ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.764.2006.1
sp. zn. 32 Odo 764/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. Z. P., proti žalované U. a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 58 206,20 Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v O. pod sp. zn. 21 C 127/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v O. ze dne 20. července 2005, č.j. 21 C 127/2004-111, a proti rozsudku Krajského soudu v O. ze dne 3. ledna 2006, č.j. 15 Co 761/2005-140, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v O. ze dne 20. července 2005, č.j. 21 C 127/2004-111, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v O. ze dne 3. ledna 2006, č.j. 15 Co 761/2005-140, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v O. shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 20. července 2005, č.j. 21 C 127/2004-111, jímž Okresní soud v O. uložil žalované zaplatit žalobci částku 58 206,20 Kč, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 42 374,10 Kč, uložil žalované uhradit žalobci náklady řízení a rozhodl o povinnosti obou účastníků řízení zaplatit náklady řízení České republice (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neunesla důkazní břemeno o svých tvrzeních, že jí žalobce dodal repasovaný motor namísto nového a že tuto vadu žalobci písemně vytkla. Pakliže žalovaná neprokázala doručení reklamace žalobci, vznikl žalobci nárok na úhradu kupní ceny za dodané zboží dle platně uzavřené kupní smlouvy, jejíhož zaplacení se v řízení domáhal.
Rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho vyhovujícího výroku ve věci samé a v rozsahu výroků, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit náklady řízení žalobci a České republice a dále rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že řešení právních otázek – kdo nese důkazní břemeno dodání nového stroje, zda předání písemné reklamace k doporučené poštovní přepravě je dostatečným důkazem doručení reklamace a zda vědomost žalobce o vadách dodaného zboží, které se dozvěděl při osobních jednáních, je dostatečná pro prokázání reklamace dodaného zboží – má pro napadené rozhodnutí určující význam, neboť na jejich řešení je napadené rozhodnutí založeno.
Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, že v řízení neunesla důkazní břemeno a tvrdí, že doručení reklamace prokázala. Setrvala na názoru, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily rozdělení důkazního břemene mezi účastníky a že svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní splnila. Jestliže v řízení prokázala, že odeslala reklamaci na adresu žalobce a žalobce její doručení popřel, přešlo podle dovolatelky důkazní břemeno na žalobce, který neprokázal, jaká listina mu mohla být předmětným doporučeným dopisem doručena. Namítá, že ji soudy vyzývaly k doložení doručení reklamace, ačkoli z provedeného dokazování (zejména ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů) vyplynula vědomost žalobce o tom, že dodal repasované zařízení a že toto zařízení u něj reklamovala. Jelikož se žalobce domáhal zaplacení kupní ceny dodaných nových strojů, nebyla podle dovolatelky klíčovou její reklamace, nýbrž bylo na žalobci, aby prokázal své tvrzení o dodání nového zboží, a nikoli na ní, aby prokázala své tvrzení o obdržení repasovaného zboží. Soudy však uvedený důkaz po žalobci nepožadovaly a spokojily se s jeho pouhým tvrzením, že dodal zboží nové.
Uvedenými pochybeními porušily podle dovolatelky soudy obou stupňů základní zásadu, že účastník musí své tvrzení prokázat, přičemž svým nesprávným postupem kladly neoprávněně důkazní břemeno pouze na žalovanou. Založily-li proto soudy své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene žalovanou, věc nesprávně právně posoudily. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka jím napadla rozsudky soudů obou stupňů.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této věci pak není přípustné.
Z obsahu dovolání se podává, že jím dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby soudem prvního stupně v části, v níž se žalobce domáhal proti žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 42 374,10 Kč, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby soudem prvního stupně v části, v níž se žalobce domáhal proti žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 42 374,10 Kč, tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání žalované v rozsahu, v němž směřovalo do té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 58 206,20 Kč, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), jelikož otázku důkazního břemene účastníků ve sporu o zaplacení kupní ceny posoudil odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, vysvětlil, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Dále v něm bylo judikováno, že smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci samé, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1, větou první, o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.
Důkazní břemeno je tedy institutem procesního práva, který stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou.
Okruh potřebných skutečností, které musí být v řízení tvrzeny a jako rozhodné prokázány, jakož i nositele důkazního břemene, vymezuje příslušná hmotněprávní norma, která upravuje práva a povinnosti účastníků sporného hmotněprávního vztahu.
Šlo-li proto v předmětném sporu o zaplacení kupní ceny dodaného zboží, bylo na žalobci, aby prokázal existenci předpokladů stanovených právním předpisem (tj. že sjednané zboží žalované dodal a převedl k němu na žalovanou vlastnické právo, neboť podle §409 odst. 1 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák., podle něhož soudy právní vztah mezi účastníky kvalifikovaly, se kupní smlouvou prodávající zavazuje dodat kupujícímu věc a převést na něho vlastnické právo k této věci) či smlouvou pro nárok na zaplacení kupní ceny. Tvrdila-li žalovaná, že svou povinnost zaplatit kupní cenu nesplnila (srov. rovněž §409 odst. 1 obch. zák.) pro vadnost dodaného zboží, stíhalo ji důkazní břemeno o jí tvrzených skutečnostech, že plnění bylo vadné a že včas vadu oznámila prodávajícímu (srov. §428 obch. zák.) a to včetně doručení protokolu o vadách, jelikož vytknutí vad je hmotněprávním jednostranným úkonem kupujícího adresovaným prodávajícímu, který je účinný v okamžiku, kdy dojde do dispozice adresáta, tedy prodávajícího. Dovodil-li proto odvolací soud, že soud prvního stupně posoudil rozdělení důkazního břemene mezi účastníky správně, požadoval-li, aby žalovaná prokázala své tvrzení o tom, že jí byl dodán repasovaný motor namísto nového a že tuto vadu žalobci písemně vytkla, žádného tvrzeného pochybení v otázce rozdělení důkazního břemene účastníků se nedopustil.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal existenci žádných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v rozsahu výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, zásadně právně významným, a kdy ani dovolání v rozsahu směřujícím proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované ve zbývajícím rozsahu směřuje proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, proti níž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé a výroků o nákladech řízení, pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto, žalobci však prokazatelné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, podle obsahu spisu nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první a odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. října 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu