ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1557.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1557/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně HV R. s.r.o., zastoupené advokátem proti žalovaným 1) D. t. P. spol. s r.o., zastoupenému advokátem a 2) A. P., a. s. v likvidaci, zastoupené advokátkou a 3) Č. s. v. s., zastoupenému advokátem, o zaplacení 13 100 175,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v H. K. pod sp. zn. 25 Cm 94/1995, o dovolání žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 4. dubna 2006, č.j. 1 Cmo 275/2005-1096, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 4. dubna 2006, č.j. 1 Cmo 275/2005-1096, do výroku V. a VII. se odmítá.
II. Dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 4. dubna 2006, č.j. 1 Cmo 275/2005-1096, do výroku I. se odmítá.
III. Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 4. dubna 2006, č.j. 1 Cmo 275/2005-1096, pokud jím bylo ve výroku IV. pod bodem 2. rozhodnuto o nároku žalobkyně co do částky 3 177 478 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému 3), a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému 3), se v tomto rozsahu zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v P. k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v H. K. rozsudkem ze dne 5. května 2005, č.j. 25 Cm 94/1995-1052, výrokem I. zamítl žalobu v té části, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaní 1), 2) a 3) byli zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 13 100 175,30 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovaný 1) byl zavázán k úhradě částky 13 100 175,30 Kč s příslušenstvím nebo žalovaný 2) k úhradě částky 7 860 105,20 Kč s příslušenstvím a žalovaný 3) k úhradě částky 5 240 070,10 Kč s příslušenstvím, výroky III. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 8. 1998 byly na současnou žalobkyni postoupeny mimo jiné pohledávky za žalovaným 1) ve výši 13 100 175,30 Kč, představující doplatek ceny ve výši 4 017 956,70 Kč a 9 082 218,60 Kč za nezaplacené faktury č. 100800 a 100801, vystavené na základě hospodářské smlouvy o dodávce stavby z 13. 5. 1991, včetně jejích dodatků, uzavřené mezi odběratelem D. t. ČS VTS P. a dodavatelem P. s., státní podnik, P. Krajský soud z provedeného dokazování ohledně posouzení platnosti hospodářské smlouvy dospěl k závěru, že byla ve smyslu §21 odst. 1 hospodářského zákoníku, platného v době uzavření smlouvy (dále jen „HZ“) uzavřena neplatně, neboť byla ze strany odběratele podepsána v rozporu s ustanovením §104 odst. 1 HZ jen jednou oprávněnou osobou, jednalo-li o smlouvu, jež k platnosti podle §24 odst. 2 HZ vyžadovala písemnou formu, a navíc byl za odběratele označen někdo, kdo nebyl nositelem právní subjektivity. Konstatoval, že žalobkyně sice mohla požadovat zaplacení předmětné částky buď z titulu neoprávněného majetkového prospěchu podle §123 HZ nebo z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ale pro rozhodnutí v tomto směru považoval za rozhodující citovanou smlouvu o postoupení pohledávek. Obchodní společnost Domu techniky P. spol. s r.o. - žalovaný 1), uvedená ve smlouvě o postoupení pohledávek jako dlužník, ale vznikla podle zápisu v obchodním rejstříku až k 10. 12. 1992, nemohla být tedy ve smluvním vztahu se žalobkyní, resp. s předchůdkyní žalobkyně, a v řízení nebylo prokázáno, že by od žalobkyně či její předchůdkyně obdržela nějaké bezesmluvní plnění. Soud uzavřel, že z těchto důvodů není žalovaný 1) ve sporu pasivně legitimován. Dále dospěl k závěru, že ve sporu není pasivně legitimován ani žalovaný 2) a 3), byť žalovaní 2) a 3) jsou skutečnými podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti postavené na základě dané hospodářské smlouvy, neboť původní žalobce není již v tomto řízení žalobcem a na současnou žalobkyni byla postoupena neexistující pohledávka za žalovaným 1). Žalovaným 2) a 3) podle závěru soudu prvního stupně nemohl vzniknout ani neoprávněný majetkový prospěch či bezdůvodné obohacení v požadované výši na úkor současné žalobkyně, jestliže předmětnou nemovitost tato žalobkyně nepostavila.
Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 4. dubna 2006, č.j. 1 Cmo 275/2005-1096, výrokem I. konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen ve výroku I. v rozsahu zahrnujícím zaplacení 5 156 480,30 Kč s příslušenstvím, ve výroku II. ve vztahu k žalovanému 1) ohledně zaplacení 5 156 480,30 Kč s příslušenstvím, a rovněž ve výroku II. tam, kde je po žalovaném 2) požadováno zaplacení 3 093 888,20 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalovanému 3) zaplacení 2 062 592,10 Kč s příslušenstvím; výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu zahrnujícím zaplacení 7 943 695 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. v části, kde ve vztahu k žalovanému 1) je požadováno zaplacení 7 943 695 Kč s příslušenstvím; výrokem III. potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně příslušenství týkající se úroků z prodlení požadovaných ve vztahu k žalovaným 2) a 3) za období od 27. 1. 1993 do 22. 12. 1997; výrokem IV. ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil pod bodem 1. tak, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni 4 766 217 Kč s úroky z prodlení z této částky v sazbě 5% p.a. od 23. 12. 1997 do zaplacení a pod bodem 2. tak, že žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobkyni 3 177 478 Kč s úroky z prodlení z této částky v sazbě 5% p.a. od 23. 12. 1997 do zaplacení; výroky V. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná hospodářská smlouva je neplatná a žalovanou částku lze posuzovat jen podle právní úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 1992 s ohledem na skutečnost, že stavba byla převzata v prosinci 1993 a před 1. 1. 1992 žalobkyni ještě žádný nárok ve vztahu k žalovaným nevznikl. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný 1) není ve sporu pasivně legitimován, neboť není a nikdy nebyl vlastníkem pořízené stavby – nemovitosti. Podle odvolacího soudu by měli bezdůvodné obohacení vypořádat žalovaní 2) a 3), jako spoluvlastníci pořízené nemovitosti, avšak v době, kdy bezdůvodné obohacení nastalo, ale žalovaní 2) a 3) nebyli v postavení spoluvlastníků, proto nemohla vzniknout jejich solidární odpovědnost vztahující se k vypořádání bezdůvodného obohacení. Vrchní soud dále konstatoval, že věcná aktivní legitimace žalobkyně existuje, a že pro postoupení ve smyslu §524 obč. zák. je rozhodující, že existuje postupovaná pohledávka, zatímco uvedené ustanovení nevyžaduje, aby v dotčeném úkonu byl přesně identifikován dlužník či ten subjekt, který dlužníkem skutečně je a který bude případně povinen postoupenou pohledávku hradit. K tomu odvolací soud zdůraznil, že postupník nabývá všech práv spojených s předmětem cesse, jež měl původní věřitel, a to se týká i všech procesních práv. Uzavřel, že i v případě, že je ve smlouvě o postoupení pohledávky dlužníkem označen někdo, o kom se později zjistí, že dlužníkem není, neztrácí cesse své účinky vůči skutečnému dlužníku. Pokud se týká výše bezdůvodného obohacení, odvolací soud považoval za výši majetkového prospěchu částku 7 943 695 Kč, vyčíslenou v revizním znaleckém posudku ze dne 22. 3. 2004. Počátek prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení odvolací soud spojil s okamžikem, kdy bylo najisto postaveno, že nárok je uplatňován také vůči žalovanému 2) a 3), tj. okamžikem doručení usnesení na čl. 396 spisu o připuštění změny žaloby. Výši úroků z prodlení odůvodnil poukazem na vl. nař. č. 142/1994 Sb., ve znění platném v rozhodné době.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání žalovaní 1) a 3.
Žalovaný 1) podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu do výroků V. a VII., jimiž odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný 1) poukazuje na to, že od počátku řízení nebyl ve sporu pasivně legitimován, nikdy nebyl s žalobkyní v žádném smluvním vztahu a ani od ní neobdržel jakékoli bezesmluvní plnění, proto také žaloba byla vůči němu zamítnuta. Žalovaný 1) byl ale nucen se po celou dobu vleklého sporu bránit proti žalobě o více než 13 miliónů Kč, což si vyžádalo kvalifikované zastoupení advokátem, proto má za to, že mu měly být přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů, pokud byl ve sporu plně úspěšný. Navrhl, aby dovolací soud v napadených výrocích rozhodnutí odvolacího soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 3) podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu do výroku I., IV. a V. až VII. Pokud podal dovolání do měnícího výroku IV., dovolává se přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že je ve věci pasivně legitimován. Má za to, že ze smlouvy o postoupení pohledávky jasně vyplývá vůle stran postoupit na postupníka pohledávku za žalovaným 1). Smlouva neobsahuje žádný projev vůle, ze kterého by bylo možno dovodit, že by postupitel a postupník měli v úmyslu postoupit pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení za A. P., a. s. (2. žalovaný) nebo za Č. s. v. s. (3. žalovaný). Pokud na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud přesto dospěl k závěru, že žalovaný 2) a 3) je povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, ale soud prvního stupně se s ohledem na právní závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaných výší bezdůvodného obohacení nezabýval, měl podle názoru žalovaného 3) odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně se svým závazným právním názorem k dalšímu řízení, neboť ve vztahu k vyčíslení míry bezdůvodného obohacení byl rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný. Odvolací soud však sám vyčíslil míru bezdůvodného obohacení, čímž nerespektoval zásadu dvouinstančnosti soudního řízení. Žalovaný 3) navrhl, aby dovolací soud v napadených výrocích rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného 3) navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud učinil správný právní závěr ohledně pasivní legitimace žalovaného 3), pokud dovodil, že je rozhodující existence postupované pohledávky a nikoliv označení dlužníka, a když navíc podle ustálené judikatury pro posouzení platnosti postoupení není rozhodující právní titul postupované pohledávky. Rovněž se domnívá, že odvolací soud založil své rozhodnutí o výši bezdůvodného obohacení žalovaného 3) získaného na úkor žalobkyně na provedeném dokazování před soudem prvního stupně, zejména na závěru znalců, přičemž provedené důkazy odvolací soud na řízení dne 28. 3. 2006 k této problematice zopakoval.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.) se nejprve zabýval dovoláním žalovaného 1).
Napadá-li žalovaný 1) výroky odvolacího soudu o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti usnesení ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání žalovaného 1), směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalovaného 1) bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl - §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalovaného 3).
Pokud žalovaný 3) napadá výrok I. předmětného rozsudku odvolacího soudu, jímž zůstal zamítavý výrok soudu prvního stupně nedotčen ve vztahu k žalovanému 3) ohledně zaplacení 2 062 592,10 Kč s příslušenstvím, je třeba konstatovat, že tento výrok nebyl předmětem odvolacího řízení, odvolací soud pouze konstatoval, že zamítavý výrok soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, tudíž je tato část rozhodnutí soudu prvního stupně v právní moci a nemohla být napadena dovoláním.
Dovolání žalovaného 3) v části, v níž bylo podáno proti výroku IV. pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání v této části splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (3. žalovaným), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z možného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a žalovaný 3) ani tyto vady nenamítá.
Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.
Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, jež brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu, seš. 3/94, č. 10 II).
Dovolací soud dospěl k závěru, že právě touto jinou vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, je řízení postiženo.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. a v odvolacím řízení i ve spojení s §211 o. s. ř. je soud povinen v odůvodnění rozsudku uvést jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak věc posoudil po právní stránce a dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Žalovanému 3) je třeba přisvědčit, rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné v části, týkající se povinnosti žalovaného 3) zaplatit žalobkyni 3 177 478 Kč s úroky z prodlení z této částky v sazbě 5% p.a. od 23. 12. 1997 do zaplacení. Odvolací soud na str. 8 konstatuje, že věcná aktivní legitimace žalobkyně k vedení řízení v dané věci existuje, ale nezdůvodňuje existenci této aktivní legitimace ve vztahu k žalovanému 3). Zdůvodněním aktivní legitimace žalobkyně ve vztahu k žalovanému 3) nemůže být jen konstatování na str. 6 rozsudku odvolacího soudu, že bezdůvodné obohacení by měl vypořádat vlastník pořízené nemovitosti, když spoluvlastníky nemovitosti jsou žalovaný 2) a 3).
Navíc je třeba konstatovat, že odvolací soud přijal nesprávný názor v tom, že ve smlouvě o postoupení pohledávky nemusí být identifikován dlužník a že cesse má účinky i v případě, že v ní označený dlužník není ve skutečnosti dlužníkem.
Dovolání žalovaného 3) je rovněž důvodné v tom směru, že odvolací soud při určení povinnosti žalovaného 3) zaplatit žalobkyni 3 177 478 Kč s příslušenstvím porušil zásadu dvouinstančnosti řízení. Podle této zásady odvolací soud přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. §212, §212a o. s. ř.).
Je-li ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně - §219 o. s. ř., ani pro jeho změnu - §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a odvolací soud rozhodnutí zruší - §219a o. s. ř., a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení - §221 o. s. ř. (srov. rozhodnutí pod označením Rc 30/2000 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci právní závěr, že žalovaný 3) není ve věci pasivně legitimován a že mu žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Za této situace tedy ani neprováděl žádné dokazování ohledně výše bezdůvodného obohacení. Odvolací soud však dospěl k závěru, že žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 177 478 Kč s příslušenstvím. Za této situace měl odvolací soud s ohledem na výše uvedené zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 3).
Mimoto je rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného 3) zaplatit žalobkyni částku 3 177 478 Kč s příslušenstvím nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. nezdůvodnil, proč právě takovou částku má žalovaný 3) žalobkyni zaplatit.
Z uvedených důvodů nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném rozsahu, ohledně povinnosti žalovaného 3) zaplatit žalobkyni částku 3 177 478 Kč s příslušenstvím, správné, proto se Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) v tomto rozsahu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu v daném rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení ve vztahu k žalovanému 3), včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. září 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu