ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1680.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1680/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse, ve věci žalobce JUDr. L. K., advokáta, správce konkursní podstaty úpadce P. I. a. s., zastoupeného JUDr. R. Z., advokátem, proti žalovanému M. K., právně zastoupenému JUDr. M. K., advokátkou, o zaplacení částky 490.783,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 253/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2005 č.j. 28 Co 59/2003-310, ve znění opravného usnesení ze dne 21. srpna 2006, č.j. 28 Co 59/2003-388, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2006, č. j. 28 Co 59/2003-310 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozhodl jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17.12.2002, č.j. 12 C 253/95 – 287, tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 490.783,- Kč s 15 % úrokem od 20.10.1995 do zaplacení se zamítá (výrokem č. I) a dále rozhodl o nákladech řízení. Tímto rozsudkem v pořadí druhým rozhodl soud o žalobě ze dne 20.10.1995, jíž se domáhal původní žalobce P. – O. K., a.s., po žalovaném zaplacení částky 490.783,- Kč s přísl., a to v souvislosti s hospodářskou smlouvou o sdružení finančních prostředků, jež byla uzavřena dne 27.6.1990 mezi právním předchůdcem původního žalobce a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce původního žalobce O. p. b. h., s.p., se sídlem v K. částku 490.783,- Kč jako správci bytového fondu v K., a to za účelem provedení generální opravy devíti bytových jednotek v domě č.p. 532 v K. Rekonstrukcí měl žalobce získat pro své zaměstnance v předmětné nemovitosti tři bytové jednotky. Dopisem ze dne 25.3.1992 byl žalovaný požádán o schválení odprodeje bytů zájemcům z řad sdružovatelů, nebo o uzavření dohody o způsobu navrácení vložených finančních prostředků. V této souvislosti se uskutečnilo jednání na Městském úřadu v K., jehož výsledkem byl souhlas sdružovatelů s prodejem nemovitosti, domu č.p. 532 v K., a to tím způsobem, že jej provede žalovaný, který po prodeji předmětného domu vyplatí žalobci (právnímu předchůdci původního žalobce) a dalšímu subjektu, jenž obdobným způsobem sdružil finanční prostředky s O. p. b. h., s.p., se sídlem v K., částky jimi za tímto účelem vložené (sdružené). Právnímu předchůdci původního žalobce tak měla být vyplacena částka 490.783,- Kč spolu s částkou ve výši 30 % z vložených finančních prostředků – viz zápis ze dne 22.4.1992. Žalovaný provedl rekonstrukci nemovitosti, kterou takto zhodnotil, a následně ji prodal, částka 490.783,- Kč však žalobci (právnímu předchůdci původního žalobce) vrácena nebyla.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že současný žalobce i žalovaný jsou v této věci aktivně legitimováni. S procesním nástupnictvím na straně žalobce se vypořádal soud prvního stupně v prvé části odůvodnění svého rozhodnutí, v němž je podrobným způsobem uvedeno, z jakých listin v této souvislosti soud prvního stupně vycházel a jakými úvahami byl ohledně tohoto nástupnictví na straně žalující veden. Pokud se týká legitimace žalovaného soud uzavřel, že ze shromážděných důkazů lze usuzovat na to, že žalovaný je obecně právním nástupcem zrušeného O. p. b. h., s.p. se sídlem v K., neboť ve smlouvě uzavřené mezi tímto státním podnikem a žalovaným je uvedeno, že se město K. zavázalo k převzetí práv a závazků a pohledávek uvedených v čl. II smlouvy a že zrušení tohoto státního podniku je podmíněno přechodem všech věcí, k nimž vykonává právo hospodaření O. p. b. h., s.p., do majetku obce dle zákona č. 172/1991 Sb.
Vzhledem k tomu, že žalobce měl v souvislosti s uplatněním nároku na zaplacení částky 490.783,- Kč za to, že nevrácením této částky vznikl na straně žalovaného neoprávněný majetkový prospěch (§123 hospodářského zákoníku) a dovozoval, že při jednání dne 22.4.1992 došlo ze strany žalovaného k uznání dluhu žalovaným, zastoupeným osobou starosty, a rovněž tak k příslibu z jeho strany, že po prodeji předmětné budovy budou žalobci vráceny prostředky vložené do stavby a žalovaný poté předmětnou budovu skutečně prodal dle kupní smlouvy z 3.10.1994 (s právními účinky vkladu ke dni 29.12.1994), vypořádal se soud prvního stupně v tomto směru s námitkou promlčení, jež byla žalovaným vznesena tak, že přisvědčil tvrzení žalobce, že vzhledem k uzavření kupní smlouvy mezi žalovaným a dalším subjektem dne 3.10.1994, běh této promlčení lhůty mohl počínat až od této právní skutečnosti. Soud prvního stupně vycházel z data 3.10.1994, kdy byla uzavřena kupní smlouva o prodeji domu č.p. 532 mezi žalovaným a dalším subjektem, přičemž při posuzování žalobcova nároku uzavřel, že tento nárok je třeba posoudit nikoli dle ust. §123 hospodářského zákoníku (neoprávněný majetkový prospěch), ale dle ust. §451 občanského zákoníku (bezdůvodné obohacení), to včetně aplikace promlčecí lhůty dle tohoto právního předpisu a posouzení počátku jejího běhu od data prodeje předmětného domu. V této souvislosti rovněž soud prvního stupně učinil závěr, že při přechodu vlastnického práva k domu č.p. 532 v K., jež žalobce nabyl na základě speciální normy, a to zákona č. 172/1991 Sb., není možno z tohoto právního předpisu dovodit, že by žalovaný v souvislosti s nabytím vlastnického práva dle tohoto předpisu převzal i případné závazky subjektu, kterému nemovitosti patřily před nabytím vlastnického práva žalovaným, žalovaný je tedy nabyl v tom stavu, v jakém byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. a nelze tedy dovodit, že by v této souvislosti žalovanému vznikl nějaký neoprávněný majetkový prospěch.
Dále dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobce neprokázal, zda jím uplatněná částka skutečně představuje hodnotu, o kterou se měla zvýšit hodnota domu č.p. 532 v K., a nebylo možno ani prokázat, zda a v jakém rozsahu byly započaty jakékoliv stavební práce a zda vůbec a jaký vliv měly na zvýšení hodnoty této nemovitosti. Žalovaný přitom nebyl sám nikdy účastníkem předmětné smlouvy o sdružení a z předložených listin měl potom za zřejmé, že pouze část majetku, práv a závazků přešla na žalovaného ze zaniklého Okresního podniku bytového hospodářství, s.p. Výčet závazků byl uveden v listině nazvané \"Vymezení části majetku určeného k převodu vlastnictví M. K.\" a žalobce nebyl schopen konkretizovat v ní žalovanou pohledávku. Soud prvního stupně proto žalobě nevyhověl a opakovaně ji zamítl.
K odvolání žalobce posoudil soud druhého stupně smlouvu o sdružení finančních prostředků jako platně uzavřenou mezi právním předchůdcem původního žalobce a O. p. b. h., s.p., se sídlem v K., platnost této smlouvy ostatně nebyla v průběhu řízení žádným způsobem zpochybňována. Mezi účastníky v této fázi řízení již nebylo sporné, že současný žalobce je aktivně věcně legitimován, dále že částka 490.783,-Kč byla skutečně právním předchůdcem původního žalobce zaplacena O. p. b. h., s.p. Mezi účastníky však zůstalo sporné, zda závazek z předmětné smlouvy o sdružení přešel na žalovaného jako obecného nástupce zaniklého O. p. b. h., s.p. Z obsahu spisu bylo zřejmé, že poté, kdy byla uzavřena zmíněná smlouva o sdružení finančních prostředků, předmětný dům č.p. 532 v K., jehož se tato smlouva týkala a který Okresní podnik bytového hospodářství, s. p., spravoval, byl převeden z majetku (vlastnictví) České republiky do majetku (vlastnictví) M. K., tedy žalovaného, to v souvislosti se zákonem č. 172/1991 Sb. o přechodu vlastnictví některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, jak potvrdil žalovaný a jak je zřejmé z výpisu z katastru nemovitostí pro okres K., obec K., k.ú. K., LV 10001 pro město K.. Zástupkyně žalovaného na jednání odvolacího soudu uvedla, že po přechodu vlastnictví k předmětné nemovitosti z České republiky na žalovaného se ukázalo, že ani sdružené finanční prostředky nepostačují na řádnou opravu tohoto domu, který byl v havarijním stavu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že na jednání dne 22. 4. 1992 uskutečněném na Městském úřadu v K., jehož se zúčastnili žalovaný, O. p. b. h., s. p., Správa majetku města K., P. K. a Č. K., bylo dohodnuto, že sdružovatelé souhlasí s prodejem předmětné nemovitosti (prodej mělo provést město K.) s tím, že po prodeji domu vyplatí žalovaný sdružovatelům finanční prostředky vložené jimi do rekonstrukce domu. Zástupci žalovaného se vyjádřili v tom smyslu, že odbor hospodářský a majetkoprávní Městského úřadu v K. vypracuje návrh smlouvy, v níž bude zakotven tento záměr. V této souvislosti bylo dále zjištěno, že po schválení městským zastupitelstvem v K. dne 22. 9. 1994 byl předmětný dům prodán včetně příslušné stavební parcely za cenu 5 000 000,- Kč Ing. V. M. podle smlouvy uzavřené dne 26. 9. 1994 s účinností vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dne 29. 12. 1994.
O. p. b. h. s. p. byl zrušen bez likvidace a vymazán z obchodního rejstříku ke dni 30. 4. 1994 s tím, že o převzetí práv a závazků byla mezi ním a žalovaným uzavřena nedatovaná smlouva. Z jejího obsahu odvolací soud zjistil, že Okresní úřad K. je zakladatelem státního podniku O. p. b. h., s.p., dále, že v čl. II této smlouvy se žalovaný zavázal k převzetí práv, závazků a pohledávek uvedených v čl. III této smlouvy dle stavu k 30.4.1994, ke kterému má tento státní podnik právo hospodaření, přičemž z obsahu tohoto článku dále zjistil, že tento závazek je povinen zakladatel začlenit do rozhodnutí o zrušení O. p. b. h., s.p. K. bez likvidace. Z obsahu článku III dále zjistil, že zrušení státního podniku je podmíněno přechodem všech věcí, k nimž vykonává právo hospodaření O., s.p. do majetku obce dle zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud provedl na odvolacím jednání dokazování rovněž přílohou této smlouvy označenou jako \"Vymezení části majetku určeného k převodu do vlastnictví města K.\", z níž zjistil, že aktiva a cizí pasiva zde vyjádřená, rozpis pohledávek a závazků k 31.7.1993, nevyrovnaná finanční vypořádání a další, jsou uvedena v obecných částkách, jež neumožňují jejich bližší identifikaci. Z obsahu této listiny však zjistil, že její součástí je rovněž nevyrovnané finanční vypořádání s Okresním úřadem K. závazek v částce 1.443.000,- Kč. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně pro O. p. b. h., s.p., odvolací soud dále zjistil, že tento státní podnik byl vymazán z obchodního rejstříku dle návrhu zakladatele, a to se všemi zápisy bez likvidace k datu 30.4.1994 s tím, že práva a závazky přechází spolu s převáděným majetkem na Město K. (žalovaného) v rozsahu stavu k 30.4.1994 v souladu se smlouvou uzavřenou 3.11.1993 mezi O. p. b. h., s.p. K. a M. K. Z obsahu připojeného rejstříkového spisu tohoto státního podniku je rovněž zřejmé, že tento návrh byl učiněn Okresním úřadem v K. dle ust. §15 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. č. 111/1990 Sb. a důvodem této žádosti je zánik podniku bez likvidace na základě předchozího souhlasu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR č.j. 723/93 - 371 ze dne 9.3.1994, rozhodnutí Okresního úřadu K. č.j. 303-94 ze dne 9.4.1994, souhlasu Finančního úřadu v K. jako správce daně č.j. 1830/94 - 220 ze dne 25.4.1994 a smlouvy o převzetí práv a závazků mezi O. p. b. h., s.p. K. a M. K. s účinností od 30.9.1994. Z návrhu dále vyplývá, že ke dni 1.5.1994 přechází majetek O. p. b. h., s.p. K. a jeho veškerá práva a závazky na Město K.. V daném případě je tedy zřejmé, že v případě O. p. b. h., s.p. nebyla v souvislosti s jeho zánikem a výmazem z obchodního rejstříku prováděna jeho likvidace, ale tento státní podnik byl navržen k výmazu bez likvidace s tím, že veškerá práva a závazky ke dni 1.5.1994 přecházejí na žalovaného. O tom, že by zakladatel učinil jiná opatření ohledně některých závazků zrušovaného státního podniku není v úplném výpisu z obchodního rejstříku ničeho uvedeno.
Na základě těchto skutečností učinil odvolací soud závěr, že závazky zaniklého O. p. b. h., s.p. přešly na žalovaného, to včetně závazku tohoto státního podniku, jenž souvisel s jeho plněním dle hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků, dle níž měl tento státní podnik provést opravu domu č.p. 532 v K. a poskytnout žalobci tři bytové jednoty pro jeho zaměstnance nebo závazky z této smlouvy řádně vypořádat. Z návrhu na výmaz státního podniku lze usuzovat na to, že za situace, kdy nebyla provedená likvidace a ani přijata jiná opatření v souvislosti se zánikem státního podniku, převzal žalovaný veškerá práva a závazky tohoto státního podniku, když v této souvislosti nelze usuzovat na to, že by předchozí souhlasy dotčených státních orgánů byly jinak bez dalšího souhlasné.
Pokud jde o nárok žalobce, učinil odvolací soud závěr, že žalobce opíral nárok na zaplacení částky 490.783,- Kč o smlouvu o sdružení finančních prostředků jako nárok, jenž byl založen smlouvou, na základě níž byl O. p. b. h., s.p., povinen vypořádat prostředky, jež právní předchůdce původního žalobce sdružil za účelem opravy domu č.p. 532 v K. Za situace, kdy nebyl naplněn účel uvedené smlouvy požadoval žalobce, aby mu částka, kterou za tímto účelem O. s.p. zaplatil, byla žalovaným jako právním nástupcem zmíněného státního podniku vrácena, když neobdržel příslušný ekvivalent (tři bytové jednotky pro své zaměstnance), jak bylo ve smlouvě sjednáno. Odvolací soud tedy posoudil nárok žalobce jako nárok na plnění dle hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků, když sám žalobce v průběhu řízení usuzoval, že nevrácením těchto prostředků vznikl žalovanému neoprávněný majetkový prospěch. Ačkoliv to ve výše uvedených souvislostech již není zcela podstatné, poukazuje odvolací soud rovněž za obsah přílohy ke smlouvě mezi O. p. b. h., s.p. a žalovaným v části týkající se nevyrovnaného finančního vypořádání s Okresním úřadem K., v níž je uváděn závazek tohoto zakladatele O. p. b. h., s.p., v částce 1.443.000,- Kč, neboť tato částka se prakticky rovná součtu prostředků sdružených Č. B. a právním předchůdcem původního žalobce.
Pokud jde o námitku vznesenou žalovaným o promlčení žalovaného nároku učinil odvolací soud závěr, že ve smyslu ust. §763 odst. 1 obch. zák. je třeba tuto námitku včetně posouzení běhu promlčecích lhůt posoudit dle příslušných ustanovení tehdy platného hospodářského zákoníku, přičemž v této souvislosti se odvolacímu soudu jeví jako zásadní obsah jednání a příslibů, jež vedl a učinil žalovaný zastoupený tehdejším starostou Ing. K., na jednání dotčených subjektů dne 22.4.1992, na němž poté, kdy žalovaný zastoupený starostou Ing. K. jednoznačně uvedl, že žalovaný jako vlastník předmětné nemovitosti - domu č.p. 532 v K. jej prodá, a získané finanční prostředky vyplatí oběma sdružovatelům, žalobci částku 490.783,- Kč a oba sdružovatelé, tedy i žalobce po tomto jednoznačném stanovisku žalovaného, jakým způsobem bude s předmětnou nemovitostí a jakým způsobem budou jejich nároky vážící se ke vloženým prostředkům, vyrovnány, souhlasili. Při aplikaci z. č. 367/1990 Sb. o obcích ve znění platném v době jednání ve věci uzavřel odvolací soud, že podle ust. §36a odst. 1 cit. zák. obecní zastupitelstvo rozhoduje o vyjmenovaných majetkoprávních úkonech obce, mimo jiné o přistoupení k dluhu a převzetí záruky. Mezi majetkoprávními úkony, jež jsou v uvedeném ustanovení uvedeny, není výslovně uvedeno uznání závazku, za něž měl žalobce shora zmíněné stanovisko a příslib žalovaného. Žalovaný však v daném případě postupoval a jednal tak, jak sám jeho starosta na jednání dne 22.4.1992 prohlásil a přislíbil, neboť žalovaný také skutečně předmětný dům č.p. 532 prodal, avšak další část tohoto příslibu starosty, že poté vrátí žalobci (právnímu předchůdci žalobce) jím vloženou částku 490.783,- Kč již zůstal nenaplněn. Odvolací soud při vědomí závěrů nálezu Ústavního soudu České republiky spisové zn. III ÚS 721/2000, v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že starosta obce dle z. č. 367/1990 Sb. o obcích, ve znění pozdějších přepisů, nemohl vytvářet vůli obce, ale mohl tuto vůli navenek sdělovat a projevovat a nemohl tak ve svých důsledcích platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce, tak má za to, že přestože právní úkon uznání závazku není majetkoprávním úkonem, jenž je výslovně vyjmenován v majetkoprávních úkonech, jež přísluší činit zastupitelstvu města, nelze učinit závěr, že by obsah listiny ze dne 22.4.1992 bylo možno posoudit za platné uznání závazku žalovaným, byt\' jeho obsah a způsob, jakým dle svého vlastního vyjádření a příslibu bude žalovaný jednat, je zcela jednoznačný.
Odvolací soud však současně učinil závěr, že v daných souvislostech není představitelné, že by jednání starosty žalovaného nemělo vůbec žádné právní účinky, a to právě vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovaným a k běhu příslušných promlčecích lhůt. Protože žalobcův nárok představuje nárok na plnění z uzavřené smlouvy, platí v daném případě obecná tříletá promlčecí lhůta dle ust. §131 a hospodářského zákoníku (žalobci je nutno přisvědčit, že při posouzení věci dle pravidel vydání neoprávněného majetkového prospěchu by bylo třeba aplikovat ust. §123 hosp. zák.). Pokud to byl tedy sám starosta žalovaného, který dal žalobci a rovněž i druhému sdružovateli zcela zásadním způsobem najevo, jakým způsobem bude naloženo s finančními prostředky, jež tyto subjekty sdružily, a označil tak právní skutečnost od níž tak bude odvíjeno jejich vrácení (prodej předmětného domu), s čímž oba sdružovatelé, tedy i žalobce, souhlasili, potom žalobce (právní předchůdce původního žalobce) neměl žádného důvodu pochybovat o tom, že tento příslib daný samotným starostou žalovaného bude také takto naplněn, když žalovaný ostatně také v souladu s učiněným příslibem reálně jednal, alespoň pokud se týká prodeje předmětného domu. Odvolací soud se proto shodl se závěry soudu I. stupně, který ve svých důsledcích rovněž vycházel ze zásadního jednání mezi zúčastněnými stranami ze dne 22.4.1992 v tom směru, že vložené prostředky budou žalobci vráceny po prodeji předmětného domu, k němuž došlo na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 30.10.1994 s právními účinky vkladu ke dni 27.12.1994, a od prodeje domu je tak třeba vycházet jako od zásadní právní skutečnosti, od níž je tak odvíjen běh tříleté promlčecí lhůty. Protože byla v daném případě žaloba podána dne 1.11.1995, k promlčení nároku žalobce vyplývajícího ze smlouvy o sdružení finančních prostředků, nemohlo dojít.
Jde-li o žalobcem požadovaný úrok z prodlení, učinil odvolací soud závěr, že v daném případě je třeba aplikovat ust. §378a hosp. zák. dle něhož, je-li organizace v prodlení s placením peněžitého závazku, může oprávněná organizace v případech, na které se nevztahují ustanovení §378 odst. 1 a 2, požadovat zaplacení úroku z prodlení ve výši 5 % ročně. Pokud jde o prodlení žalovaného se zaplacením částky 490.783,- Kč, učinil-li zástupce žalovaného zaplacení této částky odvislé od prodeje předmětného domu, jenž byl následně také skutečně žalovaným prodán na základě kupní smlouvy ze dne 26.9.1994 (s právními účinky vkladu ke dni 29.12.1994), od této právní skutečnosti je třeba odvíjet i prodlení žalovaného se zaplacením žalované částky. Odvolací soud proto učinil závěr, že žalobci přísluší 5 % úrok z prodlení ze žalované částky, který požadoval od 20.10.1995, tedy. od mnohem pozdějšího data, než které by přicházelo dle prohlášení a příslibu samotného žalovaného v úvahu jako skutečnosti zakládající prodlení žalovaného (prodej domu č.p. 532).
Odvolací soud proto s poukazem na výše uvedené změnil napadený rozsudek soudu I. stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 490.783,- Kč a 5 % úrokem z prodlení od 20.10.1995 do zaplacení. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že žalobce rozšířil žalobu dne 4.3 .1996 nikoliv o zaplacení úroku, ale o zaplacení úroků z prodlení ze žalované částky, a protože o této části nároku bylo soudem I. stupně nesprávně rozhodnuto (namísto úroku z prodlení bylo rozhodováno o úroku) odvolací soud výrokem č. II rozsudek soudu 1. stupně co do 10 % úroku z částky 490.783,- Kč od 20.10.1995 do zaplacení změnil tak, že žalobu co do 10 % úroku z prodlení z částky 490.783,- Kč od 20.10.1995 do zaplacení zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřuje jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Namítá, že odvolací soud vadně posoudil důkaz, kterým byl zápis z jednání ve věci dořešení majetkových vztahů k domu na ul. 1. máje v K., které se uskutečnilo na Městském úřadě v K. dne 22. 4. 1992. Podle odvolatele ze samotného zápisu v žádném případě nevyplývá skutečnost, že mezi zúčastněnými stranami došlo k dohodě. Z obsahu listiny je zřejmé pouze stanovisko sdružovatelů (Č. B., n. p. a P. K.) v tom smyslu, že souhlasí s případným prodejem domu č. p. 532 v K. za podmínky, že jim bude vrácen vložený vklad a vyplacena částka 30% z jimi vložených prostředků, a stanovisko O. p. b. h., s. p. K., který žádné finanční prostředky nepožadoval. Odvolací soud právně vadně dospěl k názoru, že se ze strany žalovaného jednalo o uznání závazku starostou. V době, kdy se jednání konalo, žalovaný neměl žádný závazek vůči žalobci, neboť nebyl účastníkem smlouvy o sdružení finančních prostředků, a O. p. b. h. s. p. v té době řádně existoval. Pokud na žalovaného přešlo vlastnictví k domu č. p. 532, pak i ze stanoviska odvolacího soudu vyplývá, že s přechodem vlastnictví k nemovitosti podle z. č. 172/1991 Sb. žádné závazky nepřecházely. Není tak zřejmé, jaký závazek by měl žalovaný uznat. Zmíněný zápis dovoluje podle dovolatele pouze takový závěr, že bude vypracován návrh smlouvy, v níž bude zakotveno stanovisko sdružovatelů, že s prodejem domu souhlasí pouze za podmínky, že jim budou vyplaceny jejich finanční vklady a 15% roční zúročení za každý rok. Dovolatel dále namítá, že k vlastnímu prodeji domu došlo teprve za dva roky na základě rozhodnutí obecního zastupitelstva. Z těchto důvodů je dovolatel názoru, že odvolací soud rozhodl právně vadně ohledně námitky promlčení uplatněné žalovaným.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl právně vadně, když dospěl k závěru, že žalovaný je generálním právním nástupcem O. p. b. h., s. p. Podle stanoviska odvolatele nepřihlédl k chybně předloženým návrhům zřizovatele státního podniku na výmaz z obchodního rejstříku, nezabýval se chybnými rozhodnutími rejstříkového soudu, která předcházela stávajícímu stavu, tedy tomu, že O. p. b. h., s. p. byl vymazán z obchodního rejstříku bez likvidace ke dni 30. 4. 1994. Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaný převzal práva a závazky zaniklého O. p. b. h., s. p. jen částečně a není možno na něj převádět více práv a povinností, než ke kterým se zavázal. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Vzhledem k tomu, že nařízený výkon rozhodnutí by mohl znamenat pro dovolatele značnou újmu, navrhuje dále, aby dovolací soud současně rozhodl o odkladu výkonu rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatele po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Námitky žalovaného uplatněné v dovolání zpochybňují správnost hodnocení otázky, zda žalobci vzniklo právo na zaplacení částky 490.783,- Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci výše uvedenou částku na základě hodnocení právního významu zápisu z jednání, jehož se dne 22. 4. 1992 zúčastnili oba sdružovatelé, tehdejší starosta města K., pracovníci Městského úřadu a Správy majetku města K. a O. p. b. h., s. p. K. Projevy vůle zachycené v zápise z jednání sice odvolací soud nevyhodnotil jako uznání závazku – k tomu chyběly potřebné formální i materiální náležitosti požadované ust. §132 hospodářského zákoníku (písemné uznání povinného co do důvodu i výše), vyhodnotil však zápis z jednání a skutečnosti v něm zachycené jako právně relevantní a spojil s nimi účinky obdobné uznání závazku. Při tomto právním hodnocení však opominul, že smluvními stranami hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků uzavřené dne 10. 7. 1990 podle ust. §360a hospodářského zákoníku byli O. p. b. h. s. p. K. na straně, která měla finanční prostředky obdržet, a P., Jihomoravské obchodní domy B., závod K., na straně jejich poskytovatele. Město K. v té době nebylo ani smluvní stranou předmětné smlouvy, ani vlastníkem domu, na jehož rekonstrukci měly být sdružené prostředky použity. Je tedy nepochybné, že právní úkony směřující k závazku založenému výše uvedenou smlouvou mohly činit jen smluvní strany, popř. tak mohli činit právní nástupci smluvních stran. Z tohoto pohledu je vyjádření města K. ve zmíněném zápise právně irelevantní a pro povinnosti obou smluvních stran nerozhodné. Pro řešení otázky, zda existuje povinnost k vrácení sdružených prostředků, bude nutno zkoumat, zda došlo k zániku závazku poskytnout finanční prostředky některým ze způsobů, které předvídá ust. §360a odst. 4 a 5 hospodářského zákoníku, popř. sama smlouva ve svém čl. IV, a zda v této souvislosti vznikla povinnost právního nástupce O. p. b. h., s. p. nerealizovaný závazek k poskytnutí 3 bytových jednotek pro zaměstnance bývalého obchodního domu P. K. majetkově vypořádat. V závislosti na řešení této otázky bude nutno též posoudit otázku případného promlčení závazku, které v průběhu řízení namítal žalovaný. S ohledem na tento závěr již Nejvyšší soud nepovažoval za nutné zabývat se otázkou, zda starosta města sám mohl nebo nemohl město platně k určitým plněním zavázat.
Pokud jde o druhou námitku dovolatele spočívající v tom, že město K. není univerzálním právním nástupcem O. s. p. K., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tato námitka dovolatele není odůvodněná. Pro posouzení zániku státního podniku bez likvidace s právním nástupcem v předmětné době je rozhodný z. č. 111/1990 Sb. o státním podniku a hospodářský zákoník. Oba zákony obsahují pro zrušení státního podniku bez likvidace shodné pravidlo: při zániku podniku zrušením bez likvidace učiní zakladatel opatření o veškerém jeho majetku a závazcích. Neučiní-li tak, provede se likvidace podniku podle zvláštních předpisů (§15 zákona o státním podniku). Likvidace se provede, neučiní-li zakladatel opatření o veškerém majetku a závazcích zrušeného státního podniku (§27a hospodářského zákoníku).
V projednávaném případě zrušil státní podnik O. p. b. h. jeho zakladatel, Okresní úřad v K. podle ust. §15 odst. 1 písm. a) a odst. 2 z. č. 111/1990 Sb., a to na základě předchozího souhlasu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR č.j. 723/93 - 371 ze dne 9.3.1994, rozhodnutí Okresního úřadu K. č.j. 303-94 ze dne 9.4.1994, souhlasu Finančního úřadu v K. jako správce daně č.j. 1830/94 - 220 ze dne 25.4.1994 a smlouvy o převzetí práva závazků mezi O. p. b. h., s.p. K. a městem K. s účinností od 30.9.1994. Z dikce citované smlouvy vyplývá, že město K. je nabyvatelem veškerých pohledávek, závazků i věcí, které náležely státnímu podniku O. p. b. h., a přebírá i jeho pracovněprávní závazky. I když v citované smlouvě chybí detailní rozpis jednotlivých položek, z nichž by bylo možno usoudit, o jaká konkrétní práva a závazky, věci atd. se jedná, nelze dovodit, že by šlo jen o část majetku a závazků zrušovaného státního podniku. O univerzálním právním nástupnictví města K. svědčí nejen skutečnost, že toto řešení bylo schváleno Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR a Finančním úřadem v K. jako správcem daně, ale i to, že zakladatel podle výše uvedených předpisů nečinil žádné další kroky, z nichž by se dalo usuzovat na to, že zde existuje ještě nějaký majetek, který je nutno vypořádat likvidací. Postup zakladatele byl dále přezkoumán rejstříkovým soudem, který posléze pravomocně rozhodl o výmazu výše uvedeného státního podniku. Ve vztahu ke třetím osobám začaly tak působit principy pozitivní a negativní materiální publicity upravené v §27 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění rozhodném pro daný případ. Princip negativní materiální publicity chrání dobrou víru třetích osob v rejstříkové zápisy a nedovoluje zapsané osobě zpochybňovat skutečnosti uvedené v zápise poukazem na odlišný reálný stav. Bylo by tedy možno očekávat, že dovolatel bude bránit výmazu O. p. b. h., s.p., pokud by mělo být v obchodním rejstříku zapsáno, že je jeho právním nástupcem, pokud jde o majetek a závazky, s poukazem na to, že nebyla provedena likvidace dosud nevypořádaných závazků a případného majetku. Ve skutečnosti vyplývá ze spisu, že se dovolatel sám (č. l. 260 a 261) domáhal, aby rejstříkový soud zapsal, že univerzálním právním nástupcem zrušeného státního podniku je město K., a to ke dni právní moci rozhodnutí rejstříkového soudu o výmazu O. p. b. h., s. p. K. Jeho argumentace v dovolání se proto z tohoto pohledu jeví jako účelová. Odvolací soud tedy správně shledal, že město K. je univerzálním právním nástupcem zrušeného státního podniku O. p. b. h. K. a dovolací důvod není v tomto případě dán.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal důvodnou první námitku dovolatele uvedenou v dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 , část věty za středníkem, o. s. ř.) a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. dubna 2007
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu