ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1256.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1256/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně G.E. M. A., zast. advokátem, proti žalované M. B., zast. advokátkou, o zaplacení 52.290,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 39 C 95/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 8. února 2006, č. j. 54 Co 536/2005-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v P. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2006, č. j. 54 Co 536/2005-63, potvrdil rozsudek Obvodního soudu v P. (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. května 2004, č. j. 38 C 95/2004-15, v odstavci I. výroku, jímž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 52.290,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 7.470,- Kč od 26. 10. 2002 do zaplacení, z částky 7.470,- Kč od 26. 11. 2002 do zaplacení, z částky 7.470,- Kč od 26. 12. 2002 do zaplacení, z částky 7.470,- Kč od 26. 1. 2003 do zaplacení, z částky 7.470,- Kč od 26. 2. 2003 do zaplacení, z částky 7.470,- Kč od 26. 3. 2003 do zaplacení a z částky 7.470,- Kč od 26. 4. 2003 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku a současně v odstavci II. výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyni nepřiznal právo na jejich náhradu.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 52.290,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,3 % denně z jednotlivých, po sobě jdoucích, dlužných splátek ode dne následujícího po jejich splatnosti až do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná neplnila závazky z leasingové smlouvy č. 90107567, a proto s ní žalobkyně předčasně ukončila tuto smlouvu a žádala po žalované v souladu s Všeobecnými smluvními podmínkami leasingu ke dni vrácení předmětu leasingu (osobní automobil D. N. W.) doplacení sedmi dlužných splátek po 7.470,- Kč s výše specifikovaným úrokem z prodlení. Dále uvedl, že soud prvního stupně nařídil ve věci první jednání na den 13. 5. 2004, k němuž žalovanou předvolal zásilkou určenou do vlastních rukou s poučením o následcích nedostavení se k prvnímu jednání ve věci bez řádné a včasné omluvy. Odvolací soud se přes námitku žalované, že se z předmětného jednání ze dne 13. 5. 2004 řádně a včas omluvila, což ovšem nemůže prokázat, jelikož omluvu zaslala jako obyčejné psaní a nemá doklad o jeho odeslání, ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že s ohledem na neexistenci podání ve spise, jímž by se žalovaná omluvila z nařízeného jednání, a v kontextu s tím, že všechna další podání žalované se ve spise nacházejí, byly splněny zákonem předpokládané podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a změnil jej jen ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že dle §150 o.s.ř. žalobkyni právo na jejich náhradu vzhledem k tíživé sociální situaci žalované nepřiznal. Ze stejného důvodu rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
V podání ze dne 20. 3. 2006, nazvaném „dovolání“, doručeném soudu prvního stupně dne 31. 3. 2006, žalovaná (nezastoupena advokátem) požádala, aby dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu.
Usnesením ze dne 15. června 2006, č. j. 38 C 95/2004-77, soud prvního stupně žalované přiznal osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu z důvodu uvedeného v ust. §138 o.s.ř. a ustanovil jí pro podání dovolání ve smyslu §30 o.s.ř. zástupce.
Usnesením ze dne 24. července 2006, č. j. 38 C 95/2004-78, soud prvního stupně žalovanou vyzval, aby ve lhůtě 21 dnů ode dne doručení tohoto usnesení soudu doplnila ve smyslu §43 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. §§241b odst. 1 a §209 o.s.ř. dovolání o náležitosti uvedené v §241a o.s.ř. tak, aby zejména uvedla, proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá a čeho se dovolatelka domáhá. Současně dovolatelku poučil o následcích nesplnění této výzvy ve stanovené lhůtě, a to o odmítnutí dovolání.
Podáním ze dne 17. 8. 2006 doplnila žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně své „dovolání“ ze dne 20. 3. 2006 a uvedla, že dovolání směřuje do odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V odůvodnění svého dovolání žalovaná brojí proti postupu soudu prvního stupně, jenž ve věci samé rozhodl rozsudkem pro zmeškání, aniž by byly splněny podmínky pro jeho vydání ve smyslu §153b odst. 1 o.s.ř., neboť se řádně omluvila z jednání soudu prvního stupně nařízeného na den 13. 5. 2004 z důvodu onemocnění jejího syna. Dovolatelka namítla, že ačkoli se předmětná omluva ve spise nenachází, byla soudu prvního stupně zaslána jako obyčejné psaní, což prokazuje kopií omluvy ze dne 10. 5. 2004. Zastává názor, že za situace, kdy žalovaná, jak je zřejmé z obsahu spisu, vždy reagovala na veškerá podání soudu přípisy zaslané formou obyčejného psaní a byly v pořádku doručeny, není důvod, aby jí soud neuvěřil, že tuto omluvu učinila.
Z výše uvedených důvodů žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil „rozsudek Městského soudu v P., 54 Co 536/2005-63 ze dne 8. 2. 2006 ve výrocích I.“ a dále „rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 13. 5. 2004, č. j. 38 C 95/2004-15, ve výroku I.“ a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání, jak vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. února 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka v dovolání výslovně neformulovala otázku, se kterou by spojovala zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí. V dovolání odvolacímu soudu vytkla, že řádně nepřezkoumal odvoláním napadený rozsudek prvního stupně, neboť nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku „pro zmeškání“ dle §153b odst. 1 o.s.ř. Dále uvedla, že neúčast na prvním jednání, které se ve věci konalo dne 13. 5. 2004, přípisem zaslaným soudu prvního stupně formou obyčejného psaní řádně a včas omluvila. Vždy reagovala na veškerá podání soudu přípisy zaslané formou obyčejného psaní, jež byly v pořádku doručeny, a proto není důvod, aby jí soud neuvěřil, že tuto omluvu učinila, přestože se ve spisu nenachází.
Z obsahového vymezení dovolacích námitek (§41 odst. 2 o.s.ř.) je zřejmé, že dovolatelka brojí především proti skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a soudem odvolacím, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soud prvního stupně a soud odvolací čerpal svá skutková zjištění pro posouzení toho, zda žalovaná ve smyslu §153b odst. 1 o.s.ř. svou neúčast na prvním jednání soudu prvního stupně, které se ve věci konalo dne 13. 5. 2004, omluvila či nikoli, a teprve následně proti právnímu posouzení věci, tj. zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání stanovené v §153b odst. 1 o.s.ř. Z předložených důkazů je dle jejího názoru zjevné, že tuto omluvu soudu prvního stupně doručila, přestože připouští, že mohlo dojít k pochybení držitele poštovní licence, ovšem obé nemůže prokázat. Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly z obsahu spisu, v nichž se omluva z jednání nařízeného na den 13. 5. 2004 nenachází. Dovolatelka toliko tvrdila, že omluvu odeslala, a jako důkaz nabízela stejnopis této omluvy.
Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení však nemůže měnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovým zjištěním pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodná.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu