ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.973.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 973/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce D. z. J. v l., s. p., proti žalovanému Mgr. M. K., zastoupenému advokátem o zaplacení částky 1,114.541,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v B. pod sp. zn. 43 C 366/92, o dovolání D. J., státní podnik - v likvidaci se sídle v J., proti usnesení Krajského soudu v B. ze dne 28. dubna 1999, č. j. 16 Co 181/97-109, takto:
Usnesení Krajského soudu v B. ze dne 28. dubna 1999, č. j. 16 Co 181/97-109, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 1,114.541,- Kč s příslušenstvím. Ve veřejné dražbě konané dne 21. 3. 1992 žalovaný vydražil jeho prodejnu, přičemž v souvislostí s tím dne 25. 3. 1992 uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej zásob zboží ve vydražené prodejně za kupní cenu 1,614.541,- Kč. Z ní žalovaný uhradil 500.000,- Kč.
Městský soud v B. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. října 1996, č. j. 43 C 366/92-61, uložil žalovanému povinnost zaplatit D. J., státnímu podniku - v likvidaci, se sídlem v J. částku 1,114.541,- Kč se 14 % úrokem z prodlení od 9. 5. 1992 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že D. z. J. v likvidaci, státní podnik, prodal žalovanému skladové zásoby vydražené prodejny v celkové hodnotě 1,614.541,- Kč, na kterou dosud žalovaný zaplatil jen 500.000,- Kč. Na základě smlouvy ze dne 11. 11. 1994 o převodu práva hospodaření s pohledávkami státu a oznámení o přechodu práv účastníka řízení ze dne 31. 1. 1995 vzal za prokázané, že v průběhu soudního řízení došlo k převodu žalované pohledávky na nového nabyvatele D. J., státní podnik – v likvidaci, se sídlem v J., se kterým soud prvního stupně dále v řízení jednal jako s účastníkem řízení.
Krajský soud v B. jako soud odvolací usnesením ze dne 28. dubna 1999, č. j. 16 Co 181/97-109, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze smlouvy o převodu práva hospodaření s pohledávkami státu s odkazem na §103 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky, za nichž může soud ve věci jednat (podmínky řízení). Vyslovil názor, že převodem sporné pohledávky (hmotného práva) nedošlo automaticky k přechodu procesních práv v probíhajícím soudním řízení z postupitele na postupníka. Vstup D. J., státního podniku - v likvidaci do řízení by byl možný pouze na základě návrhu žalobce podle §92 o. s. ř., o němž soud rozhoduje usnesením. Jelikož takový návrh nebyl podán a dne 31. 1. 1995 byl původní žalobce D. z. J. v likvidaci, státní podnik vymazán z obchodního rejstříku, ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení dle §19 o. s. ř. a pro tento neodstranitelný nedostatek podmínky řízení bylo nutno rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit.
Usnesení odvolacího soudu napadl včasným dovoláním D. J., státní podnik - v likvidaci se sídlem v J. (dále též „dovolatel“). Přípustnost dovolání dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že převodem hmotného práva (postoupením pohledávky) nedochází automaticky k přechodu práv procesních. Za nadbytečný proto považuje postup podle §92 o. s. ř. Soud prvního stupně správně na základě smlouvy o převodu práva hospodaření s pohledávkami státu pokračoval v řízení s právním nástupcem původního žalobce, tj. dovolatelem, jenž se na základě citované smlouvy stal místo něj účastníkem řízení. Má zato, že v případě singulární sukcese dochází k procesnímu nástupnictví, neboť na nabyvatele přechází také veškerá práva spojená s předmětem sukcese; poté, co je sukcese soudu oznámena a prokázána, jedná nadále s takovým právním nástupcem jako s účastníkem řízení. Závěr odvolacího soudu je proto v rozporu s §92 o. s. ř. a platnou judikaturou. Vstup právního nástupce do řízení v případech singulární sukcese není vázán na návrh a soud o něm nevydává zvláštní rozhodnutí. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný obsahově navrhl odmítnutí dovolání, neboť dovolatel, který nebyl účastníkem řízení před odvolacím soudem, je nemůže podle §240 o. s. ř. podat.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., bylo podáno včas, a z důvodů, které budou blíže rozvedeny, má dovolací soud zato, že osobou k tomu oprávněnou.
V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, zpochybnil dovolatel správnost závěru odvolacího soudu, že za účinnosti o. s. ř. platného do 31. 12. 2000 nedocházelo postoupením pohledávky k přechodu procesních práv.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Jak již Nejvyšší soud ČR uzavřel ve svém rozhodnutí ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98 (uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, číslo sešitu 4/2001, SJ 58/2001), v soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. §107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž by účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti (např. při vyslovení trestu propadnutí majetku podle §51 a §52 tr. zák.). Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna práva (tedy i procesní práva) svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla, v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). Universální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna.
Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení dojde k tzv. singulární sukcesi, přecházejí na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl do 1. ledna 2001 v občanském soudním řádu upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Jde o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení dochází bez toho, aby o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu je, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese liší jen tím, že při ní přecházejí na nabyvatele jen jednotlivá práva a povinnosti vymezená předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se singulární sukcesí) jen rozsah přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. sešitu 2/1997, SJ 11/1997, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. sešitu 10/1997, SJ 82/1997). Institut singulární sukcese přitom nelze směšovat s institutem záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl již v době zahájení řízení (k sukcesi došlo před zahájením řízení).
Odvolací soud tedy přijal nesprávný závěr, že D. J., státní podnik - v likvidaci se sídlem v J. není procesním nástupcem původního žalobce přesto, že procesní nástupnictví bylo uplatněno u soudu prvního stupně podáním ze dne 31. 1. 1995 a vyplývá ze smlouvy o převodu práva hospodaření s pohledávkami státu. Pochybnosti, zda v případech singulární sukcese má soud postupovat podle §92 o. s. ř. odstranila již dříve shora citovaná judikatura dovolacího soudu; postoupením pohledávky došlo také k přechodu procesních práv v probíhajícím soudním řízení a z této skutečnosti plyne jak aktivní legitimace D. J., státního podniku - v likvidaci v řízení, tak oprávnění podat dovolání.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soud je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu