ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.166.2005.1
sp. zn. 32 Odo 166/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. arch. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované S. s. r. o., (dříve D., s r.o.), zastoupené advokátem, o zaplacení částky 294 554,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 30/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2004 č. j. 1 Cmo 253/2003-192, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2004, č.j. 1 Cmo 253/2003-192, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2003, č.j. 42 Cm 30/2001-167, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. března 2003, č. j. 42 Cm 30/2001 167, zamítl žalobu na zaplacení částky 294 554,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel uzavřel dne 26. 2. 1996 s žalovanou jako zhotovitelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla úplná obnova a stavební restaurování domu podle dokumentace zakázky. Stavební práce měly být provedeny v pěti fázích, termín plnění byla sjednán pro první čtyři fáze na 30 týdnů od podpisu smlouvy a cena díla na částku 1 322 000 Kč s tím, že za první fázi zaplatí objednatel 400 000 Kč, za druhou fázi 286 000 Kč, za třetí fázi 416 000 Kč a za čtvrtou fázi 620 000 Kč; cena páté fáze měla být upřesněna po dodání projektové dokumentace. Dvěma následnými dodatky k uvedené smlouvě pak sjednali účastníci konečný termín plnění všech pěti fází na 26. 9. 1996 a celkovou cenu na částku 1 700 000 Kč.
Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce v březnu 1996 uhradil žalované zálohu ve výši 200 000 Kč a v dubnu 1996 vyúčtovanou cenu provedených prací ve výši 60 905 Kč. Faktury žalované, kterými účtovala práce provedené v dubnu a květnu 1996 částkami 130 800 Kč a 79 452 Kč, zaplatil 1. 8. 1996 namísto žalobce O. ú. ve S., a to na základě jeho předchozího rozhodnutí o poskytnutí příspěvku na obnovu kulturní památky – objektu ve výši 1 000 000 Kč formou proplacení faktur firmě provádějící obnovu. Podle tohoto rozhodnutí činila celková cena obnovy 1 700 000 Kč (podíl vlastníka památky měl činit 700 000 Kč).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo v režimu §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), od níž žalobce úkonem ze dne 8. 1. 2001 odstoupil pro prodlení žalované s předáním díla. Tím došlo podle §351 ObchZ k zániku všech práv a povinností ze smlouvy o dílo a strany jsou povinny vrátit si navzájem poskytnutá plnění. Žalobce uhradil žalované celkem částku 260 905 Kč, žalovaná však nepochybně zhodnotila nemovitost žalobce vyšší částkou, než představuje požadavek žalobce uplatněný v tomto řízení, když do konce roku 1996 uhradil O. ú. ve S. žalované za práce provedené na této nemovitosti celkem 999 845 Kč, a proto na její straně k bezdůvodnému obohacení nedošlo.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2004, č. j. 1 Cmo 253/2003-192 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zčásti dospěl k jiným právním závěrům než soud prvního stupně. Především shledal neplatnou předmětnou smlouvu o dílo z důvodu nedostatku dohody o ceně díla a o předmětu smlouvy. Účastníci smlouvy nedali najevo svoji vůli uzavřít smlouvu i bez určení ceny, nedohodli způsob jejího určení, a proto měla být podle §536 odst. 3 ObchZ cena ve smlouvě dohodnuta. Čtyři z pěti fází díla byly provázeny v článku IV. smlouvy cenovým ujednáním, u páté fáze cena dohodnuta nebyla. Předmět díla nebyl dostatečně určitě vymezen ani projektovou dokumentací, ani technickou zprávou, která počítala s pozdějším přesnějším vymezením díla, zejména v části zahrnuté do páté fáze, k němuž však nedošlo. Z důvodu závěru o neplatnosti smlouvy o dílo se pak odvolací soud touto smlouvou, ani odstoupením od smlouvy, nezabýval. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že oba účastníci si musí navzájem vydat přijatá plnění, a pokud jde o žalovanou, musí být podle §458 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) poskytnuta peněžitá náhrada. Obohacen byl žalobce jako vlastník nemovitosti, která byla přičiněním žalované zhodnocena, a to nepochybně o vyšší hodnotu, než odpovídá částce žalobcem požadované, čemuž nasvědčuje nejen cena díla dohodnutá v dodatku č. 2 smlouvy – 1 700 000 Kč, ale i odhad zhodnocení nemovitosti provedené samotným žalobcem na částku 5 252 420 Kč v jeho žádosti o zařazení akce do Programu záchrany architektonického dědictví z 27. 4. 1996. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně ohledně návrhů z 13. 11. 1997 a 26. 2. 1998 s tím, že nejde o uznání závazku, ale o dílčí přehledy z doby jednání účastníků o narovnání. Přes dílčí výhrady k některým právním závěrům soudu prvního stupně shledal odvolací soud jeho rozsudek jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci a to, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouvou z 26. 2. 1996 bylo sjednáno jediné dílo. Namítl, že jednotlivé fáze díla měly samostatný právní režim a vyplývá to i z té skutečnosti, že cena díla byla rozdělena právě podle fází. Tím, že o fázi číslo 5 nebyla uzavřena 26. 2. 1996 mezi stranami konečná dohoda, nebyla nijak dotčena závaznost dohody o ostatních fázích. Právní otázkou je tedy, co je odlišujícím znakem jedné smlouvy o dílo a více smluv o dílo sepsaných na jedné listině. Žalobce nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že předmět smlouvy o dílo byl vymezen nedostatečně. Projektová dokumentace vzhledem k tomu, že objekt je nemovitou kulturní památkou, byla předmětem veřejného výběrového řízení a stala se tak veřejnou listinou. Předmět díla byl z projektové dokumentace zřejmý a detaily měly být upřesňovány v průběhu zhotovování díla, což se až do 30. 8. 1996 dělo, jak vyplývá ze stavebního deníku. Dostatečnost projektové dokumentace pro provedení díla nemohl soud jako laik v otázkách projektu a stavebních ani posoudit. Odvolací soud také nesprávně uzavřel, že žalobce jako vlastník nemovitosti byl obohacen o větší hodnotu než odpovídá částce žalobcem požadované. Vzhledem k tomu, že k této otázce nebyl v řízení proveden znalecký posudek, nemohl soud vědět, o kolik se zvětšila přičiněním žalované hodnota nemovitosti. Vypovídací hodnotu v tomto směru nemá ani odhad provedený žalobcem v žádosti o zařazení akce do Programu záchrany architektonického dědictví, neboť se jednalo o předpokládané zhodnocení, což neznamená, že k takovému zhodnocení došlo. Žalobce dále namítl, že prostředky poskytnuté O. ú. ve S. (resp. Č. r.) byly poskytnuty žalobci, byť na konkrétní účel, a proto se pouze žalobce může v případě odstoupení od smlouvy nebo její neplatnosti domáhat jejich vrácení. Žalovaná dostala za provedení díla více než 1 200 000 Kč, dílo nedokončila, je tedy zřejmé, že je to žalovaná, kdo má vracet žalobci bezdůvodné obohacení. Vady řízení shledává žalobce v přijetí odborného závěru o zhodnocení nemovitosti a nedostatečnosti projektové dokumentace bez stanoviska odborníka, nepřipuštění změny tvrzení bez změny žalobního petitu a porušení zásady dvouinstančnosti řízení s ohledem na jiné právní důvody zamítnutí žaloby odvolacím soudem než byly důvody soudu prvního stupně. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce také v otázce právního režimu dotací poskytnutých podle zákona č. 20/1987 Sb. a vztahu mezi příjemcem dotace a třetí osobou.
Žalobce navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že všechny otázky vznesené žalobcem již byly v judikatuře vyřešeny (otázka dostatečné určitosti vymezení díla dle projektové dokumentace, otázka povinnosti vrátit přijaté plnění v případě neplatnosti smlouvy uzavřené mezi příjemcem dotace a třetí osobou) nebo je napadené rozhodnutí neřeší (co je odlišujícím znakem jedné smlouvy o dílo, otázka více smluv o dílo sepsaných na jedné listině, právní režim dotací podle zákona č. 20/1987 Sb., vztah poskytovatele a příjemce dotace k takové platbě, vztah mezi poskytovatelem dotace a třetí osobou), a proto nemá napadené rozhodnutí zásadní právní význam a dovolání není přípustné. Žalovaná proto navrhla jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ v dané věci nejde, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dané věci jde o posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení z titulu vzájemného plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy o dílo nebo platné smlouvy, od níž bylo účastníkem smlouvy odstoupeno. Ať tak či onak, předmětem řízení je nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který uplatnil žalobce vůči žalované (důvod neexistence smlouvy není rozhodný).
Podle §451 odst. 2 ObčZ je bezdůvodným obohacením i majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jakož i plněním z právního důvodu, který odpadl.
Podle §457 ObčZ je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §351 odst. 2 ObchZ strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžitého závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na náhradu nákladů s tím spojených.
Odvolatel nikterak nevymezuje, v čem spočívá obecná otázka zásadního právního významu, kterou odvolací soud podle jeho názoru chybně posoudil a na které spočívá nesprávné právní posouzení, mající judikaturní přesah (pro celou třídu případů téhož druhu).
Namítá-li dovolatel nesprávné posouzení otázek více děl, upravených v jedné smlouvě resp. ve více smlouvách, sepsaných na jedné listině, na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Pro vyslovení neplatnosti smlouvy o dílo bylo rozhodné posouzení, zda smlouva má dostatečně určitě vymezen svůj předmět i se zřetelem k projektové dokumentaci, popř. též technické zprávě vzhledem k ustanovením smlouvy; obdobně je otázkou konkrétního právního posouzení, zda ve smlouvě byla jako conditio sine qua non sjednána cena díla. Právní posouzení těchto otázek představuje posouzení, zda právní závěr o neplatnosti smlouvy není v rozporu s hmotným právem.
V tomto ohledu nelze napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytknout pochybení, pokud posoudil předmětnou smlouvu o dílo jako neplatnou pro neurčitost vymezení předmětu smlouvy a určení ceny, jmenovitě co do 5. fáze (etapy) a tím i celkové ceny za dílo (§536 ObchZ, §37 odst. 1 ObčZ). Pokud dovolatel námitkou, že v jedné smlouvě resp. v jedné listině bylo upraveno více děl, mínil to, že ohledně prvých čtyř fází je smlouva platná, nelze s takovým názorem souhlasit.
Odvolací soud nicméně z obsahu dovolání dovodil, že zásadní právní význam má posouzení rozsahu a výše bezdůvodného obohacení, získaného žalobcem a žalovaným. Odvolací soud nepřihlédl – a v tomto směru jde o otázku právní – k tomu, že pokud žalovaný obdržel dotaci (finanční příspěvek), poskytovanou státem, pak se o hodnotu takové dotace obohatil na úkor žalobce, jemuž jako vlastníkovi byla dotace poskytnuta, a tuto částku je třeba započítat do vzájemného vypořádání mezi účastníky (porov. §16 zákona č. 20/1987 Sb., a §14 prováděcí vyhl. č. 66/1988 Sb.); toto vzájemné vypořádání odvolací soud při svém rozhodování pominul a jeho právní posouzení je tak v rozporu s hmotným právem (§451 ObčZ).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné zrušil a poněvadž důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 in fine a odst. 3 cit. ustanovení o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. dubna 2007
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu