ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.3746.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3746/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce F. ú. v N. J., proti žalovaným 1/ A. J., 2/ O. J., a 3/ A. G., zastoupeným advokátem, o zaplacení 16.611,70 Kč, vedené u Okresního soudu v N. J. pod sp. zn. 13 C 417/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v O. ze dne 11. května 2007, č. j. 42 Co 147/2007-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 16.611,70 Kč. Uváděl, že tuto částku dlužil na dani Ing. O. J., jenž 21. 4. 2002 zemřel. Žalovaní jsou dědici daňového dlužníka a pohledávku z titulu nezaplacené daně, kterou žalobce přihlásil do dědického řízení, odmítli uznat.
Okresní soud v N. J. usnesením ze dne 7. března 2007, č. j. 13 C 417/2006-30, řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu v N. J. (žalobci). Současně rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že rozhodnutí v dané věci nepatří do pravomoci soudu, neboť k řízení ve věcech daňových povinností podle zákona č. 337/1992 Sb. jsou v prvém stupni příslušné finanční úřady, na čemž ničeho nemění ani to, že původní daňový subjekt zemřel; podle §57 odst. 3 citovaného zákona totiž přechází daňová povinnost vzniklá před smrtí fyzické osoby na dědice, s nimiž měl žalobce dále vést správní řízení a dluh od nich vymáhat. Proto je na místě postup podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Krajský soud v O. usnesením ze dne 11. května 2007, č. j. 42 Co 147/2007-42, usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo řízení zastaveno a bylo rozhodnuto o postoupení věci příslušnému finančnímu úřadu, potvrdil; ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem o nedostatku pravomoci soudu k rozhodování o žalobou uplatněném nároku. Nepřisvědčil námitce žalobce, že věřitelé mohou dosáhnout svých sporných pohledávek vůči dědicům výhradně v soudním řízení. Konstatoval, že dané řízení není řízením dědickým ve smyslu §175a a násl. o. s. ř. a pravomoc soudu zde není založena subjekty sporu (dědici), nýbrž je třeba ji posuzovat podle předmětu řízení. Jsou-li předmětem řízení daňové nedoplatky, zakládá zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, pravomoc vést řízení v těchto věcech správci daně, jímž je územně příslušný finanční orgán; situaci, kdy řízení má být vedeno proti dědicům povinného subjektu, řeší §57 odst. 3 citovaného zákona (daňová povinnost vznikla před smrtí povinného subjektu, daně byly v této době předepsány, avšak splatné částky daní zůstaly neuhrazeny). Odvolací soud má navíc zato, že z pohledu občanského soudního řádu se v posuzované věci jedná o věc rozhodnutou a případná procesní obrana dědice vycházející z §470 obč. zák. by mohla být uplatněna jen v rámci řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítal, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že věc nespadá do pravomoci soudu. Nadále má zato, že jsou-li předmětem řízení daňové nedoplatky vzniklé před smrtí daňového dlužníka, o kterých správce daně poskytuje informace soudu projednávajícímu dědictví po daňovém dlužníkovi, je ustanovení §57 odst. 3 a §24 odst. 3, písm. a/ zákona o správě daní a poplatků úpravou obecnou, přičemž ustanovení občanského soudního řádu (§175a a násl.) jsou v dané věci úpravou zvláštní, která má přednost před úpravou obecnou. Správce daně nemůže vést řízení s dědicem, ukládat mu daňovou povinnost a tuto ve správním řízení vymáhat, neboť takový postup by byl v rozporu s §470 obč. zák., nevedl by k poměrnému uspokojení věřitelů a odporoval by ústavní zásadě rovnosti účastníků řízení. Žalobce souhlasí s odvolacím soudem potud, že pravomoc soudu se neposuzuje podle osob účastníků, nýbrž podle předmětu. Jím je však v posuzované věci „pozůstalost“, o níž - a o právních otázkách s ní souvisejících - rozhoduje soud. Žalobce nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že platební výměry a výkazy nedoplatků ve věcech daní jsou podle §274 písm. f/ o. s. ř. exekučními tituly, má však zato, že zemře-li daňový subjekt a zjistí-li se, že pozůstalost je předlužena (jako je tomu v této věci), mají být přihlášené nároky věřitelů uspokojeny poměrně, včetně nároku státu založeného exekučním titulem. Z článku 11 Listiny pak dovozuje, že vlastnictví státu nepožívá proti ostatním vlastníkům vyšší ochrany, přičemž rozhodnutím odvolacího soudu de facto privilegované postavení oproti ostatním věřitelům zůstavitele získává.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem, že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a že jsou splněny i další podmínky dovolacího řízení vyplývající z §241 a §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacímu soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudy obou stupňů v posuzovaném případě správně vycházely z §7 o. s. ř., který upravuje pravomoc soudů. Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle §7 odst. 2 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení, projednání a rozhodování věcí jiných než vyplývajících z tam vyjmenovaných soukromoprávních vztahů je (vedle správního soudnictví - §244 - 250s o. s. ř.) svěřeno soudům jen na základě ustanovení zákona. V daném případě však takové ustanovení zákona, jež by rozhodování o daňových nedoplatcích svěřovalo do pravomoci soudů, neexistuje; naopak, podle §1 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jsou správcem daně územní finanční orgány a další správní i jiné státní orgány České republiky, jakož i orgány obcí v České republice věcně příslušné podle zvláštních zákonů ke správě daní, přičemž podle odst. 2 věty první téhož ustanovení se správou daně rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době.
Z výše uvedeného vyplývá, že ve věcech vymáhání daní a daňových nedoplatků je příslušný správce daně (v daném případě žalobce); žádné ustanovení právního řádu nezakládá pravomoc soudu k řešení těchto věcí v rámci nalézacího řízení.
Na nedostatku pravomoci soudu k rozhodování dané věci nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce svůj nárok uplatňuje vůči dědicům povinného subjektu. V souladu s §57 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přechází daňová povinnost vzniklá před smrtí fyzické osoby na dědice a správce daně tak má nadále vymáhat daňové nedoplatky na těchto osobách. Konstrukce žalobce, že v daném případě se citované ustanovení neuplatní a správce daně se musí daňového nedoplatku domáhat soudní cestou spolu s ostatními věřiteli zůstavitele, neboť normy upravující dědické řízení jsou normami zvláštními k obecné úpravě §57 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemá oporu v právních předpisech. Jsou to naopak normy upravující daňové řízení, které pamatují i na situaci případné smrti povinného subjektu a zakládají zvláštní režim oproti normám občanského zákoníku a občanského soudního řádu a umožňují správci daně vést řízení nadále s dědici povinného subjektu. Takový postup není proto v rozporu s §470 obč. zák., neboť nejde o postup v rámci soukromoprávního institutu dědění. Zákon o správě daní a poplatků počítá s dědicem, jenž bude zjištěn v dědickém řízení vedeném podle obecných předpisů, jako s osobou, vůči níž je tento zvláštní postup – existující mimo rámec dědického řízení – uplatňován. Takový postup může sice vést k nerovnému postavení věřitelů, avšak v souladu se zákonem a v jeho mezích; argumenty žalobce zdůrazňující jejich nerovnost jsou tak bezpředmětné, neboť soud je zákony vázán.
Dovolací soud se konečně ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu, že z pohledu občanského soudního řádu se v posuzované věci jedná o věc rozhodnutou, což ostatně nezpochybňuje ani sám žalobce, který se však mýlí – jak bylo výše vyloženo - pouze potud, že nemůže vůči dědicům vést exekuční řízení, nýbrž musí postupovat podle obecných pravidel jako každý jiný věřitel se spornou pohledávkou.
Lze tedy uzavřít, že dovolatelem formulované námitky nejsou způsobilé zpochybnit správnost rozhodnutí, proti němuž směřují. Závěr soudů obou stupňů, že daná věc nespadá do pravomoci soudů a řízení je třeba zastavit a věc postoupit žalobci ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř., je správný. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu