ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1426.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1426/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce C. J. T., spotrebné družstvo, proti žalovanému L. Ch., zastoupenému advokátem, o zaplacení 205.740,- Kč, vedené u Krajského obchodního soudu v Brně (nyní Krajský soud v Brně) pod sp. zn. 24 Cm 178/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2005, č. j. 8 Cmo 193/2005 - 195, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 27. dubna 1999, č. j. 24 Cm 178/93 – 153, ve znění opravného usnesení ze dne 17. března 2005, č. j. 24 Cm 178/93 – 184, zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku 205.740,- Kč (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 205.740,- Kč (výrok I.). Ve výrocích II. – IV. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci opakovaně poté, co byl jeho dřívější rozsudek ze dne 29. 5. 1995, č. j. 24 Cm 178/93 – 76, zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 1997, č. j. 3 Cmo 754/95 – 92. Předmětem řízení bylo zaplacení průmyslového zboží dodaného žalovanému dne 14. 8. 1991. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, přičemž mu dodal druhově určené věci, u kterých je vždy možné vydání stejného množství věcí téhož druhu. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce nežádal v řízení vrácení věcí stejného druhu, ale peněžité plnění, soud žalobu zamítl.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaného uznal povinným k zaplacení žalované částky. Odvolací osud dospěl k závěru, že převzetím dodávky, podle dodacího listu datovaného dne 14. 8. 1991, došlo na straně žalovaného k převzetí plnění, aniž by v řízení byl tvrzen nebo prokázán právní důvod tohoto plnění. V otázce, zda je možná naturální restituce výrobků, dovodil odvolací soud, že se nelze domnívat, že by v roce 2005 (stejně jako v roce 1999, kdy rozhodoval soud prvního stupně), existovalo na trhu zboží druhově shodné se zbožím, které bylo dodáno žalovanému v únoru 1991. Odvolací soud, který ač po skutkové stránce dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že byla prokázána dodávka výrobků žalovanému, aniž by ten prokázal protiplnění, dospěl po právní stránce k odlišnému závěru, a to že je možná pouze peněžitá náhrada ceny dodaných výrobků a žaloba je proto důvodná. Odvolací soud posoudil pozdější tvrzení žalovaného ohledně dodání zboží jako nevěrohodné, když žalovaný nejdříve v řízení potvrdil dodání předmětných výrobků a pozdější tvrzení žalovaného, že se žalobci předání výrobků nepodařilo prokázat, odvolací soud posoudil jako tvrzení účelové.
Žalovaný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“), zároveň v dovolání uplatňuje, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tedy že jsou dány dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř.].
Dovolatel namítá, že v odvolacím řízení soud vzal s odkazem na §120 odst. 4 za svá skutková zjištění účastníků, která podle dovolatele shodná nebyla, a dále že odvolací soud dospěl bez dokazování ke skutkovým zjištěním, aniž by k nim žalobce poskytl jakákoliv tvrzení či označil důkazy k jejich prokázání ve smyslu §120 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel dále namítá nesprávné právní posouzení ustanovení §123 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „hospodářský zákoník“), co do výkladu a aplikace ustanovení o vypořádání neoprávněného majetkového prospěchu.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., v rozhodném znění, není však důvodné.
Při posouzení shodnosti tvrzení obou účastníků je třeba vycházet z obsahu jejich tvrzení. Pokud byla tato tvrzení co do obsahu shodná (dokazování se omezilo jen na ty rozhodující skutečnosti, ohledně nichž se tvrzení účastníků rozcházela), a jeden z účastníků později v řízení své předtím shodné tvrzení (v daném případě tvrzení o dodání – převzetí – zboží) ohledně rozhodné skutečnosti změnil, pak posouzení věrohodnosti dodatečného (odlišného) tvrzení účastníka zůstává v rovině hodnocení důkazu soudem, a nelze je považovat za vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Námitka dovolatele, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. tak směřuje ke zpochybnění správnosti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které je z hlediska dovolacího důvodu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. bez právního významu. Nejvyšší soud neshledal, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu citovaného ustanovení.
Pokud lze námitku žalovaného, že předmětné zboží mu nebylo dodáno, posoudit podle obsahu jako výhradu, že toto skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pak by bylo možno je podřadit dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. V tomto směru však tvrzení žalovaného není v souladu s výsledky dokazování (zejména dodacím listem z 14. 8. 1991 – ve spise č. l. 3, i svědeckými výpověďmi) a vlastními vyjádřeními žalovaného, resp. jeho zástupce o převzetí zboží (č. l. 22, protokol na č. l. 114).
Pokud jde o právní posouzení, tj. o otázku výkladu a aplikace ustanovení §123 odst. 3 hospodářského zákoníku odvolacím soudem, zda je možné vydání téže věci nebo věci téhož druhu, je třeba vycházet vždy z konkrétní povahy dodaného zboží (v daném případě mraznička, pařák a bojler určitého typu). Podle cit. ustanovení je organizace povinna nahradit cenu podle doby získání v tom případě, že není možné nebo účelné vydat zboží, které bylo získáno, nebo vydat zboží téhož druhu. Pokud odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že vydání zboží není možné ani účelné (s přihlédnutím k tomu, že žalovaný již nemá předmětné zboží ve své dispozici a takové zboží vzhledem k technickému vývoji již ani není na trhu a taková situace tu byla už v době rozhodování soudu prvního stupně v r. 1999), je tento právní závěr na základě daného skutkového stavu správný.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. správné a dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem. o. s. ř. Dovolání žalobce bylo zamítnuto, přičemž žalovanému v řízení o dovolání podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. František Faldyna,CSc
předseda senátu