ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1531.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1531/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně T., a.s., zastoupené JUDr. Bc. M. K., PhD., advokátem, proti žalovaným 1. JUDr. J.V., a 2. M.K., o zaplacení částky 301 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 113/2003, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. června 2005 č. j. 15 Co 331/2005-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21 511,50 Kč k rukám JUDr. Bc. M. K., PhD., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. února 2005 č. j. 3 C 113/2003-98 uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 325 922 Kč se 6% úroky p.a. z částky 300 000 Kč od 1. 6. 1997 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných nebo dlužníka společnosti W. D., veřejná obchodní společnost, které byla platební povinnost uložena směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 1997 č. j. Sm 234/97-10, zaniká do výše tohoto plnění povinnost ostatních, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně učinila předmětem řízení svoji dosud neuhrazenou směnečnou pohledávku vůči společnosti W. D., veřejná obchodní společnost, o níž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích směnečným platebním rozkazem ze dne 8. prosince 1997 č. j. Sm 234/97-10, kterým uvedené společnosti uložil zaplatit žalobkyni T., spol. s r.o., částku 300 000 Kč směnečného peníze s příslušenstvím a 1 000 Kč odměny ve výši 1/3 směnečného peníze a náklady řízení. Žaloba vycházela z tvrzení, že žalovaní jsou společníky a současně statutárními orgány zavázané společnosti, takže ručí podle §86 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) za její nesplněné závazky, a to společně a nerozdílně. Soud prvního stupně zjistil, že společnost T., spol. s r.o., se ke dni 31. 7. 1999 přeměnila na akciovou společnosti T., a.s., která je v této věci žalobkyní. Soud prvního stupně vyšel z ustanovení §69 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni 31. 7. 1999 (dále jen „ObchZ“), ze kterého vyplývá, že při přeměně společnosti zaniká dosavadní společnost bez likvidace, výmaz zrušené společnosti a zápis nové společnosti provede rejstříkový soud k témuž dni, přičemž jmění zrušené společnosti přechází na novou společnost. Podle §6 odst. 2 ObchZ se soubor obchodního majetku (podle §6 odst. 1 ObchZ se obchodním majetkem rozumí souhrn majetkových hodnot, tedy věcí pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot, které patří podnikateli a slouží nebo jsou určeny k jeho podnikání) a závazků vzniklých podnikateli v souvislosti s podnikáním označuje jako obchodní jmění. Z této právní úpravy podle závěru soudu prvního stupně vyplývá, že přechod obchodního jmění (tedy i pohledávek) zrušené společnosti na společnost nástupnickou nastává ze zákona. Podle závěru soudu prvního stupně není nutné v takovém případě ani uzavírání žádných smluv o postoupení na nově vzniklou společnost, není nutný ani převod směnky rubopisem. Z toho soud prvního stupně dovodil, že přeměnou společnosti T., spol. s r.o., na společnost T., a.s., došlo k přechodu směnečné pohledávky za společností W. D., veřejná obchodní společnost, ze směnky ze dne 14. 1. 1997, o níž bylo rozhodnuto shora uvedeným směnečným platebním rozkazem, ze zrušené společnosti T., spol. s r.o., na novou společnost T., a.s. Žalobkyně je proto podle závěru soudu prvního stupně nositelem této směnečné pohledávky, o čemž svědčí i její držba příslušné směnky a skutečnost, že na směnce je jako poslední majitel (indosatář) uvedena společnost T., s.r.o. Soud prvního stupně nárok žalobkyně posoudil podle §86, věty druhé, ObchZ a uzavřel, že žalovaní jako společníci veřejné obchodní společnosti W.D. ručí za její závazky veškerým svým majetkem společně a nerozdílně, tedy i za závazky vyplývající z předmětného směnečného platebního rozkazu. Námitku promlčení vznesenou žalovanými soud prvního stupně nepřijal, vyšel z §70 odst. 2 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., podle něhož se nároky majitele směnky proti indosantům a proti výstavci promlčují v jednom roce od data protestu včas učiněného nebo při doložce bez útrat v jednom roce ode dne splatnosti směnky. Jelikož v jednoroční promlčecí době byl u Krajského soudu v Českých Budějovicích podán návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, k promlčení nároku ze směnky nedošlo.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. června 2005 č. j. 15 Co 331/2005-127 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Podání žalobkyně došlé soudu 9. 11. 2004 podle závěru odvolacího soudu správně soud prvního stupně nepovažoval za změnu žaloby ve smyslu §95 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jednalo se pouze o doplnění žalobního petitu (žalobkyně nechtěla více než původně požadovala, ani jiné plnění, nezměnila vylíčení skutkového stavu). Odvolací soud dále potvrdil aktivní legitimaci žalobkyně v souvislosti s přeměnou společnosti T., spol. s r.o., na společnost T., a.s., podle §69 odst. 2 ObchZ, z něhož také vyplývá univerzální sukcese na nový subjekt ohledně celého obchodního jmění, k níž dochází ze zákona, tedy bez nutnosti provést jakékoliv další právní úkony. Soulad účetní evidence žalobkyně s tímto právním vztahem, který plyne ze zákona, není pro předmět sporu nijak relevantní. Námitky žalovaných se odvolacímu soudu jeví jako ryze účelové vzhledem k tomu, že jsou jedinými společníky a jednateli dlužníka, který ani po pravomocném rozhodnutí soudu neposkytl věřiteli dlužné plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §242 odst. 3 o. s. ř.]. Podle dovolatele jsou právní závěry obou soudů v rozporu s hmotným právem a vychází z neúplného důkazního řízení. Dovolatel popírá aktivní legitimaci žalobkyně v řízení, což dovozuje z toho, že nebylo v řízení prokázáno, co bylo obsahem jmění zrušené společnosti a zda pohledávka za společností W. D., v.o.s., z titulu předmětného směnečného platebního rozkazu byla skutečně součástí jmění zrušené společnosti a byla řádně vedena v účetnictví k datu přeměny společnosti. Dovolatel nesdílí názor soudů obou stupňů, že soulad účetní evidence se vztahem zrušované společnosti při její přeměně v jinou formu společnosti není relevantní, je přesvědčen, že při zániku společnosti bez likvidace a současném vzniku společnosti jiné hraje účetnictví hlavní roli a pouze ty položky, které jsou zahrnuty v účetnictví, tvoří jmění společnosti a pouze ty mohou přejít jako základní jmění do nově vzniklé společnosti. Dovolatel dále poukázal na návrh žalobkyně na změnu petitu, který měl být soudem prvního stupně podle §95 odst. 1 o. s. ř. buď přijat nebo odmítnut, což se nestalo. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v této věci nemůže být podle jejího názoru dán, neboť v řízení nebyla řešena žádná otázka, která by byla předmětem odlišné rozhodovací praxe českých soudů. Námitky dovolatele jsou totožné s těmi, které žalovaní použili v prvostupňovém i odvolacím řízení a soudy obou stupňů se s nimi vypořádaly. Námitka věci pravomocně rozhodnuté není dána, neboť tato žaloba je vedena proti jiným účastníkům a z jiného právního důvodu. Taktéž námitka neexistence právního nástupnictví žalobkyně po společnosti T., spol. s r.o., byla v odůvodnění rozhodnutí soudů velmi přesvědčivě vyvrácena. Výpis z obchodního rejstříku žalobkyně a další listiny dosvědčují univerzální sukcesi, přičemž přechod práv a povinností vyplývá přímo ze zákona a není nutno sepisovat žádné postupní či jiné smlouvy. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je tento mimořádný opravný prostředek přípustný, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam z hlediska řešení otázky, zda při přeměně společnosti na jinou formu nebo na družstvo podle §69 odst. 1 ObchZ ve znění účinném k 31. 7. 1999 bylo pro přechod jmění zaniklé společnosti na nově vzniklou společnost rozhodující, zda pohledávka, která tvořila součást tohoto jmění, byla či nebyla vedena v účetní evidenci zanikající společnosti.
Vzhledem k datu přeměny obchodní společnosti T., spol. s r.o., na společnost T., a.s., (31. července 1999) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad příslušných ustanovení obchodního zákoníku ve znění účinném k tomuto datu, tj. ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 94/1996 Sb., 142/1996 Sb., č. 77/1997 Sb., č. 15/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb.
Projednávané věci se týká úprava v §69 odst. 1 ObchZ, podle něhož při dobrovolném zrušení společnosti může být zároveň rozhodnuto, že se přemění v jinou formu společnosti nebo družstvo, nebo se sloučí nebo splyne s jinou společností, popřípadě se rozdělí. Tím nejsou dotčena omezení stanovená zvláštním zákonem.
Podle §69 odst. 2, věty první, ObchZ při přeměně společnosti zaniká dosavadní společnost bez likvidace, jsou-li ke dni podání návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku splněny náležitosti pro vznik nové společnosti nebo družstva.
Podle věty třetí téhož ustanovení provede výmaz zrušené společnosti a zápis nové společnosti nebo družstva rejstříkový soud k témuž dni a podle páté věty téhož ustanovení platí, že při přeměně společnosti přechází jmění zrušené společnosti na novou společnost nebo družstvo.
Dále dopadá na projednávanou věc ustanovení §6 odst. 1 ObchZ, podle kterého se obchodním majetkem pro účely tohoto zákona rozumí souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot), které patří podnikateli a slouží nebo jsou určeny k jeho podnikání. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se pro účely tohoto zákona soubor obchodního majetku a závazků vzniklých podnikateli v souvislosti s podnikáním označuje jako obchodní jmění.
Z uvedené právní úpravy vyplývá, že pro učinění závěru, zda došlo k přechodu konkrétní pohledávky ze zrušované společnosti na novou přeměněnou společnost, bylo nutno zjistit pouze, zda předmětná pohledávka v době přeměny společnosti existovala a dále, že sloužila nebo byla určena k podnikání. Pokud ano, přešla v rámci obchodního jmění ze zaniklé společnosti na společnost novou, přičemž skutečnost, zda tato pohledávka byla či nebyla vedena v účetní evidenci podnikatele, není z hlediska přechodu této pohledávky významná. Pokud totiž podnikatel svoji pohledávku vůči jinému subjektu nevede ve své účetní evidenci, poruší povinnost stanovenou zákonem o účetnictví, tato skutečnost však neznamená, že by tato pohledávka při splnění podmínek stanovených v ustanovení §6 ObchZ nebyla součástí obchodního jmění podnikatele, neboť toto ustanovení splnění této podmínky nevyžaduje.
Jestliže tedy odvolací soud učinil závěr, že pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně vůči společnosti W. D., veřejné obchodní společnosti, přešla v rámci obchodního jmění při přeměně společnosti na žalobkyni, neboť z hlediska posouzení této otázky nebylo důležité, zda tato pohledávka byla vedena v účetnictví právní předchůdkyně žalobkyně, je toto jeho právní posouzení správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl uplatněn důvodně.
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu však nemůže založit námitka dovolatele, že předmětná pohledávka mohla být v době přeměny právní předchůdkyně žalobkyně postoupena jinému subjektu. Tato námitka totiž směřuje proti správnosti zjištění skutkového stavu věci, z něhož vyšel odvolací soud (navíc první žalovaný pouze uvádí spekulativní možnost), a ten nemůže v dovolacím řízení doznat změny. V případě, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není totiž dovolací soud oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami (kromě případných vad řízení) a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Opodstatněná není ani námitka, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež podle dovolatele spočívá v tom že soud prvního stupně měl podle §95 o. s. ř. rozhodnout o návrhu žalobkyně na změnu petitu. V případě výroku, jímž bylo stanoveno, že plněním jednoho ze žalovaných nebo dlužníka, jemuž byla tato povinnost stanovena směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 1997 č. j. Sm 234/97-10, zaniká do výše tohoto plnění závazek ostatních, byla vyjádřena jednak solidarita závazku žalovaných, jednak skutečnost, že žalovaní plní jako ručitelé dlužníka. Soud takto rozhodl ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., aniž byla nutná změna žaloby. Šlo totiž o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když první žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 18 010 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2005] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2005), při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 3 436,50 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li první žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu