ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1726.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1726/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně V. l., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované S. a.s., o zaplacení 575 981,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 284/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2006, č.j. 27 Co 81/2005-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. srpna 2006, č.j. 27 Co 81/2005-87, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. října 2004, č.j. 5 C 284/2002-61, v napadeném výroku II. a III., kterými byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 575 981,50 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky pro přiznání žalobkyní uplatněné náhrady škody, neboť bylo prokázáno, že žalovaná neměla vůči žalobkyni žádnou právní povinnost, ze které by vyplývala právní odpovědnost žalované vůči žalobkyni, odůvodňující přiznání nároku na náhradu škody. Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze závěru, že žalobkyně uzavřela se společností K. G. s.r.o. kupní smlouvu podle §409 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jejímž předmětem byl automobil, za nějž zaplatila sjednanou kupní cenu. Vozidlo však nebylo ve vlastnictví společnosti K. G. s.r.o., proto vlastnické právo k vozidlu na žalobkyni nepřešlo, a to ani s ohledem na §446 obch. zák. Odvolací soud na základě skutkových zjištění dále dovodil, že žalobkyně mohla vědět, že společnost K. G. s.r.o. není vlastníkem předmětného vozidla, když z pouhého ústního ujištění o zaplacení kupní ceny vozidla a informaci zaměstnance žalované o bezproblémové spolupráci žalované se společností K. G. s.r.o. na základě dohody o spolupráci uzavřené mezi žalovanou a společností K. G. s.r.o., nemohla žalobkyně dospět k závěru, že společnost K. G. s.r.o. se stala vlastníkem vozidla. V případném ujištění zaměstnance žalované o bezproblémové spolupráci žalované se společností K. G. s.r.o. neshledal odvolací soud porušení právní povinnosti žalované, která by měla za následek vznik škody ve smyslu §373 a násl. obch. zák., eventuálně zavdání příčiny ke vzniku škody podle §415 obč. zák., upravující prevenční povinnost. Konstatoval, že žalobkyně, jejímž předmětem podnikání bylo mimo jiné poskytování leasingových služeb, nepostupovala s náležitou odbornou péčí, pokud se spokojila pouze s domněnkami o vlastnictví k danému automobilu, založenými na poznatcích o žalovanou vystavené faktuře, ústních informacích žalované a na faxové fotokopii technického průkazu vozidla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně je podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, rozhodl-li odvolací soud v rozporu s hmotným právem a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zároveň napadá nesprávná skutková zjištění soudu, spočívající především v neúplném dokazování neprovedením navrhovaných důkazů. Domnívá se, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje rovněž v porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu, vyplývající z §118a o. s. ř., v absenci poučení podle §118a o. s. ř., neměli-li účastníci možnost předložit nové důkazy s ohledem na odlišný právní názor odvolacího soudu od právního názoru soudu prvního stupně, a v porušení zásady dvouinstančnosti, potvrdil-li krajský soud rozsudek okresního soudu z jiného důvodu než prvostupňový soud, avšak posuzoval odpovědnost žalované za vzniklou škodu podle §373 obch. zák., zatímco soud prvního stupně podle §420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně mohla vědět, že společnost K. G. s.r.o. není vlastníkem předmětného vozidla, když z pouhého ústního ujištění o zaplacení kupní ceny vozidla a informaci zaměstnance žalované o bezproblémové spolupráci žalované se společností K. G. s.r.o. nemohla dovodit, že společnost K. G. s.r.o. se stala vlastníkem vozidla. Má za to, že nepravdivou informací žalované o bezproblémové spolupráci žalované se společností K. G. s.r.o. byla žalobkyně uvedena v omyl, přičemž za automobil zaplatila v dobré víře o tom, že K. G. s.r.o. je vlastníkem vozidla. Jednání žalované bylo podle názoru dovolatelky v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívající podle §265 obch. zák. žádné právní ochrany. Dovolatelka je přesvědčena, že za daného skutkového stavu, kdy jí byly poskytnuty uvedené informace a byl ji zaslán společností K. G. s.r.o. faxem i technický průkaz předmětného vozidla, který tato společnost nemohla nabýt jiným způsobem, než řádným uhrazením ceny vozidla žalované, odvolací soud nesprávně dovodil, že při přiměřené obchodní opatrnosti žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy nemohla být v dobré víře, že vozidlo kupuje od vlastníka. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) a vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nerozhodl o uplatněném nároku žalobkyně na náhradu škody v rozporu s hmotným právem, tudíž rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu nelze dovodit, že v daném případě byly splněny obecné předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, zejména porušení povinnosti (ze závazku či zákona). Pokud tedy soud neučinil takové zjištění, nelze namítat, že rozhodl v rozporu s hmotným právem, dovodil-li, že žalovaná za uplatněnou škodu neodpovídá. Za porušení povinnosti, které je v příčinné souvislosti s požadovanou škodou, nelze považovat pouhé ujištění o zaplacení kupní ceny vozidla žalovanou a podání informace o bezproblémové spolupráci žalované se společností K. G. s.r.o. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému právnímu závěru, že ujištění zaměstnance žalované o bezproblémové spolupráci žalované se společností K. G. s.r.o. nelze považovat za porušení právní povinnosti žalované, která by měla za následek vznik škody ve smyslu §373 a násl. obch. zák., eventuálně zavdání příčiny ke vzniku škody podle §415 obč. zák., upravující prevenční povinnost. Dovolací soud neshledal pochybení ani v závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nepostupovala s náležitou odbornou péčí, pokud se spokojila pouze s domněnkami o vlastnictví k danému automobilu založenými na faktuře vystavené žalovanou, ústních informacích žalované a na faxové fotokopii technického průkazu vozidla. Zaslání technického průkazu faxem nemohlo věrohodně doložit skutečnost, že originál technického průkazu je v držení K. G. s.r.o., že společnost K. G. s.r.o. žalované uhradila cenu vozidla a že je vlastníkem předmětného automobilu.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že oba soudy měly v dané věci aplikovat §265 obch. zák. Pokud soudy shodně dovodily, že žalobkyně neprokázala předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, za níž by žalovaná odpovídala, nelze aplikovat zásadu poctivého obchodního styku, jejíž porušení má za následek, že výkon práva, který je v rozporu s touto zásadou, nepožívá právní ochrany. Soudy se proto správně touto zásadou nezabývaly.
Zakládá-li dovolatelka přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na výtkách o nesprávně a neúplně zjištěnému skutkovému stavu a na tvrzení, že v řízení došlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu, absenci poučení podle §118a o. s. ř. a porušení zásady dvouinstančnosti, pak je nutno konstatovat, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Nutno zároveň připomenout, že skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a námitka směřující do nesprávného skutkového zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Pokud by případně skutkový závěr soudu vycházel z neúplného dokazování, čímž by řízení bylo postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá tato vada řízení a ani žádná další vada řízení namítaná žalobkyní – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nebyla-li tedy v dané věci nastolena právní otázka, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání v dané věci není přípustné.
Dovolací soud nebyl oprávněn zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolání namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze v případě, že je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu