ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.235.2006.1
sp. zn. 32 Odo 235/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně E., s. r. o., . proti žalovanému P. J., zastoupenému advokátem o zaplacení 161.176,30 Kč s příslušenstvím a 102.121,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 538/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č. j. 2 Cmo 59/2004-102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č. j. 2 Cmo 59/2004-102, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2003, č. j. 13 Cm 538/2002-81, v části bodu I. výroku do výše Kč 155.113,70 Kč s 8 % úrokem z prodlení ročně z částky 2.146,10 Kč od 11. 11. 2000 do zaplacení, z částky 5.147,80 Kč od 11. 12. 2002 do zaplacení a z částky 147.819,80 Kč od 1. 10. 2002 do zaplacení a v části bodu II. výroku do výše 89.910,- Kč s 8 % úrokem z prodlení ročně od 11. 12. 2000 do zaplacení a v bodu III. výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. ledna 2003, č. j. 13 Cm 538/2002-81, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 161.763,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku s 8 % úrokem z prodlení ročně vždy do zaplacení, a to z částky 3.347,70 Kč od 11. 10. 2000, z částky 5.147,80 Kč od 11. 11. 2000, z částky 5.147,80 Kč od 11. 12. 2000 a z částky 147.819,80 od 1. 10. 2002 (výrok I.), dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 102.121,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku s 8 % úrokem z prodlení ročně vždy do zaplacení, a to z částky 2.551,- Kč od 11. 9. 2000, z částky 4.830,- Kč od 11. 10. 2000, z částky 4.830,- Kč od 11. 11. 2000 a z částky 89.910,- Kč od 11. 12. 2000 (výrok II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky řízení byly uzavřeny dne 1. 2. 2000 pod číslem 7598991 a dne 18. 3. 2000 pod číslem 7695290 smlouvy, nadepsané jako „smlouva o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci“. V článku 10 podmínek si strany sjednaly důsledky prodlení nájemce s placením leasingových splátek takto: „bude-li nájemce v prodlení se zaplacením některé z leasingových plateb nebo její části po dobu delší než 30-ti dnů, může pronajímatel tuto leasingovou smlouvu předčasně ukončit výpovědí v 3 denní výpovědní lhůtě nebo odstoupením….. Tato smlouva se též ruší, bude-li nájemce v prodlení se zaplacením 3 leasingových splátek, a to dnem následujícím po dni splatnosti nejpozději dospělé dlužné leasingové splátky“. Pro porušení smluv v důsledku neplacení smluvených splátek smlouvy podle citovaného článku 10 podmínek zanikly. Pro tento případ byl v článku 9 podmínek smlouvy dohodnut způsob stanovení výše škody takto: „výše náhrady škod při předčasném ukončení smlouvy výpovědí nebo odstoupením pronajímatele nebo v důsledku prodlení nájemce s placením leasingových plateb, bude-li předmět leasingu vydán, se zjistí z rozdílu mezi výší všech sjednaných leasingových plateb (t. j. ceny leasingu) a výší již uhrazených leasingových plateb a dlužných leasingových plateb ode dne předčasného ukončení leasingové smlouvy a výtěžku z prodeje předmětu leasingu ……“ . Žalobkyně se po žalovaném domáhala na základě výše uvedených smluv doplacení leasingových splátek a náhrady škody celkem ve výši 161.763,10 Kč a 102.121,- Kč. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na doplacení leasingových splátek na základě předmětných leasingových smluv uzavřených dle §489 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a rovněž má právo na náhradu škody vzniklé v souvislosti s ukončením leasingových smluv. Způsob výpočtu náhrady škody (v daném případě se jedná o ušlý zisk) byl účastníky sjednán v článku 9 podmínek, jenž není v rozporu s kogentní úpravou podle §263 obch. zák. Žalovaný v daném případě porušil povinnost z leasingové smlouvy, neboť přestal platit smluvené pravidelné splátky, čímž došlo ke zrušení leasingových smluv, k vrácení předmětu leasingu a přes uvedené i ke ztrátě na zisku žalobce. Škoda byla vyčíslena v souladu s článkem 9 podmínek. Z výše uvedeného má soud za prokázáno, že škodu zavinil žalovaný, neboť neplatil sjednané nájemné a porušení povinnosti žalovaného a vznik škody (ušlý zisk) jsou v příčinné souvislosti.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2005, č. j. 2 Cmo 59/2004-102, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v napadené části bodu I. výroku do výše 155.113,70 Kč s 8 % úrokem z prodlení ročně z částky 2.140,10 Kč od 11. 11. 2000 do zaplacení, z částky 5.147,80 Kč od 11. 12. 2002 do zaplacení a z částky 147.819,80 Kč od 1. 10. 2002 do zaplacení a části bodu II. výroku do výše 89.910,- Kč s 8 % úrokem z prodlení ročně od 11. 12. 2000 do zaplacení a v bodu III. výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně a neshledal důvody, pro které by článek 9 podmínek byl neplatný podle §49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ani důvody, proč by neměl nárok, který z tohoto ujednání smlouvy vychází, požívat právní ochrany (§265 obch. zák.).
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda mohou smluvní strany sjednat libovolně způsob náhrady škody tak, jak to učinily v předmětném článku čl. 9 leasingové smlouvy, i když tím dojde ke změně charakteru samotného institutu náhrady škody, všeobecně přijímaného též právní teorií a praxí. Nato pak navazuje otázka, zda smluvně sjednaný způsob náhrady škody není nutné podle obsahu posoudit jako institut smluvní pokuty (jež může být soudem moderován).
Dovolatel má za to, že v daném případě žalovaný po ukončení leasingového nájmu věci předmět leasingu vrátil a přestal platil nájemné jako protihodnotu za užívání. Žalobkyně tedy dostala věci opět v provozu schopném stavu, mohla s nimi znovu nakládat a tudíž jí škoda nevznikla.
Podle názoru dovolatele ujednání v čl. 9 smluvních podmínek, že „výše náhrady škody při předčasném ukončení smlouvy výpovědí nebo odstoupením pronajímatele nebo v důsledku prodlení nájemce s placením leasingových plateb, bude-li předmět leasingu vydán, se zjistí z rozdílu mezi výší všech sjednaných leasingových plateb (tj. ceny leasingu) a výší již uhrazených leasingových plateb a dlužných leasingových plateb ode dne předčasného ukončení leasingové smlouvy a výtěžku z prodeje předmětu leasingu“, není sjednáno platně.
Dovolatel má za to, že i když ustanovení o náhradě škody v obchodním zákoníku nejsou ve smyslu §263 obch. zák. kogentní, nelze s institutem náhrady škody nakládat pod záminkou smluvní volnosti tak, že náhrada škody nebude mít základní atributy porušení povinnosti, vznik škody a příčinnou souvislost. Tím, že se žalovaný dostal do prodlení s placením nájemného, sice porušil právní povinnost, ale to nemělo za následek vznik škody spočívající v ušlém zisku, jak jej žalobkyně uplatňuje. Byla to sama žalobkyně, která se rozhodla, že smlouvu ukončí a vezme si zpět předmět leasingu. Ke zrušení smlouvy došlo na základě právní skutečnosti, kterou si žalobkyně do smlouvy prosadila. Pokud si chtěla žalobkyně pro případ ukončení vztahu v důsledku neplacení nájemného právně zabezpečit další plnění žalovaného, měla využít institutu smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody a soud by pak měl právo smluvní pokutu moderovat v souladu se zásadami poctivého obchodního styku (což u náhrady škody nemá).
Dovolatel též poukazuje na to, že výkon práv žalobkyně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, proto by jí neměla být ve smyslu §265 obch. zák. poskytnuta právní ochrana. Plnění, které žalovaný žalobkyni zaplatil, podstatně převyšuje pořizovací cenu pronajatých věcí, přičemž tyto věci byly žalobkyni vráceny. Nájemce nevlastní nic, ale zaplatí téměř totéž, jako kdyby na něj předmět leasingu přešel.
Dovolatel uzavírá, že předmětný článek čl. 9 leasingové smlouvy je absolutně neplatný pro rozpor se zákonem a pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. (nikoli podle §49a obč. zák., jak neplatnost posoudil odvolací soud). V případě, že dovolací soud dojde k závěru o jeho platnosti, je nutné předmětné ujednání kvalifikovat jako ujednání o smluvní pokutě.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání podala oprávněná osoba – účastník řízení, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá, že účastníci řízení ve smlouvách uzavřených dne 1. 2. 2000 a 18. 3. 2000 si v článku 9 podmínek smlouvy dohodli rozsah výše škody takto: „ …….výše náhrady škod při předčasném ukončení smlouvy výpovědí nebo odstoupením pronajímatele nebo v důsledku prodlení nájemce s placením leasingových plateb, bude-li předmět leasingu vydán se zjistí z rozdílu mezi výší všech sjednaných leasingových plateb (tj. ceny leasingu) a výší již uhrazených leasingových plateb a dlužných leasingových plateb ode dne předčasného ukončení leasingové smlouvy a výtěžku z prodeje předmětu leasingu …“.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil, zda uvedené ujednání – sjednaný způsob stanovení výše škody – obsažené ve smlouvách „o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci“, které účastníci uzavřeli, jsou platnými právními úkony.
Dovolateli je třeba přisvědčit, že právní otázka platnosti sjednání způsobu stanovení výše škody dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska tohoto závěru, že dovolání je proti tomuto rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., kterou provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Právní úprava závazkových vztahů vychází ze zásady smluvní volnosti. Strany si mohou své vzájemné vztahy upravit tak, jak to odpovídá jejich souhlasné vůli, podle svých potřeb. Tato zásada neznamená absolutní volnost. Je omezena speciálním pravidlem obsaženým v ustanovení §263 obch. zák., jenž taxativně vyjmenovává ustanovení se závaznou úpravou, od níž není odchylka dohodou možná. Ve všem ostatním strany mohou, pokud se na tom shodnou, upravit svůj vztah odchylně, včetně toho, že mohou určité ustanovení vyloučit. Rozsah náhrady škody, tj. určení výše náhrady škody, je upraven v §379 obch. zák., který není uveden mezi taxativně vyjmenovanými ustanoveními v §263 obch. zák., tudíž se jedná o ustanovení dispozitivního charakteru. Dohodou může být pro určitý případ rozsah škody, která se nahrazuje, určen jinak, odchylně od právní úpravy uvedené v §379 obch. zák., tak jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Dovolateli však nutno přisvědčit, že takové ujednání ve smlouvě musí být podrobeno zkoumání, zda na jeho základě není výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., popřípadě zda toto ujednání se nepříčí dobrým mravům (§39 obč. zák.). Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání ve smlouvě v rozporu s poctivým obchodním stykem ve smyslu §265 obch. zák. nebylo, otázkou případně absolutní neplatností předmětného ujednání pro rozpor s dobrými mravy (§39 in fine obč. zák.) se však soud nezabýval a jeho závěr je proto neúplný. Vzhledem k tomu, že se oba soudy nezabývaly otázkou, zda sjednaný rozsah náhrady škody není nepřiměřeně vysoký, je závěr odvolacího soudu, že shodně se soudem prvního stupně neshledal důvody, pro které by bylo ujednání neplatné, ani důvod, proč by nárok, který z tohoto ujednání smlouvy vychází, neměl požívat právní ochrany, nepřezkoumatelný. Oba soudy zejména podrobně nezkoumaly jednotlivé předpoklady a složky uplatněného nároku na náhradu škody, zvláště způsobu výpočtu náhrady škody (ušlého zisku) za použití odpočtu splátek a výtěžku prodeje, tedy všech položek, které ve svém souhrnu tvoří vymáhaný nárok ve srovnání s možností vlastníka předmětu leasingu dále nakládat (věc pronajmout, převést vlastnické právo, resp. jej nadále užívat). Teprve na základě takového zkoumání lze nárok podrobit posouzení, zda odpovídá zásadám poctivého obchodního styku či dobrým mravům, tj. zda žalobkyně jako pronajímatelka by takto nezískala nepřiměřený ušlý zisk, bylo možné žalobě vyhovět. Rozsudek odvolacího soudu je proto v této části z tohoto hlediska, jak bylo výše řečeno, nepřezkoumatelný. Tím odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska tohoto uplatněného dovolacího důvodu nesprávný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v napadeném rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a podle §243b odst. 3 věty prvé o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu