ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.162.2006.1
sp. zn. 32 Odo 162/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J. S., proti žalovanému P. I. zastoupenému advokátem, o zaplacení 400.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/18 Cm 803/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2005, č. j. 5 Cmo 43/2005-114, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2000, č. j. 36/18 Cm 803/94-50, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 400.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 23. 12. 1992 do zaplacení (odstavec I. výroku), a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 26.809,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci rozsudku (odstavec II. výroku).
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že se žalobce žalobou ze dne 6. 6. 1994 domáhal po žalovaném zaplacení částky 400.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 23. 12. 1992 do zaplacení, neboť na základě smlouvy o zprostředkování, uzavřené se žalovaným, si žalovaný vyúčtoval provizi za zprostředkování dodávky zařízení pro S. a.s. na stavbu společnosti A. R., a to fakturou č. 01/92 ze dne 10. 12. 1992 v částce 400.000,- Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti z pokladny žalobce dne 23. 12. 1992. Po vyplacení této částky žalobce zjistil, že faktura žalovaného byla neoprávněná a vyzval žalovaného k vrácení této částky, kterou žalovaný odmítl vrátit. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce neprokázal své tvrzení obsažené v žalobě, tj. že by žalovanému vzniklo vůči žalobci bezdůvodné obohacení v žalované výši, poněvadž v řízení bylo prokázáno, že žalobce zaplatil žalovanému částku 400.000,- Kč na úhradu faktury č. 01/92, která byla vystavena v souladu s uzavřenou smlouvou o zprostředkování a smlouvou o obchodně - technickém poradenství, a dále že tvrzení samotného žalobce ohledně vzniku tohoto bezdůvodného obohacení jsou rozporná, a proto žalobu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. září 2005, č. j. 5 Cmo 43/2005-114, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 23. 12. 1992 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), jinak jej ve zbývajícím rozsahu potvrdil (odstavec II. výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 24.855,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odstavec III. výroku) a žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 26.009,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odstavec IV. výroku).
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co připustil změnu skutkových tvrzení žaloby, dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce žalovanému částku 400.000,- Kč vyplatil. Z faktury č. 01/92 a výdajového pokladního dokladu ze dne 23. 12. 1992 není dle odvolacího soudu ovšem zjistitelné, za co konkrétně byla částka vyplacena. Protože žalobce tvrdil a prokázal, že žalovaný měl dle ústní smlouvy vykonat pro žalobce činnost týkající se zprostředkování a dodání technologického zařízení (lakovací linky) pro společnost A. R. (S. a.s.), kterou nevykonal, a že žalovanému v domnění, že tato činnost byla provedena, zaplatil shora uvedenou částku, odvolací soud uzavřel, že žalovaný se přijetím plnění bez právního důvodu na úkor žalobce obohatil, a proto mu dle §451 obč. zák. uložil povinnost bezdůvodné obohacení žalobci vydat.
Odvolací soud ze shora uvedených důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě co do jistiny a části příslušenství vyhověl, přičemž uvedl, že mu je z úřední činnosti známo, že v době počátku prodlení byla průměrná úroková sazba střednědobých úvěrů poskytovaných bankami 15 % zvýšena o 1 %, a proto žalobci náleží 16 % úrok z prodlení od 23. 12. 1992 do zaplacení.
Dovoláním ze dne 2. 12. 2005, doplněným podáním ze dne 5. 12. 2005, napadl žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §238 odst. 1 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o.s.ř.“), a své dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu uvedenému v ust. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále dovolacímu důvodu uvedenému v ust. §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., jelikož zastává názor, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V odůvodnění dovolání žalovaný namítl, že pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „žalobce“ (správně „žalovaný“) nekonkretizoval obsah smlouvy ani činnost, za kterou měla být žalovaná částka vyplacena, neodpovídá jeho konstatování skutečnosti, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce dne 30. 5. 2005 doplnil své vyjádření a navrhl soudu důkazy, a to výslech žalovaného a dalšího svědka, Ing. I. L., jejichž výpověďmi by mohl prokázat, že vykonal pro žalobce práce na základě smlouvy o zprostředkování. Dovolatel dále uvedl, že v dalším podání ze dne 5. 8. 2005 soudu předložil listinné důkazy o tom, jaké práce pro žalovaného skutečně prováděl. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neuvedl, k čemu by měli být slyšeni žalovaný a svědek Ing. I. L., poněvadž z podání ze dne 27. 5. 2005 je patrné, že se oba navržení svědci měli podrobně vyjádřit k mechanismu vzniku smlouvy a měli vypovídat o činnosti vykonávané žalovaným pro žalobce. Odvolací soud však výslech tohoto svědka na jednání dne 15. 9. 2005 neprovedl a neprovedl ani dokazování výše uvedenými - žalovaným navrženými – listinami, přičemž v rozporu s obsahem podání žalovaného ze dne 27. 5. 2005 a 5. 8. 2005 v odůvodnění svého rozsudku pouze uvedl, že skutková tvrzení nebyla žalovaným doplněna. Naplnění dovolacího důvodu dle ust. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. spatřuje žalovaný rovněž v tom, že připuštěním změny skutkových tvrzení ze strany žalobce na jednání dne 19. 5. 2005 mu odvolací soud „fakticky odňal jednu instanci a jeho rozhodnutí je v podstatě – vzhledem k měnícímu výroku rozhodnutí – rozhodnutím jednoinstančním“. Dovolatel se ze shora uvedených důvodů domnívá, že odvolací soud zatížil řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., protože nepostupoval v souladu ani s ust. §120 o.s.ř., neboť neprovedl navržený důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu a z nedostatku odpovídajícího zjištění vyvodil pro žalovaného nepříznivý skutkový závěr, a nepostupoval ani v souladu s ust. §157 odst. 2 o.s.ř., jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, proč neprovedl i další důkazy. Skutkové závěry učiněné odvolacím soudem jsou proto podle dovolatele vzhledem k procesnímu pochybení nepřezkoumatelné, jelikož např. vůbec nekonkretizoval, čím žalovaný nevyvrátil žalobcova tvrzení a důkazy navržené žalovaným toliko odmítnul s tím, že se netýkají předmětu sporu.
Závěrem proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se, jak vyplývá z obsahu spisu, k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 10. 2000, č. j. 36/18 Cm 803/94-50, vydán přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. září 2005, č. j. 5 Cmo 43/2005-114, byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (viz část dvanáctá, hlava I., bod 15 zák. č. 30/2000 Sb.), proto Nejvyšší soud České republiky projednal a rozhodl o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku, tedy jak ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu), tak i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů (odst. III. a IV. výroku rozsudku odvolacího soudu).
Dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení v dovolání.
V posuzovaném případě žalovaný v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v ust. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. a §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení. Obligatorně se zabývá pouze vadami řízení, vyjmenovanými v §237 o.s.ř. a jinými vadami řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Vady podle §237 o.s.ř. nebyly dovoláním namítány a ani se nepodávají ze spisu. Jinak je tomu však ohledně zmíněných vad jiných.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění, která nebyla dovoláním zpochybněna, vyplývá, že žalobce na základě faktury č. 01/92, vystavené žalovaným, zaplatil dne 23. 12. 1992 žalovanému částku 400.000,- Kč. Žalobce v řízení tvrdil, že výše uvedená částka byla vyplacena za činnost, jež měl žalovaný dle ústní smlouvy mezi účastníky řízení vykonat pro žalobce a jež nebyla žalovaným vykonána. Žalovaný tvrdil, že částku 400.000,- Kč obdržel, ovšem za jinou činnost, než uvedl žalobce.
V projednávané věci soud prvního stupně poté, co provedl dokazování fakturou č. 01/92, „výdavkovým pokladničným dokladem“ ze dne 23. 12. 1992 a výslechem žalobce, vycházel ze závěru, že úhrada částky 400.000,- Kč představovala provizi podle smlouvy o zprostředkování a obchodně – technickém poradenství, nikoli úhradu za montáž lakovací linky pro společnost A. R., na níž se žalovaný nepodílel, a proto žalovanému nevzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 400.000,- Kč. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a vycházel ze závěru, že žalovaný činnost týkající se A. R. (tj. montáž lakovací linky pro společnost A. R.) realizovanou pro žalobce neprokázal, což žalovaný potvrdil (viz. např. protokol o jednání ze dne 19. 5. 2005 – čl. l. 76).
Odvolací soud při jednání dne 19. 5. 2005 poučil účastníky dle ustanovení §120 odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a k tvrzením navrhnout či označit důkazy a žalovanému uložil doplnit své tvrzení a důkazy, zejména ohledně smlouvy o zprostředkování a činnosti zprostředkovávané pro žalobce.
V příloze dopisu ze dne 5. 8. 2005 právní zástupce žalovaného předložil několik (8) dopisů (čl. l. 84 –91) s tím, že souvislost těchto listin s věcí objasní žalovaný ve své výpovědi.
K jednání odvolacího soudu, které se uskutečnilo 15. 9. 2005 se žalovaný nedostavil a odvolací soud konstatoval, že skutkové tvrzení nebylo žalovaným ani jeho právním zástupcem při jednání doplněno.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný nevykonal pro žalobce žádnou činnost týkající se lakovací linky pro A. R., což bylo mezi účastníky nesporné a že neprokázal, že by pro žalobce vykonal jinou zprostředkovatelskou činnost, za níž by mu příslušela odměna v žalované výši, je tento skutkový závěr odvolacího soudu v souladu s ustanovením §120 odst. 1, 3 a 4 a §132 o. s. ř.
Odvolací soud na základě tohoto skutkového stavu a s ohledem na to, že bylo nesporné, že žalobce na základě faktury č. 01/92 žalovanému zaplatil dne 23. 12. 1992 částku 400.000,- Kč, věc správně posoudil podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. o bezdůvodném obohacení s tím, že žalovanému uložil toto bezdůvodné obohacení žalobci vydat.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a proto podle §243b odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243d odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobci podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu