže vymezené tak, že nebyly dány podmínky pro odstoupení od smlouvy a zejména že úkon odstoupení od smlouvy ze dne 7. 3. 2000 nebyl dovolateli řádně doručen.
Námitkou, že nebylo prokázáno doručení dopisu ze dne 7. 3. 2000 obsahující úkon odstoupení od smlouvy, dovolatel ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému posouzení věci po stránce právní (ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), nýbrž (nepřípustně) napadá skutková zjištění soudů obou stupňů, resp. způsob hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a teprve až následně proti právnímu hodnocení zjištěného odlišného skutkového stavu. Přehlíží ovšem tu skutečnost, že se skutkový základ sporu v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemohou být v dovolání uplatněné námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud dovolatel dále namítal, že nebyly splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy o dílo s odůvodněním, že žalobce od 27. 10. 1999 na díle nepracoval a žalovaný přesto ještě dne 29. 10. 1999 nakupoval materiál na dokončení díla, že žalovaný navrhoval již před odstoupením od smlouvy ponechání si díla za podmínky nedoplacení zbývající ceny a že při kontrole v průběhu provádění díla žalovaný neshledal v postupu žalobce podstatné porušení smluvních povinností, a proto žalovaný nechtěl od předmětné smlouvy ze dne 29. 7. 1999 odstoupit, je zřejmé, že se jedná o skutečnosti, které nejsou rozhodné pro posouzení toho, zda došlo či nikoliv k podstatnému porušení smlouvy o dílo ze dne 29. 7. 1999. Dospěl-li odvolací soud na podkladě znaleckého posudku k závěru, že smlouva byla porušena podstatným způsobem a že bylo platně odstoupeno od smlouvy, je jeho závěr správný a v souladu s hmotným právem (§345 odst. 2 obch. zák.), a tak nemůže být těmito námitkami založena přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovoláním dovolatel napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé. V ust. §238, §238a a §239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto rozhodl tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 5, 1. věty a §218 písm. c) o.s ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolateli, který po procesní stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo nahradit žalovanému k rukám jeho advokáta částku 4.105,50 Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §§14 a 15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §137 odst. 3 o. s. ř. – DPH).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. října 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu