ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1570.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1570/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce P. G., zastoupeného advokátem, proti žalované A. – T. s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 188 067 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 1 Cm 81/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 28. června 2005 č. j. 1 Cmo 275/2004-67, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 28. června 2005 č. j. 1 Cmo 275/2004-67 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 15. dubna 2004 č. j. 1 Cm 81/2000-45 uložil žalované zaplatit žalobci částku 138 485 Kč s 14,5% úrokem z prodlení od 9. 9. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části nároku na zaplacení částky 49 582 Kč s příslušenstvím a 11,5% úroku z prodlení z částky 138 485 Kč od 9. 9. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako zhotovitel a žalovaná jako objednatelka uzavřeli dne 10. 4. 1998 smlouvu o dílo, na jejímž základě provedl žalobce pro žalovanou stavební práce v objektu B. kat. č. 44/1, 43/27 ve dvou etapách v dohodnuté ceně za I. etapu ve výši 439 184 Kč a za II. etapu ve výši 183 327 Kč + DPH ve výši 31 126 Kč, a že tyto práce byly odevzdány dne 20. 8. 1998. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná uhradila žalobci na zálohách částku 500 000 Kč a doplatek 7 863,40 Kč, takže dlužný zůstatek ceny díla činil částku 145 773,60 Kč. Žalovaná postavila svoji obranu na tom, že ve smlouvě o dílo bylo sjednáno zahájení prací dne 14. 4. 1998 s tím, že práce budou probíhat po dobu 8 týdnů, a že v článku V smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % z ceny za každý den prodlení zhotovitele s plněním díla, takže jí vznikl nárok na smluvní pokutu za prodlení s odevzdáním díla o 60 dnů ve výši 145 773,60 Kč; tuto částku pak započetla oproti nároku žalobce na zaplacení ceny díla. Soud prvního stupně shledal obranu žalované jako důvodnou pouze částečně, neboť dospěl k závěru, že ze zápisu ve stavebním deníku ze dne 15. 7. 1998 vyplývá, že se smluvní strany dohodly na změně termínu dokončení díla na 17. 8. 1998, přičemž uvedeným zápisem ve stavebním deníku byla dodržena písemná forma ke změně smluvních ujednání sjednaná v článku VII smlouvy o dílo. Vzhledem k odevzdání prací 20. 8. 1998 se žalobce podle závěru soudu prvního stupně dostal do prodlení s odevzdání prací pouze v rozsahu tří dnů a smluvní pokuta za tyto tři dny činí částku 7 288,60 Kč, takže žaloba je podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) důvodná co do částky 138 485 Kč.
K odvolání žalované Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 28. června 2005 č. j. 5 Cmo 275/2004-67 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III potvrdil s tím, že ve výroku pod bodem II zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zabýval pouze otázkou, zda došlo mezi účastníky ke vzájemnému zápočtu jejich pohledávek. Vyšel z §580 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), podle něhož mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. K jednostrannému zápočtu ze strany žalované však podle závěru odvolacího soudu v daném případě nedošlo, neboť dopis žalované bez data adresovaný žalobci, který byl označen jako „Vyúčtování I. a II. etapy stavebních prací“, nelze považovat za právní úkon žalované směřující k započtení smluvní pokuty na vymáhaný nárok žalobce. K tomuto závěru dospěl odvolací soud s ohledem na obsah tohoto dopisu, v němž je uvedena výše doplatku ceny prací a rovněž výše smluvní pokuty, nevyplývá však z něj projev vůle žalované započíst jednostranným úkonem smluvní pokutu na doplatek ceny díla, když o provedení zápočtu neobsahuje dopis ani zmínku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, který spočívá v nesprávném právním posouzení otázky, zda došlo k uzavření dodatku o změně smlouvy o dílo v části týkající se termínu plnění, a zda žalovaná platně započetla svůj nárok na smluvní pokutu vůči nároku žalobce na úhradu ceny díla. Podle názoru žalované odvolací soud sice správně určil právní normy, nesprávně je však vyložil. Pochybení odvolacího soudu, který ohledně uzavření dodatku ke smlouvě o dílo mlčky akceptoval názor soudu prvního stupně, spočívá podle jejího názoru v tom, že nezkoumal projevy vůle obsažené v zápisu ve stavebním deníku ze dne 15. 7. 1998 za použití výkladových pravidel formulovaných v §35 odst. 2 ObčZ a s ohledem na svůj nesprávný názor se pak již nezabýval otázkou, zda tvrzený dodatek ke smlouvě o dílo byl uzavřen subjektem oprávněným jednat za žalovanou jako objednatele. Předmětný zápis ve stavebním deníku se podle názoru žalované týkal jiné věci (a to byl také jeho hlavní obsah) a jen mimochodem je v něm uveden návrh žalobce na prodloužení termínu dodávky díla. Stalo se tak v době, kdy byl žalobce jako zhotovitel ve značném prodlení s dodávkou díla a od žalované by bylo nelogické a pro ni nevýhodně, kdyby vážně a o své pravé vůli takový dodatek uzavřela. Pokud jde o právní úkon započtení, domnívá se žalovaná, že byl učiněn platně, a odvolací soud se také u této listiny nazvané Vyúčtování I. a II. etapy stavebních prací opomněl zabývat výkladem projevu vůle žalované, takže jeho závěr, že v této listině není ani zmínka o nějakém započtení, je zkreslením skutečnosti. Poukázala na to, že žalobce sám vždy tento úkon jako započtení uznával za platný a to i před soudem prvního stupně. I kdyby nebyl učiněný právní úkon započtení řádný, stejně žalovaná podle jejího názoru učinila úkon zápočtu před soudem a žalobce ho uznal a věděl o něm. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné, přičemž dovodil, že v dané věci je dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil otázku, zda v dané věci došlo ze strany dovolatelky k jednostrannému zápočtu vzájemných pohledávek účastníků, v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dopis dovolatelky označený jako „Vyúčtování I. a II. etapy stavebních prací“ bez uvedení data jeho sepisu nelze ve smyslu §580 ObčZ považovat za jednostranný zápočet nároku dovolatelky na úhradu smluvní pokuty oproti nároku žalobce na zaplacení ceny díla učiněný podle tohoto ustanovení.
Podle §580 ObčZ platí, že mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemné kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Započtení (kompenzace) je tedy způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, v jehož důsledku odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek. Základním předpokladem započtení je vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), musí se jednat o stejný druh plnění (nejčastěji se započtení uplatní u peněžitých pohledávek), způsobilost pohledávek k započtení (kompenzabilní nejsou pohledávky, jejichž započtení je vyloučeno zákonem nebo dohodou účastníků) a právní úkon směřující k započtení. K zániku závazku započtením nedochází automaticky, když se pohledávky setkaly, ale na základě jednostranného právního úkonu – tak je tomu i v daném případě. Forma tohoto právního úkonu není předepsána, stačí tedy i ústní projev, z jehož obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele. Projev k započtení lze učinit i v průběhu soudního řízení jako obranu proti žalobě.
Nejvyšší soud sdílí názor dovolatelky, že odvolací soud učinil výše uvedený právní závěr o předmětném dopisu dovolatelky, aniž se pokusil o výklad tohoto právního úkonu postupem podle §35 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a §266 ObchZ; měl přitom postupovat podle §266 odst. 1 ObchZ, podle kterého platí pro obchodněprávní vztahy základní výkladové pravidlo spočívající ve zjištění úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Vždy se však podle §266 odst. 3 ObchZ vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci. Bez pokusu o výklad předmětného úkonu dovolatelky odvolací soud závěr o nedostatku projevu vůle dovolatelky učinit nemohl.
V dané věci je z vlastního jazykového vyjádření vůle dovolatelky promítnuté do textu jejího dopisu označeného jako „Vyúčtování I. a II. etapy stavebních prací“, zřejmé, že dovolatelka v tomto dopise účtuje žalobci „0,5% penále dle Smlouvy o dílo denně 2 429,56 Kč“ s tím, že penále za 60 dní činí celkem částku 145 773,60 Kč, a dále na této listině provádí odečet této částky od doplatku stavebních prací ve výši 153 637 Kč, tedy ceny díla, jehož úhrada je předmětem tohoto řízení. Pokud v textu dopisu dále poukazuje na rozdíl mezi těmito částkami - uvádí - „k úhradě Kč 7 863,40 Kč“, pak z jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného v tomto dopise nepochybně vyplývá, že úmyslem jednající osoby, tedy dovolatelky, bylo dosáhnout právního účinku započtení vzájemných pohledávek. I z jejího následného chování - úhrady částky 7 863 Kč žalobci, nelze než vyložit, že tuto částku považovala za zůstatek svého dluhu vůči žalobci, který jí zůstal po provedeném započtení, a proto uhradila žalobci částku právě v této výši. I po zahájení řízení dovolatelka ve svých písemných podáních i v návrzích činěných při jednání (č. l. 13, 20, 25, 62) opakovaně poukazovala na tento svůj právní úkon s tím, že mu vždy přičítala právní účinky započtení pohledávek. Taktéž z následného chování žalobce lze při použití výkladového pravidla zkoumajícího chování stran po provedeném právním úkonu dovodit, že žalobce respektoval předmětný právního úkonu dovolatelky spočívající v zápočtu vzájemných pohledávek účastníků, neboť žalobce v průběhu celého řízení tento zápočet nikdy nezpochybnil, jeho tvrzení a důkazní návrhy byly v tomto řízení vždy směřovány výlučně ke sjednané době poskytnutého plnění a objemu tohoto plnění.
Veden nesprávným právním názorem pak již odvolací soud nezkoumal, zda se účastníci dohodli na změně termínu předání předmětu díla a zda se žalobce dostal do prodlení s předáním díla. Námitky dovolatelky v tomto směru tudíž dovolací soud neposuzoval, neboť nejde o otázku, jež by byla řešena odvolacím soudem.
Nejvyšší soud ještě podotýká, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž posuzoval otázku, zda žalovaná učinila kompenzační projev vůči žalobci, aniž tuto otázku řešil soud prvního stupně. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2000 dovodil, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tak měl tudíž postupovat i odvolací soud v této věci; tím spíše, že žalobce v průběhu řízení skutečnost, že ze strany žalované došlo ke kompenzačnímu projevu, nezpochybňoval. Za této situace jde pak o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla žalobci odňata jedna instance.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu