ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1364.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1364/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně O. c., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované C. A., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 143 651 Kč, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 28 Cm 246/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 15. června 2005, č.j. 4 Cmo 192/2004-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 15. června 2005, č.j. 4 Cmo 192/2004-42, změnil žalobkyní jako dovolatelkou napadený výrok II. rozsudku Městského soudu v P. ze dne 30. června 2004, č.j. 28 Cm 246/2003-23 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 143 651 Kč. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání účastníků v čl. I. pod bodem 3. „Smlouvy o vysílání reklamy v TV G.“, v němž bylo sjednáno, že při prodlení platby se účtuje 0,5% denně z dlužné částky, není ujednáním o smluvní pokutě, jejíž zaplacení žalobkyně požaduje. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že toto smluvní ujednání je nejasné, neboť nelze určit, zda se jedná o smluvní pokutu, či úrok z prodlení, odvolací soud dovodil, že tímto ujednáním byl sjednán úrok z prodlení podle §369 odst. 1 obch. zák. Předmětný obsah bodu 3. vyložil tak, že úmyslem smluvních stran bylo nepochybně nějakým způsobem zabezpečit včasnost placení peněžitého závazku a smluvní strany daným ujednáním ve skutečnosti dohodly výši úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dále z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že smluvní ujednání účastníků „při prodlení platby se účtuje 0,5% denně z dlužné částky“ vyložil v rozporu s hmotným právem (§266 odst. 1 obch. zák.) jako dohodu o výši úroků z prodlení. Dovolatelka poukazuje na to, že již ze samotné žaloby, tedy zároveň z následného jednání žalobkyně po uzavření smlouvy, ale především z provedeného dokazování v soudním řízení, zejména ze souhlasných výpovědí účastníků vyplývá, že obě smluvní strany zamýšlely upravit sankci pro případ porušení povinnosti žalované smluvní pokutou. Podle žalované závěr odvolacího soudu o smluvních úrocích z prodlení nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že ujednání účastníků je neurčité, na základě skutkového zjištění učiněného z výpovědí žalobkyně a žalované a listinných důkazů, a odvolací soud, aniž by doplnil dokazování, bez dalšího přijal jiný právní závěr, a to, že předmětné ujednání nelze kvalifikovat jako dohodu o smluvní pokutě, ale za smluvený úrok z prodlení podle §369 odst. 1 obch. zák. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Pokud dovolatelka namítá, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, spočívající v neopakování a nedoplnění dokazování v odvolacím řízení, je třeba konstatovat, že tato námitka není důvodná. Odvolací soud by byl povinen zopakovat či doplnit dokazování jen v případě, pokud by vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně (srov. Občanský soudní řád, komentář, J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání, r. 2006, str. 1266). O takový případ se ale v dané věci nejedná. Odvolací soud vyšel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně, a to především z listinných důkazů konstatovaných na čl. 18 a 19 spisu. Nelze přisvědčit ani tvrzení dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl k souhlasným výpovědím účastníků, z nichž vyplývá, že obě smluvní strany zamýšlely upravit sankci pro případ porušení povinnosti žalované smluvní pokutou. Ze soudního spisu vyplývá, že důkazy účastnickými výpověďmi nebyly provedeny. Dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu ani v tom, že by postupoval v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř., podle něhož soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Nelze proto dospět k závěru, že je důvodný dovolatelkou uplatněný důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že by důsledkem jiné vady řízení bylo nesprávné právní posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Další dovolací důvod, uplatněný dovolatelkou, je důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedený dovolací důvod se ale nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Pokud dovolatelka spojuje uvedený dovolací důvod s tvrzením, že odvolací soud pominul rozhodnou skutečnost, a to shodné tvrzení účastníků, že sjednali v předmětné smlouvě smluvní pokutu, je třeba konstatovat, že taková skutečnost ze spisu nevyplývá, ba naopak, z vyjádření samotné žalované v odvolacím řízení na č.l. 38 lze zjistit, že žalobkyně v době po uzavření smlouvy měnila pojmenování sjednané sankce.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl tedy dovolatelkou uplatněn důvodně.
Dovolací soud se dále zabýval nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, vyložil-li smluvní ujednání účastníků v čl. I. pod bodem 3. „Smlouvy o vysílání reklamy v TV G.“, ve znění: „při prodlení platby se účtuje 0,5% denně z dlužné částky“, v souladu s §266 odst. 1 obch. zák., jako dohodu o výši úroků z prodlení.
Podle §266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Základní zásadou je zjištění úmyslu toho, kdo jednal. Až tehdy, nelze-li tento úmysl v konkrétním případě zjistit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle odstavce 2 paragrafu 266 obch. zák. podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Podle odst. 4 uvedeného ustanovení projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.Odvolací soud nepochybil, jestliže v souladu s ustanovením §266 odst. 1 a 3 obch. zák. vyložil projev vůle účastníků sporného ustanovení smlouvy tak, že toto ujednání nelze považovat za řádné sjednání smluvní pokuty podle §544 obč. zák. a dovodil, že jej lze posuzovat za smluvený úrok z prodlení podle §369 odst. 1 obch. zák., neboť nesporným úmyslem smluvních stran bylo zabezpečit včasnost placení peněžitého závazku, a nemohlo-li se jednat o smluvní pokutu, avšak vůle účastníků směřovala k sankcionování prodlení, přičemž sankce ve výši 0,5% denně z dlužné částky byla i následnými fakturami žalobkyní požadována, bylo jedině správné dospět k závěru, že účastníci podle §369 obch. zák. svým ujednáním „při prodlení platby se účtuje 0,5% denně z dlužné částky“, sjednali výši úroků z prodlení.
Dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl tedy rovněž uplatněn důvodně.
Protože žádný z dovolacích důvodů uplatněných dovolatelkou nebyl shledán důvodným, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. září 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu