ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1173.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1173/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. O., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem proti žalované G. I. spol. s r. o. zastoupené Mgr. L. B., advokátkou o zaplacení 49.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 899/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2005, č. j. 26 Co 43/2005-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.035,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. K., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 105.943,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že s žalovanou uzavřel cestovní smlouvu, v níž se zavázala zajistit mu účast na přípravném jazykovém kursu v jazykové škole C. E. L. S. v L. Při osobním jednání se zástupcem žalované mu byl doporučen konkrétní kurs s tím, že po jeho absolvování bude připraven ke složení mezinárodní zkoušky standardu C. v úrovni CPE, což akceptoval. Jazykovou zkoušku o stupeň nižší úrovně (CAE) totiž absolvoval již v roce 2000 a pracovníka žalované o tom informoval. Žalovaná mu však oproti ujednání zajistila kurs, jehož úroveň neodpovídala kriteriím pro složení požadované zkoušky, a přes jeho opakované žádosti smluvený kurs nezajistila. Proto od cestovní smlouvy odstoupil a požaduje vrátit cenu zájezdu ve výši 47.250,- Kč a cenu jízdenky P.– L. a zpět ve výši 2.150,- Kč, které žalované zaplatil. Dále žádá náhradu škody ve výši 1.800,- Kč (za vízum) a 54.743,- Kč (za ubytování v L. v období od 2. 9. 2002 do 4. 12. 2002, tj. do odstoupení od smlouvy).
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 19. července 2004, č. j. 10 C 899/2003-45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 105.943,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 5. 12. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel s žalovanou cestovní smlouvu, jejímž předmětem byl jazykový kurs v L. Při jednání se žalobce a žalovaná (prostřednictvím pověřeného zaměstnance) výslovně dohodli na zajištění kursu připravujícího na složení zkoušky CPE. Žalobce odcestoval do L. a na místě zjistil, že takový kurs nebyl otevřen a že byl zařazen do jiného kursu (o úroveň níže). Poté, co žádal žalovanou několikrát bezúspěšně o zjednání nápravy prostřednictvím elektronické pošty, zaslal jí dne 7. 11. 2002 písemnou reklamaci. Žalovaná na ni ve třicetidenní lhůtě nereagovala. Dne 4. 12. 2002 proto od smlouvy odstoupil a k 9. 12. 2002 studium v L. ukončil. Na podkladě uvedených skutečností soud prvního stupně posoudil nároky žalobce jako oprávněné. Uzavřel, že cestovní smlouva byla uzavřena platně; katalog se všeobecnými podmínkami pro zájezdy s jazykovým programem i brožuru, která byla žalobci předána a jež obsahovala údaj, že v jazykové škole uvedené ve smlouvě může zájemce studovat ke zkoušce CPE, posoudil jako součásti smlouvy. Žalovaná nevyřídila žalobcovu reklamaci v zákonné třicetidenní lhůtě, žalobce od smlouvy oprávněně odstoupil a vznikl mu nárok na vrácení všeho, co žalované podle smlouvy zaplatil (tj. částky 49.400,- Kč). Vznikl mu rovněž nárok na náhradu škody v podobě výdajů, které vynaložil za ubytování a vízum.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. 26 Co 43/2005-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně hodnotil jako správná a úplná. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nevyřídila-li žalovaná řádnou reklamaci žalobce v zákonné (třicetidenní) lhůtě, svědčila žalobci stejná práva, jako by se jednalo o neodstranitelnou vadu zájezdu, tedy i právo od cestovní smlouvy odstoupit. Na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž nároky plynoucí z odstoupení od smlouvy posuzoval podle §623 obč. zák., poměřil danou situaci §852h odst. 2 obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pobyt žalobce v místě výuky byl v důsledku nezajištění požadovaného kursu zcela bezúčelný, a proto mu vzniklo rovněž právo na náhradu škody v celkové výši 56.543,- Kč, představující platby za ubytování a vízum. Nepřisvědčil přitom žalované, že věc měla být posouzena podle §852k obč. zák.; konstatoval, že toto ustanovení lze použít na případy, kdy služba nebyla poskytnuta řádně a včas, nikoli při posouzení nároků z odstoupení od smlouvy. Stejně tak - při zohlednění vztahu předpisu obecného vůči speciálnímu - neshledal důvodnou odvolací námitku, že nárok žalobce měl být posouzen jako nárok ze zrušené smlouvy podle obecných ustanovení, resp. jako bezdůvodné obohacení. Na podporu svých závěrů zdůraznil, že žalovanou zajištěný jazykový kurs byl pro žalobce nevyužitelný a pobyt v místě kursu zbytečný a že daný typ cestovní smlouvy je svým předmětem zcela specifický, nesrovnatelný s běžnými typy cestovních smluv, jejichž předmětem je zpravidla rekreační pobyt zákazníka ve sjednaném místě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Ten spojuje s posouzením, zda po zahájení zájezdu má účastník cestovní smlouvy (zákazník) právo na odstoupení od smlouvy, zejména pro porušení §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a v případě, že ano, zda jeho nároky lze poměřovat ustanovením §852h odst. 2 obč. zák. Namítá, že žádný ze soudů neuvedl zákonné ustanovení, z něhož dovodil, že při neodstranitelné vadě plnění podle cestovní smlouvy bylo právem žalobce jako zákazníka od této smlouvy odstoupit. Narozdíl od soudů má zato, že takové právo zákazník po zahájení zájezdu nemá, byť zájezd trpěl neodstranitelnými vadami, a že mu vznikají toliko práva uvedená v §852k obč. zák., které řeší výslovně mimo jiné situaci, kdy po zahájení zájezdu cestovní kancelář neposkytne zákazníkovi služby cestovního ruchu řádně a včas. Oproti soudům zastává také názor, že mělo-li právo odstoupit od cestovní smlouvy žalobci vzniknout v důsledku včasného nevyřízení reklamace (tj. porušením povinnosti stanovené zákonem o ochraně spotřebitele), nemohla být věc poměřována §852h odst. 2 obč. zák., neboť ten dopadá pouze na případy porušení povinnosti stanovené cestovní smlouvou nebo občanským zákoníkem. Šlo-li o případ porušení povinnosti podle §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, jsou smluvní strany povinny vzájemně si vrátit přijatá plnění a bylo namístě posoudit věc podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Navíc je přesvědčena, že §852h odst. 2 obč. zák. se vztahuje výlučně na případy, kdy zákazník odstoupil od cestovní smlouvy před zahájením zájezdu. Pokud již část plnění ze strany cestovní kanceláře zkonzumoval, měli si účastníci cestovní smlouvy vzájemně vracet přijatá plnění. Ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce s dovolacími námitkami nesouhlasil. Zejména namítá, že §852h odst. 2 obč. zák. dopadá jak na situace, kdy zákazník odstoupí od cestovní smlouvy pro porušení povinností cestovní kanceláře před zahájením zájezdu, tak i na situace, kdy cestovní kancelář začala plnit povinnosti stanovené cestovní smlouvou (tj. zájezd byl zahájen), avšak poskytované plnění vůbec neodpovídá dohodnutému předmětu cestovní smlouvy.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu. Je namístě zdůraznit, že z obsahu dovolání žalované (tj. z vylíčení dovolacích námitek) vyplývá, že brojí toliko proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo rozhodováno o nároku žalobce na vrácení plnění ze zrušené cestovní smlouvy. Z dovolání se nepodává, že by žalovaná nesouhlasila rovněž se závěrem o oprávněnosti nároku na náhradu škody spočívající ve výdajích na ubytování a vízum; v této části zůstal rozsudek odvolacího soudu dovoláním nedotčen.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalovaná otevřela dovolacímu přezkumu právní závěry odvolacího soudu, že porušením cestovní smlouvy ze strany žalované vzniklo žalobci právo od smlouvy odstoupit i po zahájení zájezdu a že v důsledku odstoupení má žalobce nárok na vydání všeho, co podle zrušené cestovní smlouvy žalované zaplatil. Na posouzení těchto otázek, tj. důsledků porušení závazku cestovní kanceláře z cestovní smlouvy, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a mají zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Protože dovolací soud nemá poznatky o tom, že by tyto otázky ve své rozhodovací praxi již řešil, lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam. Dovolání žalované je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §852a odst. 1 obč. zák. se cestovní smlouvou provozovatel cestovní kanceláře (dále jen „cestovní kancelář“) zavazuje, že zákazníkovi poskytne zájezd a zákazník se zavazuje, že zaplatí smluvenou cenu.
Podle §852g odst. 1 věty první obč. zák. může zákazník před zahájením zájezdu od cestovní smlouvy odstoupit.
Podle §852i odst. 1 a 2 obč. zák. odpovídá cestovní kancelář zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu. Nesplní-li cestovní kancelář své povinnosti vyplývající z cestovní smlouvy nebo tohoto zákona řádně a včas, musí zákazník uplatnit své právo u cestovní kanceláře bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 3 měsíců od skončení zájezdu, nebo v případě, že se zájezd neuskutečnil, ode dne, kdy měl být zájezd ukončen podle cestovní smlouvy, jinak právo zaniká.
Právní důsledky odstoupení od cestovní smlouvy jsou upraveny v §852h obč. zák.; ve druhém odstavci tohoto ustanovení se uvádí, že je-li důvodem odstoupení zákazníka od cestovní smlouvy porušení povinnosti cestovní kanceláře stanovené cestovní smlouvou nebo tímto zákonem nebo nedojde-li k uzavření nové cestovní smlouvy podle §852g odst. 2, je cestovní kancelář povinna bez zbytečného odkladu vrátit zákazníkovi vše, co od něho obdržela na úhradu ceny zájezdu podle zrušené cestovní smlouvy, aniž by byl zákazník povinen platit cestovní kanceláři odstupné. Právo zákazníka na náhradu škody tím není dotčeno.
Není sporu o tom, že účastníci uzavřeli cestovní smlouvu, která je v občanském zákoníku upravena ustanoveními §852a až 852k. Byť ustanovení §852g obč. zák. hovoří pouze o právu odstoupit od cestovní smlouvy před zahájením zájezdu, nelze žalobci jako zákazníkovi v posuzovaném případě odepřít právo odstoupit od cestovní smlouvy i po zahájení zájezdu. Hospodářský účel cestovní smlouvy nebyl totiž vůbec naplněn. Předmětem cestovní smlouvy, kterou účastníci uzavřeli, bylo zajištění účasti žalobce na takovém jazykovém kursu (v L.), jenž měl sloužit k přípravě na složení jazykové zkoušky typu CPE; šlo tudíž o striktně účelový zájezd. Žalobce poté, kdy žalované zaplatil sjednanou cenu zájezdu a odcestoval do L., na místě zjistil, že jím požadovaný typ přípravného kursu daná jazyková škola nepořádá a že byl zařazen do kursu, jenž byl určen k přípravě na jazykovou zkoušku o stupeň nižší; takovou zkoušku však žalobce již v minulosti složil. Žalovaná ani po opakovaných žádostech žalobce nezjednala nápravu a ve třicetidenní lhůtě nevyřídila jeho řádnou reklamaci poskytnuté služby. Žalobce po uplynutí této lhůty kurs předčasně ukončil, od cestovní smlouvy odstoupil a odcestoval domů.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že nesplnila-li žalovaná svůj závazek z cestovní smlouvy, jejímž předmětem bylo poskytnutí zájezdu s jedinečným účelovým vymezením, byl zcela zmařen hospodářský účel smlouvy. Zájezd, který žalovaná pro žalobce zajistila, resp. mu poskytla, nebyl způsobilý ani částečně naplnit účel, za kterým žalobce cestovní smlouvu uzavíral (v rozporu s cestovní smlouvou mu byl zajištěn jazykový kurs směřující k vykonání zkoušky, kterou již dříve složil), a na plnění ze smlouvy je tudíž nutno pohlížet, jakoby zájezd nebyl ze strany žalované poskytnut vůbec, resp. jako by k odstoupení žalobce od cestovní smlouvy došlo před zahájením zájezdu (§852g odst. 1 obč. zák.). Je totiž nutné rozlišovat mezi zájezdem, který ztrácí svůj účel, je-li poskytnut v jiné kvalitě (je-li obsahově odlišný), a zájezdem, jehož účel zůstává zachován i v případě zajištění služeb nižší kvality, kdy zájezd nesplní sice všechna oprávněná očekávání zákazníka, avšak je přes své vady způsobilý alespoň částečného naplnění svého účelu (např. rekreace zákazníka); pouze tehdy zákazníku náleží podle §852k obč. zák. jen rozdíl ceny sjednaného a skutečně poskytnutého zájezdu, jenž zohledňuje nedostatky v naplnění předpokládaného hospodářského účelu smlouvy. Posuzovaný případ tak není namístě (jak požaduje žalovaná) poměřovat ustanovením §852k odst. 2 a 3 obč. zák., podle něhož neposkytne-li cestovní kancelář po zahájení zájezdu zákazníkovi služby cestovního ruchu nebo jejich podstatnou část řádně a včas nebo zjistí-li, že mu všechny služby cestovního ruchu nebo jejich podstatnou část nebude moci řádně a včas poskytnout, třebaže se k tomu cestovní smlouvou zavázala, je povinna bez zbytečného odkladu a bezplatně provést taková opatření, aby mohl zájezd pokračovat a pokud nelze pokračování zájezdu zajistit jinak než prostřednictvím služeb cestovního ruchu nižší kvality než uvedené v cestovní smlouvě, je povinna vrátit zákazníkovi rozdíl v ceně. Nejde totiž o situaci, kdy cestovní smlouva nebyla cestovní kanceláří plněna řádně a včas, nýbrž o stav, kdy byl v důsledku porušení povinností ze strany cestovní kanceláře zcela zmařen hospodářský účel cestovní smlouvy a kdy nelze než postupovat obdobně, jako by zájezd nebyl zahájen. Žalované tak v posuzovaném případě vznikla ve smyslu §852h obč. zák. povinnost vydat žalobci vše, co od něj na úhradu ceny zájezdu podle zrušené cestovní smlouvy obdržela. S odkazem na výše uvedené je pak nadbytečné vyjadřovat se obecně k aplikovatelnosti §852h obč. zák. na případy odstoupení od smlouvy po zahájení zájezdu.
Ani ostatní dovolací námitky žalované proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem nejsou důvodné. Jak již bylo vyloženo, právo žalobce odstoupit od cestovní smlouvy je nutno dovodit přímo z §852g obč. zák., nikoli z §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, jak předestírá žalovaná. Ve smyslu obecné zásady (lex generalis - lex specialis) nelze nároky upravené speciálními ustanoveními občanského zákoníku (v dané věci ustanoveními o cestovní smlouvě) řešit jinak, než podle těchto ustanovení; hledat řešení v obecných ustanoveních občanského zákoníku lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava. Taková právní úprava (nároky při odstoupení od cestovní smlouvy) však v daném případě nechyběla a výtka, že aplikováno mělo být ustanovení obecně upravující právní důsledky při zrušení smlouvy úkonem účastníka (důsledky bezdůvodného obohacení), je tudíž lichá.
Závěry odvolacího soudu, že porušením cestovní smlouvy ze strany žalované vzniklo žalobci právo od této smlouvy odstoupit, a že v důsledku tohoto odstoupení má žalobce nárok na vydání všeho, co podle zrušené cestovní smlouvy žalované zaplatil, jsou správné. Protože nebylo zjištěno (a ostatně ani žalovanou tvrzeno) že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani existence jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za vyjádření k dovolání ve výši 5.960,- Kč (§3 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu
33 Odo 1173/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. O., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem proti žalované G. I. spol. s r. o. zastoupené Mgr. L.B., advokátkou o zaplacení 49.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 899/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2005, č. j. 26 Co 43/2005-85, takto: I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.035,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. K., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 105.943,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že s žalovanou uzavřel cestovní smlouvu, v níž se zavázala zajistit mu účast na přípravném jazykovém kursu v jazykové škole C. E. L. S. v L. Při osobním jednání se zástupcem žalované mu byl doporučen konkrétní kurs s tím, že po jeho absolvování bude připraven ke složení mezinárodní zkoušky standardu Cambridge v úrovni CPE, což akceptoval. Jazykovou zkoušku o stupeň nižší úrovně (CAE) totiž absolvoval již v roce 2000 a pracovníka žalované o tom informoval. Žalovaná mu však oproti ujednání zajistila kurs, jehož úroveň neodpovídala kriteriím pro složení požadované zkoušky, a přes jeho opakované žádosti smluvený kurs nezajistila. Proto od cestovní smlouvy odstoupil a požaduje vrátit cenu zájezdu ve výši 47.250,- Kč a cenu jízdenky P. – L. a zpět ve výši 2.150,- Kč, které žalované zaplatil. Dále žádá náhradu škody ve výši 1.800,- Kč (za vízum) a 54.743,- Kč (za ubytování v L. v období od 2. 9. 2002 do 4. 12. 2002, tj. do odstoupení od smlouvy).
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 19. července 2004, č. j. 10 C 899/2003-45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 105.943,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 5. 12. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel s žalovanou cestovní smlouvu, jejímž předmětem byl jazykový kurs v L. Při jednání se žalobce a žalovaná (prostřednictvím pověřeného zaměstnance) výslovně dohodli na zajištění kursu připravujícího na složení zkoušky CPE. Žalobce odcestoval do L. a na místě zjistil, že takový kurs nebyl otevřen a že byl zařazen do jiného kursu (o úroveň níže). Poté, co žádal žalovanou několikrát bezúspěšně o zjednání nápravy prostřednictvím elektronické pošty, zaslal jí dne 7. 11. 2002 písemnou reklamaci. Žalovaná na ni ve třicetidenní lhůtě nereagovala. Dne 4. 12. 2002 proto od smlouvy odstoupil a k 9. 12. 2002 studium v L. ukončil. Na podkladě uvedených skutečností soud prvního stupně posoudil nároky žalobce jako oprávněné. Uzavřel, že cestovní smlouva byla uzavřena platně; katalog se všeobecnými podmínkami pro zájezdy s jazykovým programem i brožuru, která byla žalobci předána a jež obsahovala údaj, že v jazykové škole uvedené ve smlouvě může zájemce studovat ke zkoušce CPE, posoudil jako součásti smlouvy. Žalovaná nevyřídila žalobcovu reklamaci v zákonné třicetidenní lhůtě, žalobce od smlouvy oprávněně odstoupil a vznikl mu nárok na vrácení všeho, co žalované podle smlouvy zaplatil (tj. částky 49.400,- Kč). Vznikl mu rovněž nárok na náhradu škody v podobě výdajů, které vynaložil za ubytování a vízum.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. 26 Co 43/2005-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně hodnotil jako správná a úplná. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nevyřídila-li žalovaná řádnou reklamaci žalobce v zákonné (třicetidenní) lhůtě, svědčila žalobci stejná práva, jako by se jednalo o neodstranitelnou vadu zájezdu, tedy i právo od cestovní smlouvy odstoupit. Na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž nároky plynoucí z odstoupení od smlouvy posuzoval podle §623 obč. zák., poměřil danou situaci §852h odst. 2 obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pobyt žalobce v místě výuky byl v důsledku nezajištění požadovaného kursu zcela bezúčelný, a proto mu vzniklo rovněž právo na náhradu škody v celkové výši 56.543,- Kč, představující platby za ubytování a vízum. Nepřisvědčil přitom žalované, že věc měla být posouzena podle §852k obč. zák.; konstatoval, že toto ustanovení lze použít na případy, kdy služba nebyla poskytnuta řádně a včas, nikoli při posouzení nároků z odstoupení od smlouvy. Stejně tak - při zohlednění vztahu předpisu obecného vůči speciálnímu - neshledal důvodnou odvolací námitku, že nárok žalobce měl být posouzen jako nárok ze zrušené smlouvy podle obecných ustanovení, resp. jako bezdůvodné obohacení. Na podporu svých závěrů zdůraznil, že žalovanou zajištěný jazykový kurs byl pro žalobce nevyužitelný a pobyt v místě kursu zbytečný a že daný typ cestovní smlouvy je svým předmětem zcela specifický, nesrovnatelný s běžnými typy cestovních smluv, jejichž předmětem je zpravidla rekreační pobyt zákazníka ve sjednaném místě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Ten spojuje s posouzením, zda po zahájení zájezdu má účastník cestovní smlouvy (zákazník) právo na odstoupení od smlouvy, zejména pro porušení §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a v případě, že ano, zda jeho nároky lze poměřovat ustanovením §852h odst. 2 obč. zák. Namítá, že žádný ze soudů neuvedl zákonné ustanovení, z něhož dovodil, že při neodstranitelné vadě plnění podle cestovní smlouvy bylo právem žalobce jako zákazníka od této smlouvy odstoupit. Narozdíl od soudů má zato, že takové právo zákazník po zahájení zájezdu nemá, byť zájezd trpěl neodstranitelnými vadami, a že mu vznikají toliko práva uvedená v §852k obč. zák., které řeší výslovně mimo jiné situaci, kdy po zahájení zájezdu cestovní kancelář neposkytne zákazníkovi služby cestovního ruchu řádně a včas. Oproti soudům zastává také názor, že mělo-li právo odstoupit od cestovní smlouvy žalobci vzniknout v důsledku včasného nevyřízení reklamace (tj. porušením povinnosti stanovené zákonem o ochraně spotřebitele), nemohla být věc poměřována §852h odst. 2 obč. zák., neboť ten dopadá pouze na případy porušení povinnosti stanovené cestovní smlouvou nebo občanským zákoníkem. Šlo-li o případ porušení povinnosti podle §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, jsou smluvní strany povinny vzájemně si vrátit přijatá plnění a bylo namístě posoudit věc podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Navíc je přesvědčena, že §852h odst. 2 obč. zák. se vztahuje výlučně na případy, kdy zákazník odstoupil od cestovní smlouvy před zahájením zájezdu. Pokud již část plnění ze strany cestovní kanceláře zkonzumoval, měli si účastníci cestovní smlouvy vzájemně vracet přijatá plnění. Ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce s dovolacími námitkami nesouhlasil. Zejména namítá, že §852h odst. 2 obč. zák. dopadá jak na situace, kdy zákazník odstoupí od cestovní smlouvy pro porušení povinností cestovní kanceláře před zahájením zájezdu, tak i na situace, kdy cestovní kancelář začala plnit povinnosti stanovené cestovní smlouvou (tj. zájezd byl zahájen), avšak poskytované plnění vůbec neodpovídá dohodnutému předmětu cestovní smlouvy.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu. Je namístě zdůraznit, že z obsahu dovolání žalované (tj. z vylíčení dovolacích námitek) vyplývá, že brojí toliko proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo rozhodováno o nároku žalobce na vrácení plnění ze zrušené cestovní smlouvy. Z dovolání se nepodává, že by žalovaná nesouhlasila rovněž se závěrem o oprávněnosti nároku na náhradu škody spočívající ve výdajích na ubytování a vízum; v této části zůstal rozsudek odvolacího soudu dovoláním nedotčen.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalovaná otevřela dovolacímu přezkumu právní závěry odvolacího soudu, že porušením cestovní smlouvy ze strany žalované vzniklo žalobci právo od smlouvy odstoupit i po zahájení zájezdu a že v důsledku odstoupení má žalobce nárok na vydání všeho, co podle zrušené cestovní smlouvy žalované zaplatil. Na posouzení těchto otázek, tj. důsledků porušení závazku cestovní kanceláře z cestovní smlouvy, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a mají zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Protože dovolací soud nemá poznatky o tom, že by tyto otázky ve své rozhodovací praxi již řešil, lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam. Dovolání žalované je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §852a odst. 1 obč. zák. se cestovní smlouvou provozovatel cestovní kanceláře (dále jen „cestovní kancelář“) zavazuje, že zákazníkovi poskytne zájezd a zákazník se zavazuje, že zaplatí smluvenou cenu.
Podle §852g odst. 1 věty první obč. zák. může zákazník před zahájením zájezdu od cestovní smlouvy odstoupit.
Podle §852i odst. 1 a 2 obč. zák. odpovídá cestovní kancelář zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu. Nesplní-li cestovní kancelář své povinnosti vyplývající z cestovní smlouvy nebo tohoto zákona řádně a včas, musí zákazník uplatnit své právo u cestovní kanceláře bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 3 měsíců od skončení zájezdu, nebo v případě, že se zájezd neuskutečnil, ode dne, kdy měl být zájezd ukončen podle cestovní smlouvy, jinak právo zaniká.
Právní důsledky odstoupení od cestovní smlouvy jsou upraveny v §852h obč. zák.; ve druhém odstavci tohoto ustanovení se uvádí, že je-li důvodem odstoupení zákazníka od cestovní smlouvy porušení povinnosti cestovní kanceláře stanovené cestovní smlouvou nebo tímto zákonem nebo nedojde-li k uzavření nové cestovní smlouvy podle §852g odst. 2, je cestovní kancelář povinna bez zbytečného odkladu vrátit zákazníkovi vše, co od něho obdržela na úhradu ceny zájezdu podle zrušené cestovní smlouvy, aniž by byl zákazník povinen platit cestovní kanceláři odstupné. Právo zákazníka na náhradu škody tím není dotčeno.
Není sporu o tom, že účastníci uzavřeli cestovní smlouvu, která je v občanském zákoníku upravena ustanoveními §852a až 852k. Byť ustanovení §852g obč. zák. hovoří pouze o právu odstoupit od cestovní smlouvy před zahájením zájezdu, nelze žalobci jako zákazníkovi v posuzovaném případě odepřít právo odstoupit od cestovní smlouvy i po zahájení zájezdu. Hospodářský účel cestovní smlouvy nebyl totiž vůbec naplněn. Předmětem cestovní smlouvy, kterou účastníci uzavřeli, bylo zajištění účasti žalobce na takovém jazykovém kursu (v L.), jenž měl sloužit k přípravě na složení jazykové zkoušky typu CPE; šlo tudíž o striktně účelový zájezd. Žalobce poté, kdy žalované zaplatil sjednanou cenu zájezdu a odcestoval do L., na místě zjistil, že jím požadovaný typ přípravného kursu daná jazyková škola nepořádá a že byl zařazen do kursu, jenž byl určen k přípravě na jazykovou zkoušku o stupeň nižší; takovou zkoušku však žalobce již v minulosti složil. Žalovaná ani po opakovaných žádostech žalobce nezjednala nápravu a ve třicetidenní lhůtě nevyřídila jeho řádnou reklamaci poskytnuté služby. Žalobce po uplynutí této lhůty kurs předčasně ukončil, od cestovní smlouvy odstoupil a odcestoval domů.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že nesplnila-li žalovaná svůj závazek z cestovní smlouvy, jejímž předmětem bylo poskytnutí zájezdu s jedinečným účelovým vymezením, byl zcela zmařen hospodářský účel smlouvy. Zájezd, který žalovaná pro žalobce zajistila, resp. mu poskytla, nebyl způsobilý ani částečně naplnit účel, za kterým žalobce cestovní smlouvu uzavíral (v rozporu s cestovní smlouvou mu byl zajištěn jazykový kurs směřující k vykonání zkoušky, kterou již dříve složil), a na plnění ze smlouvy je tudíž nutno pohlížet, jakoby zájezd nebyl ze strany žalované poskytnut vůbec, resp. jako by k odstoupení žalobce od cestovní smlouvy došlo před zahájením zájezdu (§852g odst. 1 obč. zák.). Je totiž nutné rozlišovat mezi zájezdem, který ztrácí svůj účel, je-li poskytnut v jiné kvalitě (je-li obsahově odlišný), a zájezdem, jehož účel zůstává zachován i v případě zajištění služeb nižší kvality, kdy zájezd nesplní sice všechna oprávněná očekávání zákazníka, avšak je přes své vady způsobilý alespoň částečného naplnění svého účelu (např. rekreace zákazníka); pouze tehdy zákazníku náleží podle §852k obč. zák. jen rozdíl ceny sjednaného a skutečně poskytnutého zájezdu, jenž zohledňuje nedostatky v naplnění předpokládaného hospodářského účelu smlouvy. Posuzovaný případ tak není namístě (jak požaduje žalovaná) poměřovat ustanovením §852k odst. 2 a 3 obč. zák., podle něhož neposkytne-li cestovní kancelář po zahájení zájezdu zákazníkovi služby cestovního ruchu nebo jejich podstatnou část řádně a včas nebo zjistí-li, že mu všechny služby cestovního ruchu nebo jejich podstatnou část nebude moci řádně a včas poskytnout, třebaže se k tomu cestovní smlouvou zavázala, je povinna bez zbytečného odkladu a bezplatně provést taková opatření, aby mohl zájezd pokračovat a pokud nelze pokračování zájezdu zajistit jinak než prostřednictvím služeb cestovního ruchu nižší kvality než uvedené v cestovní smlouvě, je povinna vrátit zákazníkovi rozdíl v ceně. Nejde totiž o situaci, kdy cestovní smlouva nebyla cestovní kanceláří plněna řádně a včas, nýbrž o stav, kdy byl v důsledku porušení povinností ze strany cestovní kanceláře zcela zmařen hospodářský účel cestovní smlouvy a kdy nelze než postupovat obdobně, jako by zájezd nebyl zahájen. Žalované tak v posuzovaném případě vznikla ve smyslu §852h obč. zák. povinnost vydat žalobci vše, co od něj na úhradu ceny zájezdu podle zrušené cestovní smlouvy obdržela. S odkazem na výše uvedené je pak nadbytečné vyjadřovat se obecně k aplikovatelnosti §852h obč. zák. na případy odstoupení od smlouvy po zahájení zájezdu.
Ani ostatní dovolací námitky žalované proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem nejsou důvodné. Jak již bylo vyloženo, právo žalobce odstoupit od cestovní smlouvy je nutno dovodit přímo z §852g obč. zák., nikoli z §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, jak předestírá žalovaná. Ve smyslu obecné zásady (lex generalis - lex specialis) nelze nároky upravené speciálními ustanoveními občanského zákoníku (v dané věci ustanoveními o cestovní smlouvě) řešit jinak, než podle těchto ustanovení; hledat řešení v obecných ustanoveních občanského zákoníku lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava. Taková právní úprava (nároky při odstoupení od cestovní smlouvy) však v daném případě nechyběla a výtka, že aplikováno mělo být ustanovení obecně upravující právní důsledky při zrušení smlouvy úkonem účastníka (důsledky bezdůvodného obohacení), je tudíž lichá.
Závěry odvolacího soudu, že porušením cestovní smlouvy ze strany žalované vzniklo žalobci právo od této smlouvy odstoupit, a že v důsledku tohoto odstoupení má žalobce nárok na vydání všeho, co podle zrušené cestovní smlouvy žalované zaplatil, jsou správné. Protože nebylo zjištěno (a ostatně ani žalovanou tvrzeno) že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani existence jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za vyjádření k dovolání ve výši 5.960,- Kč (§3 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu