ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1198.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1198/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně D. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému MUDr. V. P., o zaplacení 171.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu P. pod sp. zn. 16 C 5/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 9. června 2005, č. j. 10 Co 319/2005-172, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.265,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 171.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o nesplacenou část půjčky, kterou žalovanému poskytla v celkové výši 471.000,- Kč. Žalovaný se vzájemnou žalobou po žalobkyni domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím. Namítal, že tuto částku žalobkyni zaplatil bez právního důvodu, neboť mu žádnou půjčku neposkytla, prohlášení o uznání dluhu ve výši 471.000,- Kč sepsal pod nátlakem a nesvobodně podle něho zčásti i plnil.
Okresní soud P. rozsudkem ze dne 25. června 2004, č. j. 16 C 5/2004-107, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 171.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2003 do zaplacení, vzájemnou žalobu žalovaného zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Krajský soud v P. usnesením ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 10 Co 699/2004-126, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud P. poté rozsudkem ze dne 9. února 2005, č. j. 16 C 5/2004-154, žalobu žalobkyně zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 300.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 2. 2004 do zaplacení; řízení o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému 3 % úrok z prodlení z částky 300.000,- Kč od 21. 12. 2002 do 24. 2. 2004 zastavil. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že žalovaný v období od 18. 6. 2001 do 18. 12. 2002 pracoval jako lékař u společnosti D. s.r.o., jejíž ředitelkou je žalobkyně. Dne 18. 12. 2002 podepsal listinu označenou jako „uznání dluhu“, v níž uznal vůči žalobkyni svůj dluh z půjčky ve výši 471.000,- Kč. Podle této listiny žalobkyni zaplatil 300.000,- Kč; zbývající částku ve výši 171.000,- Kč neuhradil. Odvolávaje se na závazný právní názor odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že uznání dluhu ze dne 18. 12. 2002 není platným právním úkonem. Uzavřel, že právní domněnka, že žalovaný vůči žalobkyni uznal svůj dluh z půjčky byla vyvrácena, přičemž žalobkyně existenci půjčky neprokázala. V návaznosti na to dovodil, že plnil-li žalovaný žalobkyni v prosinci 2003 částku 300.000,- Kč, jednalo se o plnění bez právního důvodu a žalobkyně se o tuto částku bezdůvodně obohatila.
Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 9. června 2005, č. j. 10 Co 319/2005-172, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 171.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2003 do zaplacení, vzájemnou žalobu žalovaného zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výrok o částečném zastavení řízení zůstal odvoláním žalobkyně nedotčen). Po zopakování provedených důkazů vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 18. 12. 2002 uznal vůči žalobkyni svůj závazek z půjčky ve výši 471.000,- Kč a zavázal se jej splnit ve lhůtách uvedených v uznávacím prohlášení na účet tam uvedený. Bylo tudíž na něm, aby v řízení prokázal, že mu půjčka ve skutečnosti poskytnuta nebyla. Toto tvrzení neprokázal. Je zpochybňováno samotnou skutečností, že po 18. 12. 2002 bez protestů již žalobkyni zaplatil 300.000,- Kč, jejichž vrácení se začal domáhat teprve po podání žaloby na doplacení zbývající části půjčky, Odvolací soud nepřisvědčil úvahám soudu prvního stupně o jeho vázanosti právním názorem, který byl vysloven v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Konstatoval, že již v předchozím odvolacím řízení se soustředil na stěžejní důkaz představující listinu o uznání dluhu; originál této listiny však nebyl v té době k důkazu předložen. Proto vycházeje ze zákonem předpokládaných náležitostí uznávacího prohlášení a postavení dlužníka a věřitele, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že za předpokladu platnosti uznávacího prohlášení leží vyvrácení domněnky existence dluhu na dlužníkovi. Označoval-li přitom právní úkon uznání dluhu za neplatný, směřoval pouze k odstranění vad neúplnosti dosavadního řízení a postupu soudu prvního stupně podle §118a a §120 odst. 1 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že „vychází z nesprávného právního názoru a ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Při podrobné rekapitulaci předchozích rozhodnutí soudů vyjadřuje přesvědčení, že nedošlo platně k uznání dluhu, neboť listina, na níž je uznání dluhu zaznamenáno, neobsahuje určitý projev jeho vůle dluh uznat co do důvodu. Připomíná, že „není-li projev vůle uznat dluh co do důvodu a výše určitý, nesplňuje uznání dluhu ani další podmínku, a to vyjádření příslibu dluh zaplatit, neboť příslib dlužníka zaplatit dluh, jehož důvod nebo výše je neurčitá, nemůže naplnit splnění podmínky příslibu uznání dluhu“. Není-li určitost projevu vůle dluh uznat co do důvodu daná obsahem listiny, na níž je uznání zaznamenáno, nesplňuje uznání dluhu ani předepsanou písemnou formu; proto se jedná o neplatný právní úkon. Bylo tudíž na žalobkyni, aby prokázala existenci smlouvy o půjčce, což se nestalo, neboť skutková zjištění svědčila v jeho prospěch. Odvolací soud přesto změnil svůj dříve vyslovený právní názor. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť „žalovaný v něm neuvádí z hlediska skutkového a právního žádnou novou skutečnost, která by zakládala důvodnost dovolání“. Je přesvědčena, že odvolací soud, který již nevycházel jen z neověřené kopie uznávacího prohlášení, musel uznání dluhu akceptovat jako platný právní úkon.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud změnil svůj právní názor, který vyslovil v rozhodnutí, jímž zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Vázanost právním názorem odvolacího soudu je upravena v §226 o. s. ř. Již z jeho znění je zcela zřejmé, že vázán právním názorem, který odvolací soud vyslovil ve svém rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, je toliko soud prvního stupně, a to pouze v případě, že v řízení, které následovalo po zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí, nedošlo ke změně skutkového základu sporu. Jestliže je totiž dokazování doplňováno, mohou účastníci řízení přicházet s novými skutkovými tvrzeními a mohou nabízet nové důkazy, takže je přirozené, že se může změnit skutkový základ, z něhož právní názor odvolacího soudu vycházel. Odvolací soud může být při svém rozhodování vázán výlučně právním názorem dovolacího soudu (srov. §243d odst. 1 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že nerespektoval-li odvolací soud vlastní, dříve vyslovený, právní názor, nejde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávní rozhodnutí ve věci.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry
Podstatou námitek uplatněných žalovaným v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil uznávací prohlášení ze dne 18. 12. 2002, resp. jeho právní účinky. Žalovaný je přesvědčen, že k uznání dluhu platně nedošlo, neboť listina neobsahuje jeho dostatečně určitý projev vůle uznat dluh co do důvodu a že bylo tudíž na žalobkyni, aby existenci dluhu z půjčky v řízení prokázala.
Podle §558 věty první obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.
Institut uznání dluhu podle §558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb., je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v §558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 2 věty druhé obč. zák.
V posuzované věci sepsal žalovaný vlastní rukou listinu, která je označena jako „uznání dluhu“ a opatřena datem 18. 12. 2002, v níž mimo prohlašuje, že uznává vůči žalobkyni co do důvodů a výše svůj závazek ve výši 471.000,- Kč z půjčky a zavazuje se jej žalobkyni zaplatit tím způsobem, že nejpozději do konce prosince 2002 uhradí 300.000,- Kč a zbytek zaplatí na specifikovaný účet do června 2003 ve 3 splátkách, jejichž výše a splatnost se uvádí. Listina je opatřena podpisy D. P. a MUDr. V. P., které jsou podle otištěných razítek Městské části P. Z. úředně ověřeny.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že jednostranný právní úkon, který žalovaný dne 18. 12. 2002 adresoval žalobkyni, lze právně kvalifikovat jako platné uznání dluhu ve smyslu ustanovení §558 obč. zák., neboť obsahuje všechny zákonné náležitosti. Písemná forma tohoto úkonu byla nepochybně dodržena, neboť uznání dluhu je zachyceno na listině, která je datována a opatřena podpisem žalovaného, jenž je nad rámec požadavků zákona úředně ověřen. Z listiny je zcela zřejmé, kdo a vůči komu úkon učinil (oba účastníci jsou tu nezaměnitelně identifikováni jmény, příjmeními a rodnými čísly). Uznání obsahuje jak prohlášení o existenci dluhu, jeho určení co do důvodu (půjčka) a výše (471.000,- Kč), tak vyjádření příslibu tento dluh zaplatit; žalovaný coby dlužník písemně uznal, že splní svůj dluh vůči žalobkyni, uvedl důvod jeho vzniku a výši, v jaké dluh uznává.
Podle §133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Právní teorie i soudní praxe (srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 708 s., rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/98, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2736/2004) je zajedno v tom, že uznání dluhu není novým právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že dluh v době jeho uznání existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku (§133 o. s. ř.). Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka. Věřitel tak má v případě sporu usnadněnou pozici tím, že nemusí prokazovat vznik dluhu a jeho výši v době uznání. Na dlužníku naopak je, chce-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo jinak zanikl. Tyto skutečnosti jsou totiž pravým opakem toho, co uvádí domněnka, tj. jsou způsobilé, vyjdou-li v řízení najevo (tj. unese-li dlužník ve vztahu k nim důkazní břemeno), vyvrátit obsah domněnky.
Jak bylo vyloženo shora, jednostranným právním úkonem žalovaného nastala vyvratitelná právní domněnka, že v době uznání (tj. ke dni 18. 12. 2002) dluh z půjčky existoval (tj. žalobkyně nemusela prokazovat existenci dluhu) a bylo na žalovaném, aby prokázal, že žalobkyně mu půjčku neposkytla, resp. částku 471.000,- Kč jako půjčku nepředala. Tyto právní účinky odvolací soud s uznáním dluhu žalované spojil a jeho právnímu posouzení věci nelze tudíž ani v tomto směru ničeho vytknout. Dovolací námitka zpochybňující právní posouzení věci odvolacím soudem tak nebyla uplatněna důvodně a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není naplněn.
Námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování, žalovaný v dovolání nijak blíže nezdůvodnil. Z dovolání tak není patrné, jaké pochybení odvolacímu soudu v tomto směru vytýká. Jelikož je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovou konkretizací (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), nemohl se dovoláním z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. vůbec zabývat. Namítá-li žalovaný, že se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci půjčky, nezpochybňuje tím zjištění skutkového stavu, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Odvolací soud se totiž prokazováním existence půjčky nezabýval a své rozhodnutí na tomto dokazování nezaložil, neboť v souladu se zákonem vycházel z vyvratitelné domněnky, že uznaný dluh po právu vznikl, existoval a v době uznání trval. Tuto zákonnou domněnku se žalovanému v řízení nepodařilo vyvrátit, což ostatně netvrdí ani v dovolání.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 15.080,- Kč (srov. §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006), s připočtením paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006). Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby shora vyčíslené náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu