ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1622.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1622/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně J., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti žalované M. E. s.r.o., zastoupené JUDr. V. F., advokátem, o 159 937,- USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 63/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2005, č.j. 5 Cmo 86/2005-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 21. října 2004, č.j. 36 Cm 63/2004-67, jímž Krajský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 159 937,- USD s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly v dané věci splněny. Soud prvního stupně vyzval žalovanou podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení vyjádřila k žalobě s tím, že ji současně poučil o následcích nevyhovění této výzvě podle pátého odstavce téhož ustanovení. Vydání této výzvy opravňovala podle odvolacího soudu povaha věci, jelikož ze žalobních tvrzení vyplývá, že šlo o věc skutkově složitější. Žalovaná však na výzvu soudu, která obsahovala veškeré náležitosti a která jí byla řádně doručena, nijak nereagovala. Za této situace soud prvního stupně nijak nepochybil, vyšel-li z fikce uznání nároku podle §114 odst. 5 o. s. ř. a rozhodl rozsudkem pro znání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že v dané věci tzv. fikce uznání nároku nenastala, jelikož zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny.
Dovolatelka především namítá, že ve výzvě k vyjádření nebyla soudem řádně poučena o důsledcích spojených s její případnou procesní pasivitou, jelikož v ní nebylo uvedeno, že případě nevyjádření se bude věc rozhodnuta v její neprospěch. S názorem odvolacího soudu, že tato skutečnost vyplývá z kontextu výzvy, nesouhlasí. Vycházejíc ze skutečnosti, že žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky od úpadce M. E., a.s. v konkursu, má dále za to, že fikce uznání nároku nemohla nastat i ve vazbě na §118b o. s. ř., jelikož jde o spor vyvolaný konkursem a vyrovnáním. Další argumentaci staví na námitce, že se soud prvního stupně nijak nepokusil o smír, ač je tak povinen vždy učinit.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z obsahu dovolacích námitek se podává, že dovolání žalovaného směřuje proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Meze odvolacího přezkumu u odvolání proti rozsudku pro uznání stanovuje §205b o. s. ř., podle něhož jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205b odst. 2 písm. a) [jde o skutečnosti a důkazy neuplatněné před soudem prvního stupně, které se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu] a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání vymezené v §153a.
Z ustanovení §205b o. s. ř. nepochybně vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přezkumu se dovolatelka v posuzované věci domáhá, je rozhodnutím procesní povahy, v němž odvolací soud v souladu s touto právní normou pouze posuzuje (a tak tomu bylo i v této věci) otázku splnění zákonných procesních předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, aniž aplikuje hmotné právo, jehož použití nepřichází v takovém odvolacím přezkumu v úvahu.
Není-li v odvolacím řízení při přezkoumávání rozsudku pro uznání hmotné právo aplikováno, nelze ani dovodit jakýkoliv rozpor rozsudku odvolacího soudu s hmotným právem, který by založil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
I kdyby však odvolací soud rozhodl o přezkoumání odvolání proti rozsudku pro uznání procesně nesprávně, tj. rozhodl by v rozporu s procesním právem, nezakládala by tato samotná skutečnost zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, s níž by bylo možné spojovat přípustnost dovolání. Z porušení procesních norem při přezkoumání rozsudku pro uznání by bylo možné zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovodit pouze za současné existence nějaké další skutečnosti ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., která zásadní právní význam založí (například půjde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně).
Námitky dovolatelky nejenže nemohou založit přípustnost podaného dovolání, nýbrž její stěžejní výhrady nejsou ani důvodné.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně žalovanou ve vyzývacím usnesení (č.l. 56 spisu) řádně poučil, jelikož ve výzvě obsažené poučení požadavky vymezené v ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. naplňuje. Spatřuje-li dovolatelka nesprávnost poskytnutého poučení v absenci informace, že v případě její procesní pasivity bude rozhodnuto v její neprospěch, nelze s ní souhlasit již z toho důvodu, že zákon takto formulované poučení v §114b o. s. ř. (ani v žádném jiném ustanovení) neukládá.
Sporem vyvolaným konkursním a vyrovnacím řízením (tzv. incidenčním sporem) se rozumí spor, ke kterému by - nebýt konkursu – nedošlo (typickým sporem je například spor o vyloučení majetku z konkursní podstaty, tj. tzv. vylučovací žaloba podle §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, dále spory dle §23 a §24 téhož zákona). Takovým sporem ovšem není spor mezi účastníky, v němž se žalobkyně domáhá zaplacení pohledávky, kterou ji postoupil v rámci zpeněžení konkursní podstaty úpadkyně M. E., a.s. její správce konkursní podstaty. Ke sporu o zaplacení předmětné pohledávky by totiž mohlo dojít, i kdyby konkurs na majetek uvedené společnosti nebyl prohlášen.
Rovněž nelze souhlasit s dovolatelkou, namítá-li v souvislosti s vydaným rozsudkem pro uznání, že se soud prvního stupně nepokusil o smírné vyřízení věci, jelikož pokus o smír zákonnou podmínkou pro vydání rozsudku pro uznání není (srov. §114b a §153a o. s. ř.). Nesprávnost názoru dovolatelky vyplývá i ze samotné textace ustanovení §114a odst. 2 písm. b) o. s. ř., na něž dovolatelka poukazuje, jelikož toto ustanovení stanovuje, že předseda senátu se pokusí o smírné vyřízení věci zpravidla (tj. není tak povinen činit v rámci přípravy jednání v každé projednávané věci). V této souvislosti je rovněž možné k tíži dovolatelky uvést, že v průběhu řízení nečinila ničeho, co by soudu prvního stupně případně umožnilo pokusit se o smír. Na první výzvu k vyjádření (č.l. 53 spisu) učiněnou soudem prvního stupně podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žalovaná rovněž nereagovala.
Za situace, kdy odvolací soud příslušná ustanovení občanského soudního řádu [§114b a §153a)] správně vyložil a aplikoval v souladu s konstantní judikaturou soudů a kdy z hlediska uplatněných dovolacích námitek nejde ani o otázky, které by odvolací soudy a dovolací soud rozhodovaly rozdílně, Nejvyšší soud neshledal existenci takové skutečnosti, která by činila rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a založila tak přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lze tak uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu