ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.3456.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3456/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré v právní věci žalobkyně Č.P., s. r. o. zastoupené Mgr. P. K., advokátem proti žalovanému JUDr. J.Č., o zaplacení částky 21.407,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 259/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 27 Co 159/2007-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.035,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. P. K., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 21.407,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jako dědic po zůstavitelce L. R. odpovídá za její dluh z titulu odběru elektrické energie za období od 10. 1. 2004 do 2. 7. 2004.
Okresní soud v Rakovníku (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 4 C 259/2005-55, žalobě zcela vyhověl. Na základě závěru o pasivní legitimaci žalovaného dovodil, že jako jediný dědic zůstavitelky odpovídá za její dluhy.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. května 2007, č. j. 27 Co 159/2007-80, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že žalobu co do částky 1.713,- Kč s příslušenstvím a co do příslušenství z částky 21.407,- Kč zamítl; ve zbývající části výroku ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a důvodnost opírá o §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout pro nepřípustnost, neboť potvrzujícím výrokem rozsudku odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – žalovaným, který má právnické vzdělání [§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 2 písm. a) o. s. ř.], se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Dovolání žalovaného směřuje jednak proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1.713,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a dále proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobě o zaplacení částky 19.694,- Kč s příslušenstvím vyhověno.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné podle §237 až 239 o. s. ř. předchází posouzení, zda dovolání podal účastník k tomu subjektivně oprávněný. Nejvyšší soud ČR již v usnesení z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání); stejný názor zaujal i v rozsudku z 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 154. Zatímco objektivní přípustnost dovolání vystihuje - v klasické pozici navzájem diformních výroků soudu prvního stupně a soudu odvolacího - kvalifikovanou “nejistotu” v rozhodování, přípustnost subjektivní reflektuje stav procesní “újmy”, jež konečným výsledkem sporu nastala v osobě určitého účastníka. Tato újma se logicky vztahuje k očekáváním, jež jeden účastník spojuje se svým návrhem, to jest s tím, že mu bude (zcela) vyhověno, a druhý naopak s tím, že návrhem hrozící důsledky budou v řízení odvráceny, tedy - typicky - s tím, že návrh bude (rovněž zcela) zamítnut. Obecněji řečeno, procesní újma se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Z tohoto pohledu není rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla v rozsahu částky 1.713,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 24. 7. 2004 a co do úroku z prodlení 2,5 % z částky 21.407,- Kč od 24. 7. 2004 do 19. 7. 2005 zamítnuta, rozhodnutím, jímž byla žalovanému způsobena újma odstranitelná tím, že bude dovolání v tomto rozsahu vyhověno; dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tak není subjektivně přípustné.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Potvrzujícím výrokem rozsudku odvolací soud rozhodl o částce 19.694,- Kč s příslušenstvím, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, resp. 50.000,- Kč; proto ani proti tomuto výroku není dovolání přípustné (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsaného advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 4., §15, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částkou 2.735,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu