ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1223.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1223/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m. proti žalovaným 1) K. K. a 2) M. K., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v P. pod sp. zn. 1 C 172/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Č. B. - pobočky v T. ze dne 2. června 2005, č. j. 15 Co 302/2005-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v P. rozsudkem ze dne 1. března 2005, č. j. 1 C 172/2004-57, zamítl žalobu o zaplacení částky 50.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 4. 11. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předcházející - žalobu též zamítající - rozsudek ze dne 26. října 2004, č. j. 1 C 172/2004-22, Krajský soud v Č. B. - pobočka v T. usnesením ze dne 20. ledna 2005, č. j. 15 Co 798/2004-44, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Č. B. - pobočka v T. rozsudkem ze dne 2. června 2005, č. j. 15 Co 302/2005-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 4. 10. 1989 s tehdejším ONV v P. smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., v tehdy platném znění (dále jen „vyhláška“), ve výši 50.000,- Kč. Ve smlouvě se kromě jiného zavázali provést výstavbu v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let ode dne uzavření smlouvy. Okresní úřad v P. výzvou ze dne 10. 4. 2000 vyzval žalované k předložení kolaudačního rozhodnutí do 28. 4. 2000. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno Městským úřadem v P. dne 19. 4. 2000 a následujícího dne nabylo právní moci. Vrácení poskytnutého příspěvku po žalovaných Okresní úřad v P. nepožadoval. Ke kolaudaci nedošlo ve stanoveném termínu z toho důvodu, že žalovaný si v dubnu 1999 zlomil kyčel a žalovaná se v říjnu 1999 podrobila operaci kyčelního kloubu. Žalovaný je od června 2000 ve starobním důchodu a pobírá měsíčně 8.553,- Kč, žalovaná je v důchodu od roku 1998 a výše jejího důchodu činí měsíčně 6.999,- Kč.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že žalobkyni sice vzniklo vůči žalovaným právo na vrácení poskytnutého příspěvku pro nedodržení termínu kolaudace, avšak výkon tohoto práva shledal v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), pro který je namístě právo žalobkyni odepřít. Konstatoval, že stavba byla dokončena, vydání kolaudačního rozhodnutí se zpozdilo pouze o několik měsíců a prodlení nastalo v důsledku vážných zdravotních potíží obou žalovaných. Současně přihlédl k jejich osobní a finanční situaci. Neztotožnil se s právním výkladem žalobkyně, že na Úřad nepřešlo právo rozhodnout podle §34 odst. 14 vyhlášky o upuštění od vymáhání vrácení příspěvku. Současně zdůraznil, že podstata věci nespočívá v posouzení této otázky, nýbrž ve zvážení, zda poměry žalovaných a okolnosti nedodržení smluveného termínu kolaudace odůvodňují odepřít žalobkyni právo na vrácení příspěvku pro rozpor s dobrými mravy.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila správnost závěru, že v posuzovaném případě je výkon práva na vrácení poskytnutého příspěvku v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.; obšírně se přitom vyjadřuje k otázce přechodu oprávnění upustit od vymáhání příspěvků z okresních úřadů na Úřad a polemizuje s názorem, který k této otázce zaujal odvolací soud. Srozuměna není ani s rozhodnutím o nákladech řízení.
K dovolacímu přezkumu předložená otázka, zda výkon práva žalobkyně je či není v souladu s dobrými mravy, postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe a nejde proto o otázku zásadního právního významu, pro jejíž řešení by bylo možno přiznat dovolání přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a C 71). Úvahu soudu založenou na aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nelze zobecnit, má význam právě a jen pro projednávanou věc, neboť je v každém konkrétním případě podložena zcela jedinečnými zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci žalovaných - že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ byl navíc v rozhodnutích Nejvyššího soudu opakovaně podán (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005) a soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily. Dovolací námitky žalobkyně, že zdravotní stav a sociální statut žalovaných, jakož skutečnost, že kolaudační rozhodnutí předložili pouze o několik měsíců později, je třeba posuzovat v rámci prominutí dluhu podle §34 zákona č. 219/2000 Sb., v platném znění, a nikoliv v rámci kritérií §3 odst. 1 obč. zák., jak učinily soudy, jsou z pohledu přípustnosti dovolání irelevantní; soudy postoj žalobkyně k možnosti upuštění od vymáhání vrácení příspěvku považovaly pouze za okrajové kritérium, které nemělo z hlediska úvah stran aplikace §3 odst. 1 obč. zák. stěžejní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nejsou způsobilé založit ani výhrady k nákladovému výroku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu
33 Odo 1223/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m. proti žalovaným 1) K. K. a 2) M. K., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v P. pod sp. zn. 1 C 172/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Č. B. - pobočky v T. ze dne 2. června 2005, č. j. 15 Co 302/2005-75, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v P. rozsudkem ze dne 1. března 2005, č. j. 1 C 172/2004-57, zamítl žalobu o zaplacení částky 50.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 4. 11. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předcházející - žalobu též zamítající - rozsudek ze dne 26. října 2004, č. j. 1 C 172/2004-22, Krajský soud v Č. B. - pobočka v T. usnesením ze dne 20. ledna 2005, č. j. 15 Co 798/2004-44, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Č. B. - pobočka v T. rozsudkem ze dne 2. června 2005, č. j. 15 Co 302/2005-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 4. 10. 1989 s tehdejším ONV v P. smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., v tehdy platném znění (dále jen „vyhláška“), ve výši 50.000,- Kč. Ve smlouvě se kromě jiného zavázali provést výstavbu v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let ode dne uzavření smlouvy. Okresní úřad v P. výzvou ze dne 10. 4. 2000 vyzval žalované k předložení kolaudačního rozhodnutí do 28. 4. 2000. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno Městským úřadem v P. dne 19. 4. 2000 a následujícího dne nabylo právní moci. Vrácení poskytnutého příspěvku po žalovaných Okresní úřad v P. nepožadoval. Ke kolaudaci nedošlo ve stanoveném termínu z toho důvodu, že žalovaný si v dubnu 1999 zlomil kyčel a žalovaná se v říjnu 1999 podrobila operaci kyčelního kloubu. Žalovaný je od června 2000 ve starobním důchodu a pobírá měsíčně 8.553,- Kč, žalovaná je v důchodu od roku 1998 a výše jejího důchodu činí měsíčně 6.999,- Kč.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že žalobkyni sice vzniklo vůči žalovaným právo na vrácení poskytnutého příspěvku pro nedodržení termínu kolaudace, avšak výkon tohoto práva shledal v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), pro který je namístě právo žalobkyni odepřít. Konstatoval, že stavba byla dokončena, vydání kolaudačního rozhodnutí se zpozdilo pouze o několik měsíců a prodlení nastalo v důsledku vážných zdravotních potíží obou žalovaných. Současně přihlédl k jejich osobní a finanční situaci. Neztotožnil se s právním výkladem žalobkyně, že na Úřad nepřešlo právo rozhodnout podle §34 odst. 14 vyhlášky o upuštění od vymáhání vrácení příspěvku. Současně zdůraznil, že podstata věci nespočívá v posouzení této otázky, nýbrž ve zvážení, zda poměry žalovaných a okolnosti nedodržení smluveného termínu kolaudace odůvodňují odepřít žalobkyni právo na vrácení příspěvku pro rozpor s dobrými mravy.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila správnost závěru, že v posuzovaném případě je výkon práva na vrácení poskytnutého příspěvku v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.; obšírně se přitom vyjadřuje k otázce přechodu oprávnění upustit od vymáhání příspěvků z okresních úřadů na Úřad a polemizuje s názorem, který k této otázce zaujal odvolací soud. Srozuměna není ani s rozhodnutím o nákladech řízení.
K dovolacímu přezkumu předložená otázka, zda výkon práva žalobkyně je či není v souladu s dobrými mravy, postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe a nejde proto o otázku zásadního právního významu, pro jejíž řešení by bylo možno přiznat dovolání přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a C 71). Úvahu soudu založenou na aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nelze zobecnit, má význam právě a jen pro projednávanou věc, neboť je v každém konkrétním případě podložena zcela jedinečnými zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci žalovaných - že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ byl navíc v rozhodnutích Nejvyššího soudu opakovaně podán (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005) a soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily. Dovolací námitky žalobkyně, že zdravotní stav a sociální statut žalovaných, jakož skutečnost, že kolaudační rozhodnutí předložili pouze o několik měsíců později, je třeba posuzovat v rámci prominutí dluhu podle §34 zákona č. 219/2000 Sb., v platném znění, a nikoliv v rámci kritérií §3 odst. 1 obč. zák., jak učinily soudy, jsou z pohledu přípustnosti dovolání irelevantní; soudy postoj žalobkyně k možnosti upuštění od vymáhání vrácení příspěvku považovaly pouze za okrajové kritérium, které nemělo z hlediska úvah stran aplikace §3 odst. 1 obč. zák. stěžejní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nejsou způsobilé založit ani výhrady k nákladovému výroku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu