ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.319.2005.1
sp. zn. 32 Odo 319/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně M. B., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. B., a. s., 2) F. spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 345.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 475/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2004, č.j. 1 Cmo 149/2004-217, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení 18.415,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. března 2004, č.j. 11 Cm 475/94-178 rozhodl v předmětné věci, že žalované 1) a 2) jsou každá povinna zaplatit žalobkyni 345.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 26. 7. 1996 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jednou ze žalovaných zaniká povinnost druhé žalované (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti obou žalovaných nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně na základě dokazování a učiněných skutkových zjištění vyvodil závěr, že u žalované 1) jsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle §145 , §147 a §148 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.“), vůči žalované 2) pak žalobě vyhověl z titulu ručení podle §477 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) z prodeje části podniku žalované 1).
Námitky prekluze či promlčení nároků z odpovědnosti za škodu soud neakceptoval, neboť škoda vznikla žalobkyni teprve právní mocí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (doručení dne 26. 3. 1993), kterým byla žalobkyně zavázána k odstranění vad střech ve prospěch Stavebního bytového družstva a žaloba byla podána 7.7.1994, tedy včas vzhledem k jednoleté subjektivní lhůtě podle §131 hosp. zák. a pětileté objektivní lhůtě po uplynutí lhůt pro reklamaci vad, resp. desetileté lhůtě podle cit. ustanovení ode dne, kdy došlo ke škodné události. Soud rovněž přihlédl k ustanovení §149 hosp. zák., podle něhož právo na náhradu škody, která vznikla vadným plněním, není dotčeno zánikem práv z odpovědnosti za vady. Vzhledem k tomu, že k předání předmětných staveb S. jako odběrateli došlo ve druhé polovině roku 1988, uplynula lhůta pro reklamaci vad teprve po uplynutí tříleté záruční lhůty stanovené vyhl. č. 187/1968 Sb. pro budovy pro bydlení a až poté počala běžet objektivní pětiletá lhůta, takže žaloba byla v roce 1994 podána včas.
O úroku z prodlení, jako příslušenství z žalované částky rozhodl soud ve smyslu §378a hosp. zák. ve znění §369 odst. 1 obch. zák. se sazbou určenou předpisy občanského práva – ustanovení §517 odst. 3 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) a nař. vlády č. 142/1994 Sb.
K odvolání žalovaných rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, že rozsudek krajského soudu se ve výroku I. mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 345.000,- Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu prvostupňových nákladů řízení (výrok II.) a že žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalované 1) částku 13.800,- Kč a žalované 2) částku 52.514,- Kč.
Odvolací soud uznal odvolání za důvodná.
Dospěl k závěru, že změnou žaloby ze dne 23.5.2001 byla žalobkyní uplatněna náhrada škody vzniklá vadným plněním žalobkyně odběrateli S. D. B. na základě dohody o novaci mezi žalobkyní a odběratelem a tímto nárokem se měl soud prvního stupně zabývat. Ačkoli smlouva o novaci ze dne 22.7.1996 byla součástí důkazního řízení, prováděného soudem, ten se nadále zabýval nárokem na náhradu škody, odvislým od vad díla a od hospodářské smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s takovým posouzením odvolací soud nesouhlasí.
Odvolací soud dále dovodil, že žalobkyně podáním došlým soudu 23.5.2001 nově uplatnila nárok na náhradu škody (vůči P. B., a.s.), kdežto vůči žalované F., s.r.o. jako ručiteli došlo k uplatnění nároku teprve podáním z 1.7.2002 (došlým soudu 4.7.2002). Vzhledem k tvrzenému vzniku škody nebylo lze posoudit právní vztah mezi účastníky podle hospodářského zákoníku, nýbrž podle obchodního zákoníku včetně otázky promlčení. Odvolací soud nicméně uznal, že soud prvního stupně z dohody o novaci i z dokladu o zaplacení částky 345.000,- Kč správně zjistil, že škoda měla žalobkyni vzniknout plněním odběrateli S. D. B. dne 26.7.1996. Posouzení prekluze či promlčení nároku z odpovědnosti za škodu provedené soudem prvního stupně je tedy vadným právním posouzením věci, které bylo možno napravit v odvolacím řízení.
Odvolací soud proto konstatoval úpravu promlčení v ustanoveních §387, 397 a 398 obch. zák. a dovodil, že měla-li škoda žalobkyni vzniknout dne 27.6.1996, pak běh čtyřleté promlčecí lhůty skončil dne 26.7.2000. Žalobkyně však žalobou uplatnila jiný nárok na náhradu škody vzniklý z vadného provedení díla, sjednaného v hospodářské smlouvě a proto tato žaloba nezastavila běh promlčecí lhůty u nyní uplatňovaného na náhradu vzniklá plněním z dohody o novaci.
Odvolací soud z tohoto důvodu uzavřel, že uplatněný nárok je promlčen, oba žalovaní se promlčení dovolali a proto nebylo lze žalobě vyhovět.
Vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení promlčení uplatněného nároku na náhradu škody odvolací soud podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., protože má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka uvádí, že předmětem sporu je nárok z titulu náhrady škody v souvislosti s vadným plněním právního předchůdce žalované (vadné provedení střešního pláště), když žalobkyni jako vyššímu dodavateli stavby vznikla v důsledku vadného plnění žalované povinnost odstranit vady (následně změněná dohodou o novaci závazku, uzavřenou mezi žalobkyní a vlastníkem stavby na peněžité plnění). Žalobou z 29.6., podanou u soudu 7.7.1994 požadovala žalobkyně po žalované 1) podle §147 odst. 2 hosp. zák. nahrazení škody formou odstranění vady a teprve když žalovaná vady neodstranila, uzavřela žalobkyně dne 22.7.1996 s vlastníkem dohodu o novaci závazku na peněžité plnění. Následně pak žalobkyně změnila podáním z 23.5.2001 petit své žaloby tak, že při nezměněném právním titulu požadovala náhradu škody nikoli formou odstranění vady, nýbrž náhradou v penězích.
Podle názoru žalobkyně odvolací soud posoudil věc nesprávně nikoliv jen jako změnu petitu, ale jako změnu právního důvodu nároku, tedy jako uplatnění jiného nároku, na který vztáhl režim obchodního zákoníku. Odvolací soud tak zcela pominul původní žalobu a její právní důvod (deliktní odpovědnost žalované). Skutečnost, že žalobkyně uzavřela s jinou (třetí) osobou dohodu o novaci však nemůže být způsobilým důvodem pro uplatnění (změnu) nároku vůči žalované a odvolací soud tak i nesprávně posoudil běh promlčecí lhůty, když pro její počátek nevzal datum žaloby, ale datum změny petitu žaloby.
Dovolatelka se domnívá, že dohodou o novaci původní závazek zaniká a nový vzniká, avšak jen mezi účastníky dohody, nikoli ve vztahu ke třetí osobě, která účastníkem dohody o novaci nebyla. Opačný právní názor odvolacího soudu považuje za nesprávný. Změna formy (způsobu) náhrady škody podle §147 odst. 2 hosp. zák. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemůže být odvislá od novace závazku s třetí osobou.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání má za to, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu názoru. Jestliže žalobkyně v žalobě z 7.7.1994 uplatnila nárok na odstranění vad z titulu náhrady škody, zvolila si tím jeden z více nároků a jen vůči tomuto zvolenému nároku došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty. Vůči změněnému (peněžitému) nároku došlo ke stavení promlčecí lhůty až podáním o změně petitu z 23.5.2001. Při uplatnění určitého druhu plnění z určitého právního důvodu nedochází ke stavení promlčení pro jiný druh plnění ze stejného právního důvodu. V této souvislosti žalovaná 1) odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 154/97, podle něhož skutek se odvíjí od žaloby, nestačí pouhé všeobecné označení právního důvodu. Pro stavení běhu promlčení musí být zachována totožnost skutku, tj. alespoň totožnost jednání anebo totožnost následku. V daném případě totožnost jednání nebyla zachována (k původnímu jednání přistoupilo jednání v podobě dohody o novaci), ani totožnost následku (nově následek finančního plnění). Žalovaná 1) se domnívá, že u nároku na finanční plnění začala běžet subjektivní lhůta pro promlčení až okamžikem úhrady objednateli žalobkyně.
První žalovaná dále namítá, že nárok ve formě odstranění vady jen z titulu náhrady škody podle §147 odst. 2 hosp. zák. je možné požadovat pouze v případě současného uplatnění nároku na uvedení v předešlý stav.
Žalovaná 1) rovněž namítá, že nárok uplatněný žalobkyní není nárokem podle §147 odst. 1 hosp. zák., poněvadž žalobkyni se neodstraněním vad majetek nezmenšil.
Podle názoru žalované 1) mohla žalobkyně požadovat pouze odstranění vad z titulu odpovědnosti za vady podle §133 an. hosp. zák. Nárok na odstranění vad nemůže být posuzován jako nárok na náhradu škody, jako náhradu škody lze posuzovat teprve nárok na úhradu částky 345.000,- Kč.
První žalovaná poukazuje na to, že žalobkyni byla povinnost odstranit vady uložena rozsudkem Krajského soudu v Brně z 19.2.1993 č.j. Arb 17109/17110/91/709 ve sporu žalobkyně a jejího objednatele. K uzavření dohody o novaci z 22.7.1996 mezi žalobkyní a objednatelem došlo v důsledku neodstranění vad žalovaným. Zánikem primárního práva, tj. povinnosti žalobkyně odstranit vady, tak došlo k zániku sekundárního práva, tj. povinnosti žalovaného odstranit vady. Na základě dohody o novaci vzniklo nové primární právo – peněžitý závazek žalobkyně a odvozené nové sekundární právo – povinnost žalované uhradit tuto částku. K okamžiku vzniku škody došlo až dne 26.7.1996 úhradou částky 345.000,- Kč žalobkyní a teprve poté počala běžet promlčecí lhůta.
Žalovaná 1) míní, že podle §570 obč. zák. uzavřením dohody o novaci zaniká právní důvod původního závazku a právním důvodem nového závazku je jen tato dohoda. Okamžikem uzavření dohody o novaci tak zanikla právní skutečnost zakládající nárok žalobkyně a vznikla nová právní skutečnost zakládající její nový nárok.
Na závěr žalovaná 1) zdůrazňuje, že podáním žaloby došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty pouze ve vztahu k uplatněnému právu na odstranění vad, avšak nedošlo k zastavení běhu promlčení vůči právu na finanční plnění.
Žalovaná 1) navrhuje zamítnutí dovolání žalobkyně.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání se stanoviskem žalobkyně rovněž nesouhlasí a uvádí, že změnou žaloby z 23.5.2001 na základě dohody o novaci mezi žalobkyní a odběratelem S. D. B. uplatnila žalobkyně nově nárok na náhradu škody, která jí vznikla 26.7.1996 poskytnutím peněžitého plnění odběrateli, a od tohoto data počala plynout promlčecí lhůta k uplatnění nároku žalobkyně. K uplatnění peněžitého nároku na náhradu škody vůči oběma žalovaným došlo teprve podáním žalobkyně ze dne 1.7.2002, došlým soudu dne 4.7.2002. Proto bylo nutné vztah mezi účastníky posoudit podle obchodního zákoníku, nikoli hospodářského zákoníku. Běh čtyřleté promlčecí lhůty tedy skončil dne 26.7.2000, přičemž nárok na náhradu škody byl uplatněn až 23.5.2001 vůči žalované 1) a dne 4.7.2002 vůči žalované 2), takže nárok žalobkyně je promlčen.
Žalovaný 2) navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), a vykazuje i další zákonem stanovené obsahové náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupě ve věci samé.
Dovolání je též důvodné.
Dovolací soud vyšel ze zjištění, učiněných soudy prvního a druhého stupně, které žádný z účastníků nezpochybnil. Rozhodujícími skutkovými zjištěními jsou skutečnosti, že žaloba ze dne 29.6., která byla podána u soudu dne 7.7.1994, obsahovala žalobní petit na odstranění vad (vady střech objektů B1, B2 a B3 v obytném souboru B. – P.), poté – když vady nebyly odstraněny – žalobkyně uzavřela s S. jako vlastníkem dne 22.7.1996 dohodu o novaci závazku na peněžité plnění. Toto plnění v částce 345.000,- Kč žalobkyně poskytla odběrateli (resp. vlastníkovi) dne 26.7.1996. Následně pak žalobkyně podáním z 23.5.2001 změnila petit žaloby vůči žalované 1) na peněžité plnění, vůči žalované 2) jako ručiteli byla žaloba změněna na peněžité plnění podáním ze dne 1.7.2002.
Dovolací soud dovodil, že nárok uplatněný žalobou ze dne 29.6.1994 není totožný s nárokem uplatněným změnou žaloby ze dne 23.5.2001 vůči žalované 1) (resp. dne 1.7.2002 vůči žalované 2).
Žalobkyně sice už žalobou uplatnila nárok na náhradu škody způsobené vadným plněním první žalované, ale v té době jí ještě žádná škoda (majetková újma) nevznikla (její majetek se nezmenšil), neboť ta vznikla jejímu odběrateli (pouze tento odběratel mohl uplatnit náhradu škody formou odstranění vad). Žalobkyni vznikla škoda teprve zaplacením předmětné částky svému odběrateli, avšak v tomto případě již nejde o tentýž nárok na náhradu škody, nýbrž o odlišný nárok z jiného skutkového základu; k původním skutečnostem, zakládajícím nárok na náhradu škody vzniklé vadným plněním, přistoupila další skutečnost, tj. zaplacení předmětné částky (představující peněžitou formu náhrady škody).
Je nutno zdůraznit, že uvedená odpovědnost za škodu se řídí hospodářským zákoníkem (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zejména zákona č. 103/1990 Sb.), a to ustanoveními §145 a násl. hospodářského zákoníku, nikoliv obchodním zákoníkem, jak nesprávně usoudil odvolací soud. Rovněž promlčení tohoto nároku se tudíž spravuje režimem hospodářského zákoníku a je třeba aplikovat ustanovení §130 a násl. hospodářského zákoníku.
Podle ustanovení §131b odst. 2 hosp. zák. promlčecí lhůta práva na náhradu škody činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Právo na náhradu škody se však promlčí nejpozději za 10 let ode den, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla.
V daném případě počala žalobkyni běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba ode dne 26.7.1996 (den zaplacení vymáhané náhrady škody 345.000,- Kč odběrateli) a skončila dnem 26.7.1998.
Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku je tedy ve výsledku správný, byť z jiných důvodů (na základě jiných zákonných ustanovení).
Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř, když neúspěšná dovolatelka je povinna nahradit žalovanému 2) náklady právního zastoupení, spočívající v jenom úkonu právní služby – vyjádření k dovolání podle §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. (advokátní tarif) a dále 75,- Kč paušálu na hotové výdaje podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a celkem tedy 18.415,- Kč k rukám advokáta.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. dubna 2007
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu