ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.643.2005.1
sp. zn. 32 Odo 643/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce R. M., zast. advokátem, proti žalované T., s.r.o., zast. advokátem, o zaplacení částky 102.998,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn 33/29/10 Cm 206/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. listopadu 2004, č.j. 1 Cmo 92/2004-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5065,- Kč, k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 14.11.1996 domáhal u Krajského soudu v Brně vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci částku 160.000,- Kč spolu s 16 % úrokem z prodlení od 8.2.1996 do zaplacení, a uhradit náklady řízení. Žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 20. 9.1995 nabyl od žalované nákladní automobil TATRA T 815, rok výroby 1986, přičemž po převzetí vozidla se na něm projevila podstatná závada, a to destrukce převodové skříně, a o této závadě byla žalovaná informována zprávou o vadách ze dne 22.12.1995. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že příčinou destrukce řadící skříně na předmětném nákladním automobilu, k níž došlo dne 19.12.1995, bylo nadměrné opotřebení zubů převodovky, které bylo vadou skrytou, jež existovala ke dni uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou. Žalobce jako kupující vadu na ojetém automobilu řádně a včas reklamoval, a když žalovaná vadu ve stanovené lhůtě neodstranila, vznikl žalobci nárok na slevu z kupní ceny podle §437 odst. 1 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „ObchZ“) ve výši 102.998,50 Kč, která podle 439 odst. 1 ObchZ odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou měl ojetý automobil bez vad a hodnotou, kterou měl se zjištěnou vadou.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. března 2004, č.j. 33/29/10 Cm 206/97-114 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 102.998,50 Kč spolu s 16 % úrokem z prodlení od 8.2.1996 do zaplacení ročně (výrok I.). Dále soud prvního stupně ve výroku II. řízení ohledně 16 % úroku z prodlení z částky 57.001,50 Kč od 8.2.1996 do zaplacení zastavil. Ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 12.013,- Kč. Ve výrocích IV. a V. soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení státu.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek ve výrocích I., III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 20.800,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Po doplněném dokazování se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zjištěné nadměrné opotřebení převodové skříně bylo skrytou vadou, jež existovala ke dni uzavření smlouvy 20.9.1995, a proto žalobci vznikl nárok na přiměřenou slevu dle ust. §437 odst. 1 a 5 ObchZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, opírajíc je co do přípustnosti o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaná namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatelka uvádí, že postupem soudů byla porušena zásada rovnosti účastníků soudního řízení, jelikož soudy nevyhověly návrhu žalované na provedení důkazu k předložené převodovce-skříni na určení technické hodnoty, čímž nebyla poskytnuta oběma účastníkům řízení stejná možnost k uplatnění jejich práv. Dovolatelka má za to, že neprovedení tohoto důkazu představuje v řízení vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutím nebyla vyřešena tato právní skutečnost v návaznosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požaduje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobce ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Výhradami, jimiž odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká neprovedení důkazů a porušení zásady rovného postavení účastníků, dovolatelka tvrdí existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež jsou ovšem pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez právního významu.
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal (dovolatelka ostatně v dovolání ani žádnou právní otázku za zásadně významnou neoznačila), dovolání žalované, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 ve výši 4990,- Kč, a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu