ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.795.2006.1
sp. zn. 32 Odo 795/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce A. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ř. s. a d. ČR, o zaplacení 4 662 840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 232/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2006, č.j. 17 Co 340/2005-200, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal v celém rozsahu dovolání proti rozsudku ze dne 24. ledna 2006, č.j. 17 Co 340/2005-200, jímž Městský soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (v pořadí druhý) ze dne 15. listopadu 2004, č.j. 48 C 232/2002-174, o zaplacení 4 662 840,- Kč s příslušenstvím včetně rozhodnutí o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud tak rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který o věci opětovně rozhodoval po zrušení jeho zamítavého rozsudku (v pořadí prvního) ze dne 28. ledna 2000, č.j. 25 C 119/97-34, usnesením odvolacího soudu ze dne 29. července 2002, č.j. 16 Co 161/2002-93, a vrácení mu věci k dalšímu řízení, což odvolací soud učinil po zrušení jeho rozsudku ze dne 24. srpna 2000, č.j. 21 Co 319/2000-53, rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. března 2002, č.j. 29 Odo 70/2001-84, a vrácení mu věci se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Podle shodného posouzení soudů obou stupňů není žalobní nárok na zaplacení 70 % kupní ceny sjednané v účastníky uzavřené kupní smlouvě za dohodnuté dodávky štěrkopísku důvodný, neboť závazek žalobce dodat žalovanému bilanční zásoby štěrkopísku zanikl pro následnou nemožnost plnění. Odvolací soud, vycházeje v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu z ustanovení §575 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), založil své rozhodnutí na úvaze, že trvalou nemožnost plnění je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, zejména ke sjednané době plnění a jeho účelu, přičemž není vyloučeno, aby objektivně přechodná nemožnost plnění byla v daných souvislostech posouzena jako nemožnost k plnění trvalá.
Pravomocným zamítnutím návrhu žalovaného na vydání územního rozhodnutí o využití území pro těžbu štěrkopísku vznikla podle odvolacího soudu po uzavření kupní smlouvy překážka trvalého charakteru, která žalobci z právního hlediska bránila ve splnění závazku, neboť návrh na využití území pro těžbu štěrkopísku byl zamítnut a sjednané plnění se stalo ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák. právně nemožným. Byť zamítavé rozhodnutí správního orgánu neznamená, že v budoucnu nelze rozhodnout jinak, podle názoru odvolacího soudu nelze v souzené věci aplikovat §575 odst. 2 obč. zák. vylučující nemožnost plnění zejména v případech, lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase. Toto posouzení zdůvodnil časovým a účelovým vymezením sjednaných dodávek štěrkopísku na konkrétní stavební akci, která byla ukončena, v důsledku čehož má za zřejmé, že štěrkopísek na sjednaný účel (doplnění násypového materiálu na určenou stavbu) nelze použít a že po ukončení stavby nemohl mít žalovaný na sjednaných dodávkách zájem. Zanikl-li závazek pro následnou nemožnost plnění, nastaly podle odvolacího soudu ve vazbě na §354 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) i účinky uvedené v §351 odst. 1 obch. zák., tj. došlo k zániku práv a povinností plynoucích z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky a žalobce nemůže po žalovaném požadovat zaplacení kupní ceny.
Dovolatel, opíraje přípustnost dovolání o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uvedl, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu o zániku vzájemných práv a povinností účastníků kupní smlouvy (včetně povinnosti žalobce dodat žalovanému štěrkopísek, jakož i povinnosti žalovaného zaplatit žalobci kupní cenu za štěrkopísek) a tvrdí, že toto jeho právní pochybení je výsledkem nesprávné aplikace §575 a násl. obč. zák. Poukazuje na to, že ustanovení §575 obč. zák. lze aplikovat pouze v případě trvalé nemožnosti plnění s tím, že dočasná či přechodná nemožnost nemůže mít za následek zánik závazku. Dovolatel s názorem odvolacího soudu o trvalosti nemožnosti plnění v souzené věci nesouhlasí s ohledem na skutečnost, že zamítavé územní rozhodnutí nemá právní účinky věci definitivně právně rozhodnuté a ukončené, které by bránily v budoucnu o této věci znovu jednat a rozhodovat, jak se ostatně i stalo. Skutečnost, že plnění, k němuž se žalobce zavázal v kupní smlouvě, není nemožné, dokladuje podle dovolatele kladné územní rozhodnutí ze dne 8. června 2004, které bylo vydáno v průběhu řízení a které odvolací soud zcela nesprávně pominul. Zamítavé územní rozhodnutí tak podle dovolatele neznamenalo zánik kupní smlouvy, jak nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž pouze oddálení plnění povinnosti žalobce, které však neopravňuje žalovaného odmítnout splnit své povinnosti, jak se v kupní smlouvě zavázal, tj. zaplatit žalobci předem kupní cenu za zakoupený štěrkopísek a neustále vyvíjet činnost směřující k vydání kladného územního rozhodnutí. Dovolatel považuje z právního hlediska za podstatné, že získání kladného územního rozhodnutí v budoucnu bylo právně možné a že pokud žalovaný uzavřel smlouvu, která podmiňovala splnění povinnosti žalobce vůči žalovanému existencí kladného územního rozhodnutí, může žalobce plnit až po jeho vydání.
Na splnění povinností účastníků z jimi uzavřené kupní smlouvy nemá podle dovolatele žádný vliv ani ukončení stavby, na níž měl být štěrkopísek podle kupní smlouvy použit, jelikož žalovaný v kupní smlouvě nepodmiňoval splnění své povinnosti zaplatit kupní cenu za zakoupený štěrkopísek tím, že ho použije na stavbu, na níž byl určen. Jinak řečeno, z kupní smlouvy nevyplývá možnost žalovaného neplnit ji v případě, že štěrkopísek jím nebude použit na určenou stavbu.
Pro případ, že by se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o zániku práv a povinností z uzavřené kupní smlouvy v důsledku nemožnosti plnění způsobené zamítavým územním rozhodnutím, dovolatel namítl, že tento zánik zapříčinil svým chováním žalovaný, který nejenže neplnil svůj závazek vyvíjet činnost směřující k zajištění kladného územního rozhodnutí, nýbrž vyvíjel činnost (například nedodáním podkladů potřebných pro kladné územní rozhodnutí, nepodáním námitek a opravných prostředků proti zamítavému územnímu rozhodnutí) směřující k tomu, aby kladné územní rozhodnutí nebylo vydáno a aby nemusel vůči žalobci splnit své smluvní povinnosti.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, jelikož soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky stejně – žalobu v celém rozsahu zamítl.
Dovolání je však v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (v pořadí druhý), dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení právní otázky, zda v případě zamítavého územního rozhodnutí lze sjednané plnění uskutečnit až po sjednaném čase, tedy zda se následně, v důsledku tohoto rozhodnutí, stalo či nestalo plnění dle smlouvy ve smyslu §575 odst. 1 a 2 obč. zák. právně nemožným, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §575 odst. 1 obč. zák. platí, že stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne.
Podle ustanovení §575 odst. 2 obč. zák. plnění není nemožné, zejména lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase.
Toto ustanovení se týká následné (dodatečné) nemožnosti plnění, která nastává až po vzniku závazku jako následek určité okolnosti, která tu v době jeho platného vzniku nebyla a v jejímž důsledku se stalo plnění nemožným, ačkoli v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. Stane-li se plnění dodatečně nemožným, do té doby existující platný závazek zanikne, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, která dovolatel nezpochybňoval, vyplývá, že podmínkou pro plnění dle uzavřené kupní smlouvy a tím i pro zahájení těžebních prací bylo vydání územního rozhodnutí o využití příslušného území pro těžbu štěrkopísku, přičemž M. ú. v L. n. B. rozhodnutím č. 4/97 ze dne 13. ledna 1997 návrh žalovaného ze dne 30. ledna 1996 na vydání územního rozhodnutí o využití území (konkrétně specifikovaných pozemků) pro těžbu zeminy zamítl. Toto rozhodnutí bylo dne 10. dubna 1997 potvrzeno rozhodnutím O. ú. P.
Je nepochybné, že zamítavé územní rozhodnutí v dané věci bylo překážkou pro těžbu štěrkopísku na příslušném území a tím i pro plnění kupní smlouvy, jelikož bez jeho vydání nemohlo být s těžbou štěrkopísku započato. Tato překážka by nepůsobila následnou nemožnost plnění v případě, že by bylo možné plnění uskutečnit až po sjednaném čase (srov. §575 odst. 2 obč. zák.). K takovému závěru by však bylo možné dospět pouze za situace, že by zde již v době výskytu vzniku překážky (tj. v okamžiku nabytí právní moci zamítavého územního rozhodnutí) existovaly okolnosti umožňující posoudit, že plnění lze uskutečnit až po sjednaném čase. Jinak řečeno, při posuzování následné nemožnosti plnění nelze přihlížet k událostem, které nastaly až dodatečně s odstupem času po vzniku překážky plnění. Z uvedeného vyplývá, že pro závěr, zda lze plnění uskutečnit až po sjednaném čase, jsou tak rozhodné pouze okolnosti, které zde existují v době vzniku překážky plnění.
Ze zjištěného skutkového stavu v nalézacím řízení v žádném případě nijak nevyplynulo, že v době nabytí právní moci zamítavého územního rozhodnutí by bylo možné z nějakých okolností usuzovat na to, že jde o právní překážku možnosti plnit pouze dočasného charakteru a že v budoucnu bude dalším územním rozhodnutím těžba štěrkopísku v daném území povolena. Skutečnost, že se tak následně stalo (rozhodnutím M. ú. v . n. B. ze dne 30. dubna 2004), nemůže mít proto na závěr o nemožnosti plnění, vycházející z okolností existujících v době nabytí právní moci zamítavého územního rozhodnutí, žádný vliv.
Lze proto uzavřít, že v důsledku nabytí právní moci zamítavého územního rozhodnutí se plnění podle kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky stalo právně plněním nemožným ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák., protože zde v době nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí nebyly dány takové okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že plnění lze uskutečnit až po sjednaném čase. Aplikace §575 odst. 2 obč. zák., jak se dožaduje dovolatel, tak nepřichází v úvahu.
Z výše uvedeného vyplývá, že se uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o zániku závazku žalobce dodat žalovanému bilanční zásoby štěrkopísku v důsledku následné nemožnosti plnění, v důsledku čehož se žalobce nemůže úspěšně domáhat po žalovaném úhrady sjednané kupní ceny za dohodnuté dodávky štěrkopísku. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. dubna 2007
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu