ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1066.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1066/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. E. M., zastoupeného advokátem, proti žalované U. T. spol. s r.o. zastoupené advokátem, o zaplacení částky 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu P. pod sp. zn. 10 C 955/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 21. dubna 2005, č. j. 27 Co 104/2005-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č. j. 27 Co 104/2005-58, potvrdil rozsudek Okresního soudu P. ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 10 C 955/2003-39, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 600.000,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení p. a. od 1. 4. 2002 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce jako objednatel a žalovaná jako zhotovitelka uzavřeli dne 17. 12. 1997 smlouvu o dílo, podle níž se žalovaná zavázala žalobci zhotovit bazénovou halu z konstrukčních prvků S., včetně montáže a žalobce se zavázal zaplatit sjednanou cenu díla 2,969.843,- Kč. Žalobce odstoupil od smlouvy dopisem ze dne 30. 10. 2000 a požadoval po žalované vrácení 1,806.497,10 Kč za poskytnutou zálohu sníženou o dohodnuté odstupné. Účastníci dne 26. 1. 2001 uzavřeli dohodu o narovnání (dále též „dohoda“), v níž v článku I. označili původní závazek ze smlouvy o dílo. V článku II. dohody (ve znění jejího dodatku ze dne 22. 5. 2001) si dohodli, že žalobce (správně žalovaná) v souvislosti se zrušením smlouvy o dílo zaplatí žalované (správně žalobci) 800.000,- Kč ve smluvených splátkách s tím, že žalobce do čtrnácti dnů od podpisu dohody převezme bazénovou halu uskladněnou u žalované. Současně prohlásili, že tím je provedeno vzájemné vypořádání všech práv a povinností ze smlouvy o dílo, respektive z titulu bezdůvodného obohacení kterékoli ze smluvních stran. Nebýt uzavřené dohody, vznikla by v souvislosti s odstoupením od smlouvy o dílo žalované povinnost vrátit žalobci 70 % ze zaplacené zálohy 2,690.000,- Kč (t. j. 1,883.000,- Kč) s tím, že by převzala bazénovou halu. Žalovaná na základě dohody z částky 800.000,- Kč žalobci zaplatila 200.000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který dovodil, že účastníci uzavřeli dohodu o narovnání platně podle §585 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Ani on nepřisvědčil žalované, že dohoda je neurčitá a tudíž neplatná (§37 obč. zák.) pro nedostatečné vymezení sporných práv účastníků. Konstatoval, že z jejího obsahu (konkrétně článku I. a III. dohody) vyplývá, že si strany upravují veškerá vzájemná práva a povinnosti vzniklá v souvislosti se zánikem smlouvy o dílo. Tím dostatečně určitě označily právní vztah, z něhož sporná práva vznikla. Vyslovil současně názor, že není na závadu určitosti dohody o narovnání, jestliže v ní nejsou tato jednotlivá práva vyjmenována, popř. kvantifikována. S poukazem na výkladové pravidlo uvedené v §587 obč. zák. má odvolací soud zato, že se účinky narovnání v případě veškerých vzájemných práv (jako v této věci) vždy týkají jen práv z právního vztahu, v němž spornost vznikla. Je-li dostatečně označen tento právní vztah, jsou dostatečně určitě označena i sporná práva. Bez významu z hlediska platnosti dohody o narovnání shledal námitku žalované, že mezi účastníky neexistovala sporná práva, jelikož omyl o tom, co je mezi smluvními stranami sporné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání (§586 odst. 1 obč. zák.). Za právně irelevantní považoval též namítané jednání v omylu, které žalovaná spatřovala ve svých nedostatečných právních znalostech, neboť se nejedná o omyl ve smyslu §49a obč. zák. Vzhledem k datu podání žaloby a splatnosti jednotlivých splátek sjednaných v dohodě dospěl odvolací soud k závěru, že nedošlo k promlčení práva, jak namítala žalovaná (§101 a §103 obč. zák.). Uzavřel, že nemohlo dojít k zániku žalované pohledávky započtením odstupného ve výši 890.953,- Kč, sjednaného v článku 7 smlouvy o dílo, neboť dohoda o narovnání se vztahovala na veškerá práva účastníků ze zaniklé smlouvy o dílo, tedy i na odstupné, jež je součástí narovnání; nebylo tudíž co započíst (§583 odst. 3 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že otázky platnosti dohody o narovnání, započtení odstupného a dobrých mravů posoudil v rozporu s hmotným právem. Na rozdíl od závěru odvolacího soudu je přesvědčena, že dohoda o narovnání je neplatným právním úkonem ve smyslu §585 odst. 1 a §37 odst. 1 obč. zák. pro nesrozumitelnost a neurčitost, jelikož z ní není patrné, jaká pochybná či sporná práva mají být mezi účastníky narovnána. Protože se žalobci nepodařilo prokázat existenci jejího závazku, nemůže být takový neexistující závazek narovnán. Nesprávnou aplikací hmotného práva odvolací soud založil protiprávní stav, kterým umožnil získat žalobci na její úkor bezdůvodné obohacení a znemožnil jí uplatnit námitku započtení odstupného. Má za nesporné, že žalobci dodala konstrukci bazénové haly v ceně 2,697.450,- Kč, kterou jí žalobce zálohově zaplatil. V důsledku odstoupení od smlouvy o dílo nebyla provedena montáž, jež však nebyla předem uhrazena. Žalobce jí měl podle článku 7 smlouvy o dílo zaplatit odstupné v částce 890.953,- Kč (t. j. 30 % z ceny díla). Z těchto skutečností vyplývá, že mezi účastníky neexistovala žádná sporná nebo pochybná práva, jak se předpokládá v §585 odst. 1 obč. zák. Považuje proto za nepochopitelné, že v dohodě o narovnání bylo sjednáno, že žalobci uhradí 800.000,- Kč, když naopak žalobce jí měl zaplatit odstupné. Odvolacímu soudu vytkla, že článek 2 písm. b/ dohody vyložil v rozporu s jeho autentickým textem, který obsahuje projev vůle smluvních stran, podle něhož úplným a včasným zaplacením peněžitého závazku zhotovitele nebude mít žádná ze smluvních stran vůči druhé smluvní straně jakékoli další pohledávky nebo závazky, ať už finanční nebo jiné. Na základě gramatického výkladu tohoto projevu vůle dovozuje, že ujednání v dohodě o narovnání platí pouze za předpokladu, že žalobci zaplatí 800.000,- Kč a dokud tak neučiní, může vůči němu uplatnit jakékoli své pohledávky, tedy i odstupné a pohledávku z bezdůvodného obohacení. Závěr odvolacího soudu, že nebylo co započítat, neboť se dohoda o narovnání vztahovala i na odstupné, je tudíž nesprávný. Uplatnila-li proto v řízení vůči žalované částce 600.000,- Kč námitku započtení odstupného v částce 890.953,- Kč, učinila tak oprávněně. Důsledkem napadeného rozsudku je stav, kdy si žalobce ponechá bazénovou konstrukci v hodnotě převyšující zaplacenou zálohu 2,697.450,- Kč, částku 200.000,- Kč, kterou mu zaplatila na základě dohody, a ještě by mu měla zaplatit 600.000,- Kč; to pokládá za absurdní a odporující dobrým mravům. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok napadeného rozsudku nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Z řečeného pak mimo jiné plyne, že dovolací soud při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí vycházet ze skutkového stavu, na němž založil právní posouzení věci odvolací soud; posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají.
Bez významu je proto námitka žalované vycházející z vlastní interpretace obsahu dohody. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného v dohodě, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže žalovaná zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli v souladu s §37 odst. 1 obč. zák. platně dohodu o narovnání podle §585 odst. 1 obč. zák. argumentací, že práva vyplývající ze zaniklé smlouvy o dílo, která měla být nahrazena dohodou o narovnání, nebyla mezi účastníky sporná, a že z dohody není zřejmé, která sporná práva mají být narovnána, ve skutečnosti tím napadla správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnila tak nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Pokud je v dovolání vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (že se dohoda o narovnání týkala veškerých práv ze smlouvy o dílo, která byla zrušena odstoupením ze strany žalobce, tedy i odstupného, a práv z bezdůvodného obohacení získaného ze zrušené smlouvy o dílo) a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdila žalovaná (že mezi nimi nebyla žádná sporná práva), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru, že dohoda o narovnání nebyla uzavřena platně a že existující pohledávka z odstupného sjednaného ve smlouvě o dílo byla způsobilá k započtení. Navíc se sluší uvést, že právní otázka určitosti a srozumitelnosti právního úkonu podle §37 obč. zák. resp. jeho výkladu (§35 odst. 2 občanského zákoníku) nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny a nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, příp. další ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99, a ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 133/2000).
Odvolací soud se neodchýlil ani od závěrů formulovaných v těch rozhodnutích, v nichž byla řešena otázka narovnání podle §585 a násl. obč. zák. Rozhodovací praxe i odborná literatura je jednotná v názoru, že dosavadní závazek uzavřením dohody o narovnání zaniká a je nahrazen závazkem nově sjednaným. Dohoda o narovnání pak je samostatným právním důvodem vzniku takového závazku. Institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům, jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje se závazkem novým. Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoli sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv se přitom míní rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu. Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost subjektivní povahy, jejíž příčinou může být i omyl. Pochybnosti se mohou týkat otázek skutkových i právních. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C., H. Beck - dále jen „Soubor“ - pod C 1908, ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1359, a ze dne 23. 11. 2004, sp., zn. 32 Odo 976/2003, uveřejněné v Souboru pod C 3008, jakož dílo Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck 2003, 762 a násl. s.). Námitka žalované uplatněná prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., že odvolací soud nesprávně aplikoval v posuzovaném případě §585 a násl. obč. zák. tudíž není opodstatněná a pro její řešení nemůže být založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná nastolila k dovolacímu přezkumu posouzení otázky, zda výkon práva žalobce na plnění z dohody o narovnání vůči ní je či není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Ani pro řešení této právní otázky neshledal dovolací soud napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadně významným. Posouzení správnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. v projednávané věci je otázkou posouzení konkrétního právního úkonu a zodpovězení takové otázky postrádá judikatorní přesah, neboť je významné jen pro konkrétní věc.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu